ECLI:CZ:US:2021:2.US.716.21.1
sp. zn. II. ÚS 716/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Antonína Bartoše, zastoupeného JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2021 č. j. 9 Afs 241/2020-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 5 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojeného rozhodnutí, stěžovatel v daňovém přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2010 vykázal daňovou povinnost ve výši 5 117 502 Kč, Finanční úřad v Šumperku stěžovateli doměřil daň ve výši -18 270 Kč, neboť zjistil, že daňová povinnost měla být nižší; Odvolací finanční ředitelství k odvolání stěžovatele daňovou povinnost ještě snížilo. V přezkumné řízení Generální finanční ředitelství dospělo naopak k závěru, že daňová povinnost měla být vyšší, a stěžovateli doměřilo daň ve výši 180 420 Kč a uložilo mu povinnost uhradit penále ve výši 36 084 Kč. Dne 27. 2. 2018 stěžovatel požádal o potvrzení o stavu osobního daňového účtu, Finanční úřad pro Olomoucký kraj stěžovateli vydal potvrzení o přeplatku na dani ve výši 500 Kč. Proti potvrzení stěžovatel podal námitku, neboť měl za to, že se na jeho účtu měl nacházet přeplatek ve výši 216 504 Kč; správce daně dle stěžovatele pochybil, pokud výše uvedenou daňovou povinnost, u které uběhla již lhůta pro placení, neodepsal a přeplatkem ji uhradil. Finanční úřad pro Olomoucký kraj námitku zamítl. Proti tomuto rozhodnutí brojil stěžovatel žalobou podle §65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, kterou Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci zamítl. Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu zrušil; konstatoval, že nebyly splněny podmínky řízení, neboť soudní přezkum rozhodnutí o námitce je vyloučen a proti chybné evidenci se lze bránit pouze žalobou na ochranu před nezákonným zásahem. V následujícím řízení Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci vyzval stěžovatel k opravě žaloby a následně žalobu zamítl. Nejvyšší správní soud stěžovatelovu kasační stížnost v záhlaví uvedeným rozhodnutím rovněž zamítl.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že existuje pouze jedna lhůta pro placení daně, po jejímž uplynutí má daňový subjekt jistotu, že veškeré jeho platební povinnosti spojené s konkrétní daní zanikly. Nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že jednou uběhnutá lhůta může začít běžet znovu, a lhůta pro placení daně tak může obživnout. Stěžovatel má za to, že uplynutím prekluzivní lhůty hmotné právo zaniká. Ústavněkonformní výklad §160 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, je dle stěžovatele pouze takový, že pokud původní lhůta pro placení daně běží, stanovením náhradní lhůty splatnosti dochází k přerušení lhůty, pokud však již původní lhůta uběhla, vznik nového nedoplatku nezakládá její přerušení.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s právními závěry obecných soudů, kterou vedl již v předchozím řízení. Všechny stěžovatelovy námitky však již byly vypořádány v předchozích rozhodnutích. Nejvyšší správní soud stěžovateli vysvětlil, že §160 odst. 1 věta třetí daňového řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2020, jednoznačně stanoví, že pro nedoplatek částky daně, k jejíž úhradě byla stanovena náhradní lhůta splatnosti, začne lhůta pro placení daně běžet náhradním dnem splatnosti daně. Z ničeho neplyne, že by předmětné ustanovení bylo třeba vykládat jako přerušení lhůty, jak tvrdí stěžovatel; k tomuto závěru dle Nejvyššího správního soudu nevede žádná výkladová metoda ani žádný relevantní argument. Ústavní soud závěry Nejvyššího správního soudu shledává udržitelnými; je to právě Nejvyšší správní soud, nikoli Ústavní soud, který má v kompetenci sjednocovat výklad podústavního práva v oblasti daní. Na ústavní rovině Ústavní soud žádné pochybení neshledal.
9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že dotčená základní práva stěžovatele napadeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu