ECLI:CZ:US:2021:2.US.752.21.1
sp. zn. II. ÚS 752/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Jana Baláše a Ing. Mgr. Renaty Balášové, zastoupených JUDr. Kristýnou Vlčkovou Daňkovou, advokátkou se sídlem Týnská 1053/21, Praha 1, proti výzvě k bezodkladnému zastavení prací, vydané Městským úřadem Říčany - odborem Stavební úřad dne 17. 12. 2018 pod č. j. 208049/2018-MURI/OSÚ/00028 a sp. zn. 208048/2018/Há , proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2021 č. j. 10 As 248/2019-43 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2019 č. j. 55 A 6/2019-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces a právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na ochranu majetku zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny. Dále se dovolávají zásady rovnosti, zakotvené v čl. 1 odst. 1 Listiny a čl. 3 odst. 1 Listiny, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny, čl. 4 odst. 1 a 4 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že se v soudním řízení stěžovatelé bránili proti napadené výzvě k bezodkladnému zastavení prací, vydané Městským úřadem Ř. - odborem Stavební úřad dne 17. 12. 2018 pod č. j. 208049/2018-MURI/OSÚ/00028 cestou zásahové žaloby, ta však byla napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze zamítnuta s tím, že stěžovatelé nebyli výzvou přímo zkráceni na svých právech, neboť jim výzvou nebyla stanovena žádná přímo vynutitelná povinnost.
3. Proti tomuto rozhodnutí Krajského soudu v Praze podali stěžovatelé kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, v níž namítali chybné posouzení věci prvoinstančním soudem. Nejvyšší správní soud ve svém napadeném rozhodnutí připustil nezákonnost postupu správního úřadu v případě první části výzvy a postup ultra vires v případě druhé části výzvy. Potvrdil však závěr krajského soudu, že stěžovatelé nebyli výzvou přímo zkráceni na svých právech a že měli možnost výzvu neuposlechnout, přičemž soudní ochrana by jim pak byla poskytnuta až při případném rozhodnutí o správním deliktu či o zastavení stavby.
4. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítají, že podle nich došlo k nezákonnému přenesení sousedského sporu do roviny veřejného práva, v jehož rámci správní orgán zjednal jedné straně (vlastníkům komunikace) výhodu na úkor práv strany druhé (stěžovatelů). Tím, že soudy napadenou výzvu nezrušily, tak tuto situaci podle stěžovatelů aprobovaly. V napadené výzvě správní orgán použil vůči stěžovatelům institut zastavení stavby jako postup zákonem sice předvídaný, ale určený pro jiné, extrémně závažné případy porušení stavební kázně, což nebyl případ stěžovatelů. Správní orgán se podle stěžovatelů pokusil omezit jejich svobodnou vůli jako kontrahentů soukromoprávní dohody, a to prostřednictvím veřejnoprávního nátlaku formalizovaného do podoby výzvy, která byla vynutitelná prostředky veřejného práva (ukládáním pokut za přestupek a hrozbou odstranění stavby). Ačkoli skutkové okolnosti svědčí o zcela marginálním překročení stavebních předpisů ze strany stěžovatelů, úřad v rozporu se zásadou proporcionality přistoupil k vydání výzvy k zastavení prací na stavbě a podle stěžovatelů tak zneužil tohoto institutu k jiným účelům, než pro které bylo toto omezení vlastnického práva ke stavbě do zákona začleněno. Nejvyššímu správnímu soudu mělo být zřejmé, že stěžovatelé jsou vystaveni svévolnému jednání podjatého správního orgánu, zneužívajícího své pravomocí, proti kterému se stěžovatelé nebyli v dané fázi schopni bránit jiným způsobem. Odepřením soudní ochrany tak Nejvyšší správní soud měl podle stěžovatelů podpořit nezákonné jednání správního orgánu, čímž zcela popřel smysl správního soudnictví jako kontroly moci výkonné prostřednictvím moci soudní. Ačkoli tato výzva podle stěžovatelů představovala rozhodnutí v materiálním smyslu, správní soudy jej nepřípustně vyloučily z možnosti soudního přezkumu. Nejvyšší správní soud přitom ve své argumentaci staví stěžovatele do pozice, kdy si měli nejprve provést právní analýzu výzvy, tj. sami vyhodnotit její zákonnost, a podle toho jednat. Takový odborný přístup a analýzu však podle stěžovatelů nelze po adresátech individuálních správních aktů požadovat, navíc by takový
postup byl v příkrém rozporu s principem presumpce správnosti veřejnoprávních aktů.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Již ze samotné argumentace stěžovatelů je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva. Ačkoli stěžovatelé používají argumentaci odkazem na své základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, vyjadřují nesouhlas se závěrem obecných soudů o tom, že napadená výzva není ani rozhodnutím, ani nezákonným zásahem, proti němuž by bylo možno se bránit správní žalobou. Právní hodnocení napadené výzvy je otázkou podústavního práva, stejně tak jako procesní podmínky projednatelnosti zásahové žaloby. Stěžovatelé tak vytýkají obecným soudům nesprávný výklad podústavního práva a procesních podmínek projednatelnosti správní žaloby, do nichž však Ústavnímu soudu zpravidla bez dalšího nepřísluší zasahovat.
9. Z výše uvedené rekapitulace odůvodnění napadených rozhodnutí je navíc zřejmé, že se obecné soudy zabývaly výhradami stěžovatelů a své závěry řádně odůvodnily. Ústavní soud tak neshledal žádné porušení základních práv, které by jej mohlo vést k závěru o vyhovění ústavní stížnosti. Požadavek, že soudní ochrana ve správním soudnictví je poskytována, až když dojde ke skutečnému zásahu do práv jednotlivce (pokuta, rozhodnutí o zastavení stavby), nikoli v případě nezákonné formulace předběžné výzvy, neatakuje přímo žádné základní právo stěžovatelů. Takováto koncepce se proto nedostává do rozporu s českým ústavním pořádkem.
10. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu