ECLI:CZ:US:2021:2.US.754.21.1
sp. zn. II. ÚS 754/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele M. R., zastoupeného Mgr. Vojtěchem Říhou, Ph.D., advokátem, se sídlem ul. 28. října 184, Příbram, proti usnesení Krajského soudu v Praze, č. j. 12 To 4/2021-249 ze dne 13. ledna 2021 a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 7. prosince 2020, č. j. 17 T 127/2018-237, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů o nepovolení obnovy trestního řízení s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, porušení práva stěžovatele na rovnost před zákonem (čl. 3 odst. 3 Listiny), jakož i porušení zásady proporcionality základních práv v neprospěch stěžovatele (čl. 4 odst. 4 Listiny).
2. V trestním řízení byl stěžovatel uznán vinným z přečinu poškození cizí věci dle §228 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se dopustil tím, že dne 29. 8. 2018 v podvečerních hodinách po předchozí hádce se svou sestrou-poškozenou, následně vytvořil šroubovákem rýhy na jejím zaparkovaném vozidle a způsobil škodu 15 000 Kč. Za to byl odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 50 denních sazeb po 200 Kč. A byl mu stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců, dále mu byla stanovena povinnost nahradit poškozené způsobenou škodu.
3. V záhlaví uvedeným usnesením Okresního soudu Praha-západ došlo k zamítnutí návrhu na obnovu řízení v celém jeho rozsahu s tím, že stěžovatelem předložený znalecký posudek nebyl sto předchozí závěry o vině stěžovatele zvrátit. Krajský soud v Praze usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu rozhodl tak, že stížnost stěžovatele proti prvostupňovému usnesení zamítl s tím, že nový listinný důkaz jednoznačně nevyvrací závěry dříve učiněné.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel zejména brojí proti postupu výše uvedených soudů, kdy tyto soudy zcela pominuly ve své argumentaci se zaobírat otázkou ústavně zaručených základních práv stěžovatele a aplikovaly postup, který je v rozporu se základními zásadami trestního řízení. Okresní soud Praha-západ postavil své zamítavé usnesení na nepřezkoumatelných závěrech o skutkových okolnostech daného posuzovaného případu a na nesprávném právním posouzení vlastní právní otázky o nových skutečnostech. Soudy vycházely toliko z výpovědi svědkyně-poškozené. Novou skutečností dříve neznámou v původním řízení je zde právě předkládaný důkaz v podobě znaleckého posudku Ing. Libora Topola, soudního znalce v oboru ekonomika, ceny a odhady motorových vozidel, strojů a zařízení, doprava, silniční a městská se specializací na silniční nehody, který vylučuje tvrzení samotné jediné svědkyně a poškozené v jedné osobě, jako skutkově neuskutečnitelná a v tomto ohledu lze prostým způsobem dojít ke konstatování, že jediná svědkyně a poškozená vycházela při své výpovědi z pouhé domněnky a tuto domněnku poškozené převzal i Okresní soud Praha-západ.
5. Okresní soud Praha-západ již prováděl dokazování v řízení o povolení obnovy řízení o stejném rozsahu, jako kdyby se jednalo o hlavní líčení. Takové kvalitativní hodnocení důkazu je v rámci řízení o obnově řízení nepřípustné. Okresní soud se dopustil i té chyby ve světle výše uvedeného názoru, že se samotnými skutkovými zjištěními ze znaleckého posudku polemizoval. Pokud chtěl totiž polemizovat s těmito skutkovými zjištěními ze znaleckého posudku, pak jej ani jako znalecký posudek neměl v rámci veřejného zasedání číst a stranám i takto prezentovat a strany tak i s tímto znaleckým posudkem seznamovat. Mimo toho, pokud chtěl soud skutečně polemizovat se závěry a skutkovými zjištěními znaleckého posudku, pak si měl samotného soudního znalce předvolat k výslechu. Ani předvolání soudního znalce Ing. Libora Topola k výslechu však neučinil. Usnesení krajského soudu pak nesprávné a procesně nekorektní závěry potvrdilo.
III.
Posouzení Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V případě návrhu na obnovu trestního řízení se Ústavní soud omezuje jen na důvody samotné obnovy, jak jsou stanoveny v §278 trestního řádu, tedy výlučně na okolnosti, jež mohou mít vliv na zjištění skutkového stavu v rozsahu nezbytném pro vydání rozhodnutí o povolení obnovy řízení [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2679/13 ze dne 21. 5. 2014 (U 9/73 SbNU 993)].
8. Ústavní soud se již opakovaně vyjádřil, že i přes specifickou povahu řízení o návrhu na povolení obnovy trestního řízení jsou obecné soudy povinny respektovat základní práva, jež se standardně pojí s řízením trestním. Byť se v obnovovacím řízení nejedná o meritu trestního řízení (o vině a trestu), toto řízení je svou povahou v řadě ohledů analogické fázi trestního řízení probíhající před soudy ve věci samé [srov. nález ze dne 15. 3. 2012 sp. zn. III. ÚS 1330/11 (N 54/64 SbNU 673) či nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10 (N 173/58 SbNU 513)]. I v řízení o povolení obnovy řízení je třeba ctít princip in dubio pro reo a soudce rozhodující o povolení obnovy řízení by měl k posouzení věci přistupovat nepředpojatě, tj. být zásadně otevřený tomu, že předložený důkaz může dosavadní rozhodnutí o vině zvrátit [srov. např. nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343)].
9. Současně je však nutno brát zřetel na skutečnost, že obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem v těch případech, kdy se teprve po pravomocném rozhodnutí vyskytly nedostatky ve skutkovém zjištění. Zákonem označené skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé je proto třeba vykládat tak, že v řízení o povolení obnovy musí soud velmi pečlivě zjišťovat jejich relevanci pro již pravomocně skončené trestní řízení (viz stěžovatelem poukazované nálezy sp. zn. I. ÚS 2517/08 a sp. zn. II. ÚS 2445/08), což vyplývá ze znění §278 odst. 1 trestního řádu. Soud tedy v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení musí zkoumat, zda nové skutečnosti nebo důkazy jsou způsobilé, samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými soudu či jiným orgánům činným v trestním řízení už dříve, odůvodnit jiné, tj. pro stěžovatele příznivější rozhodnutí o vině nebo o trestu a toto zkoumání spočívá v porovnání důkazů dosud provedených a dosavadních skutkových zjištění s důkazním významem nových skutečností, resp. nových důkazů. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení, jímž obecný soud zamítl návrh na povolení obnovy řízení, může být měřítkem důvodnosti ústavní stížnosti pouze otázka, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, respektive zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené důkazy nebyly způsobilé důvod obnovy řízení založit [srov. např. usnesení ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417) či usnesení ze dne 29. 12. 2008 sp. zn. III. ÚS 361/07].
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti toliko opakuje námitky, s nimiž se již obsáhle vypořádaly oba soudy. Podstatou ústavněprávní argumentace stěžovatele byl jeho nesouhlas se způsobem, jakým soudy obou stupňů vyhodnotily jím tvrzené skutečnosti a navržené důkazy, a na základě tohoto hodnocení dospěly k závěru o absenci důvodů pro povolení obnovy řízení.
11. Předně Ústavní soud poznamenává, že stěžovatel podal návrh na povolení obnovy řízení, a to několikrát. Poprvé dne 24. 2. 2020, návrh byl však pravomocně zamítnut, a to i odvolacím soudem. V nynějším návrhu stěžovatel nově připojil znalecký posudek soudního znalce Ing. Libora Topola ze dne 3. 9. 2020, který dle stěžovatele nasvědčuje skutkovému stavu dle verze stěžovatele, nikoliv poškozené. Ve zbytku odůvodnění návrhu na obnovu stěžovatel (stejně jako v předchozím případě) toliko konstatoval, že soudy vyšly toliko ze spekulací o skutkovém stavu.
12. Jde-li o zásadní, stěžovatelem namítaný (nový) důkaz znaleckým posudkem, okresní soud se s ním vypořádal s tím, že se obsahem znaleckého posudku stala "toliko" simulace a vyhodnocení výhledových poměrů poškozené a svědka na místě činu, přičemž se jedná o dva pevné body v terénu. Soud konstatoval, že k posouzení těchto skutečností není třeba odborný znalecký posudek, resp. odborných znalostí dle 105 odst. 1 trestního řádu, o tomto stavu si soud může učinit úsudek sám, přičemž jako podklad soudu sloužil úřední záznam policie o došetření na místě ze dne 23. 11. 2018. Soud proto se znaleckým posudkem nakládal jako s jiným listinným důkazem. Obsah znaleckého posudku podle něj nebyl sto předchozí závěry zvrátit, a to s ohledem na další důkazy, které soud posoudil jednotlivě, ve vzájemných souvislostech. Okresní soud se podrobně vypořádal také s dalšími stěžovatelem nově předloženými skutečnostmi, aniž by se přitom dopustil stěžovatelem namítaných pochybení.
13. Ústavní soud má za to, že krajský soud se dostatečně, byť stručně, vypořádal se stížnostní argumentací stěžovatele a vysvětlil, že stěžovatelem navrhované důkazy nejsou takového charakteru, aby mohly odůvodnit jak samy o sobě, tak v souhrnu s již známými důkazy jiné rozhodnutí o vině stěžovatele, která byla shledána. Nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů předložených v návrhu na povolení obnovy řízení a s právními závěry okresního soudu a krajského soudu nezakládá sám o sobě důvodnost ústavní stížnosti. Podle ustálené a obecně dostupné judikatury Ústavního soudu je výlučně na trestních soudech, aby v první fázi řízení o povolení obnovy řízení hodnotily relevanci jim předložených důkazů a dostačujícím způsobem ve svých rozhodnutích osvětlily, proč návrhu nevyhověly (srov. rozhodnutí Ústavního soudu citovaná ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS st.-50/20 v části III. a). Tak se také v posuzované věci stalo.
14. Ústavní soud tak uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu