ECLI:CZ:US:2021:2.US.687.21.1
sp. zn. II. ÚS 687/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Elišky Táborské, zastoupené JUDr. Petrem Veselým, advokátem, se sídlem Nerudova 348, Kadaň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. července 2020, č. j. 61 Co 103/2020-250 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2021, č. j. 21 Cdo 3915/2020-277, za účasti Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací ve smyslu čl. 26 odst. 3 Listiny.
2. Podstatou ústavní stížnosti i řízení před obecnými soudy je stěžovatelčin nesouhlas s okamžitým zrušením pracovního poměru ze strany zaměstnavatele. Stěžovatelka se proti svému zaměstnavateli bránila žalobou na neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru. Obecné soudy však její argumenty neuznaly. Vzaly přitom za prokázané, že stěžovatelka bez souhlasu zaměstnavatele používala firemní vozidlo k soukromým cestám (a při soukromých cestách nepřepínala GPS, jak bylo zaměstnavatelem vyžadováno). Právně pak věc hodnotily tak, že stěžovatelka porušila své pracovní povinnosti v intenzitě odůvodňující okamžité zrušení pracovního poměru, neboť se jednalo o zaviněný útok na majetek zaměstnavatele.
3. Stěžovatelka, jak již plyne ze shora uvedeného, však rozhodnutí obecných soudů považuje za protiústavní. Toto své hodnocení opírá v podstatě o jednu - byť komplexněji rozvedenou - klíčovou námitku. Stěžovatelka tvrdí, že zaměstnavatel o užívání vozidel k soukromým účelům zaměstnanci věděl, ba je dokonce implicitně akceptoval. Směrnici, která stanovovala povinnost přepínat GPS (po čemž zaměstnanec mohl za určitých podmínek vozidlo užívat k soukromým účelům a již měla stěžovatelka porušit), dle tvrzení stěžovatelky porušoval i sám zaměstnavatel. Podle stěžovatelky se obecné soudy touto její námitkou řádně nezabývaly a nepřisoudily jí patřičné důsledky. Toto pochybení má dle stěžovatelky jednak procesní rozměr (tj. porušení práva na spravedlivý proces), nelze však přehlížet ani dopad do práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací ve smyslu čl. 26 odst. 3 Listiny.
4. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
5. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobami oprávněnými a řádně zastoupenými. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
6. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Ústavní soud také připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí považuje za ústavně konformní a že shora vymezené důvody ke svému zásahu v projednávané věci neshledal.
8. Ústavní rozměr kauzy spatřuje stěžovatelka, jak již Ústavní soud shora rekapituloval, ve dvou rovinách. Na jedné straně tvrdí, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadami spravedlivého procesu, avšak zdůrazňuje i hmotněprávní dimenzi. Tu tvoří údajně protiústavní zásah do práva podle čl. 26 odst. 3 Listiny.
9. Ustanovení čl. 26 Listiny odst. 1 či 3 však Ústavní soud až na naprosté výjimky nevykládá tak, že by zakotvovala garance proti ukončení konkrétního pracovního poměru [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 11/08 ze dne 23. 9. 2008 (N 155/50 SbNU 365)]. Výjimky z tohoto pravidla lze v judikatuře nalézt ve vztahu ke zcela svévolnému ukončení pracovního poměru [nález sp. zn. IV. ÚS 2427/12 ze dne 1. 2. 2013 (N 26/68 SbNU 303)] či v případě, že ukončení pracovního poměru bylo "sankcí" za realizaci jiného základního práva [srov. realizaci svobody projevu v nálezu sp. zn. I. ÚS 1990/08 ze dne 23. 3. 2010 (N 63/56 SbNU 711)]. Projednávaná věc je však zcela jiného druhu, neboť podle skutkových zjištění i právního posouzení obecných soudů se jednalo o odůvodněné ukončení pracovního poměru, jež bylo reakcí na prokázané porušení zaměstnaneckých povinností stěžovatelkou. Hodnocení přísnosti či vhodnosti takového (nikoliv svévolného) postupu zaměstnavatele již předmětem ústavního přezkumu není.
10. Takové hodnocení věci Ústavním soudem samozřejmě obstojí pouze v případě, že obecné soudy, jež žalobu stěžovatelky projednávaly, dostály svým povinnostem plynoucím z hlavy páté Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. I v tomto ohledu však Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelkou tvrzená pochybení obecných soudů při přezkumu napadených rozhodnutí nezjistil. Soudy se s námitkami stěžovatelky - byť místy relativně stručně - vypořádaly a výroky napadených rozhodnutí se opírají o řádně zjištěný skutkový stav i ústavně konformní právní hodnocení.
11. Ústavní soud zejména neshledal, že by se obecné soudy dopustily jakýchkoliv ústavně relevantních pochybení při zjišťování a hodnocení skutkového stavu. Své skutkové závěry soudy opřely jak o směrnici zaměstnavatele, která explicitně a jasně stanovovala povinnosti zaměstnanců při užívání vozidla pro soukromé účely (jež stěžovatelka nesplnila), tak o výpovědi svědků - dalších zaměstnanců. Právní závěry obecných soudů pak byly nejen korektně odůvodněny, nýbrž i opřeny o ustálenou a předvídatelnou judikaturu Nejvyššího soudu.
12. Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu