ECLI:CZ:US:2021:2.US.675.21.1
sp. zn. II. ÚS 675/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Alenou Kubalovou, advokátkou se sídlem Nádražní 2680/54, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2021 č. j. 9 Ads 258/2020-27 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2020 č. j. 19 Ad 7/2020-41, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na přiměřené hmotné zajištění zaručené čl. 26 odst. 3 Listiny, právo na pomoc v hmotné nouzi zaručené čl. 30 odst. 2 Listiny a právo rodičů pečujících o děti na pomoc státu zaručené čl. 32 odst. 1 a 5 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel se u Krajského soudu v Ostravě domáhal zrušení rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 15. 1. 2020 č. j. MPSV-2020/6649-923 a č. j. MPSV-2020/6650-923, kterými byla zamítnuta jeho odvolání proti rozhodnutím Úřadu práce České republiky - krajská pobočka v Ostravě ze dne 5. 12. 2019 č. j. 656967/2019/OOI a č. j. 656961/2019/OOI týkající se stěžovatelových žádostí o příspěvek na živobytí a o doplatek na bydlení. Krajský soud v Ostravě v záhlaví uvedeným rozsudkem stěžovatelovu žalobu zamítl; Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu kasační stížnost.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti závěru správních orgánů, potvrzeného správními soudy, že neumožnil vstup do obydlí za účelem provedení sociálního šetření. Má za to, že správní orgány jeho žádosti zamítly bez zákonného důvodu, neboť je otcem samoživitelem bez jakýchkoli finančních příjmů. Sociální šetření bylo provedeno bez oznámení a v nevhodnou dobu; sociální pracovnice jednaly bez jakékoli součinnosti se stěžovatelem, ačkoli k tomu nebyl žádný důvod. Ani veřejný ochránce práv nebyl stěžovateli ochoten pomoci. Stěžovatel dále uvádí, že Nejvyšší správní soud rozhodl, aniž by prověřil zjištěný skutkový stav. Závěrem stěžovatel uvádí, že postupem správních orgánů bylo zasaženo do jeho rodinného života a lidské důstojnosti a jejich jednání je svévolné a diskriminační, soudy však přes tyto závažné vady posuzují věc pouze povrchně.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze pokračuje v polemice s právními a skutkovými závěry obecných soudů, kterou vedl již v předchozím řízení. Obecné soudy však již všechny uvedené argumenty vypořádaly v napadených rozhodnutích, přičemž Ústavní soud jejich závěry shledává udržitelnými; na ústavní rovině žádné pochybení neshledal.
9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že dotčená základní práva stěžovatele napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu