ECLI:CZ:US:2021:2.US.761.21.1
sp. zn. II. ÚS 761/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky O. B. T. K., zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. února 2021 č. j. 12 Co 306/2020-460, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 3. 2021, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv a svobod zaručených v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 (v ústavní stížnosti byl nesprávně uveden čl. 6 odst. 2) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Dne 18. 1. 2005 byla Policií České republiky ve věci obviněného K. P. T. a dalších 14 spoluobviněných, stíhaných pro trestný čin neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona, jakož i pro další trestné činy, provedena domovní prohlídka v bydlišti stěžovatelky. Při domovní prohlídce byly zajištěny finanční prostředky ve výši 295 500 Kč, 24 610 EUR a 400 USD. Dne 21. 2. 2011 požádala stěžovatelka o vrácení těchto finančních prostředků. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 25. 3. 2011 sp. zn. 43 T 2/2010 bylo rozhodnuto o jejich vrácení, toto rozhodnutí však bylo zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 3. 5. 2011 sp. zn. 1 To 48/2011. Následně se stěžovatelka opakovaně domáhala, aby městský soud rozhodl o její žádosti, a podala také návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Teprve usnesením městského soudu ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. 43 T 2/2010 byla její žádost o vrácení finančních prostředků zamítnuta. Stížnost proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta usnesením vrchního soudu ze dne 6. 11. 2014 sp. zn. 3 To 52/2014. Obě tato usnesení zrušil Ústavní soud k ústavní stížnosti stěžovatelky nálezem ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14 (N 147/78 SbNU 275), neboť z něj stručně řečeno nevyplývaly dostatečné důvody, pro které mělo i po téměř 10 letech dále trvat zajištění předmětných finančních prostředků. Ještě před vydáním tohoto nálezu byla usnesením městského soudu ze dne 10. 4. 2015 sp. zn. 43 T 2/2010 zamítnuta nová žádost stěžovatelky o vrácení finančních prostředků. O její stížnosti rozhodl vrchní soud usnesením ze dne 2. 9. 2015 sp. zn. 3 To 44/2015, zohledniv právní závěry obsažené v citovaném nálezu, tak, že usnesení městského soudu zrušil a sám rozhodl, že se tyto finanční prostředky stěžovatelce vrací. K vrácení pak došlo dne 30. 9. 2015.
3. Stěžovatelka se žalobou proti vedlejší účastnici domáhala zaplacení částky 84 591,10 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené jí nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Tato částka měla představovat odměnu zaplacenou advokátovi Mgr. Ing. Janu Boučkovi, který ji zastupoval za účelem odstranění nezákonného rozhodnutí, kterým došlo k zajištění finančních prostředků.
4. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 30. 10. 2017 č. j. 31 C 93/2017-311 bylo žalobě částečně vyhověno a vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 37 981,90 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Ve zbytku byla žaloba zamítnuta (výrok II.) a rozhodnuto o nákladech řízení (výrok III.). Obvodní soud považoval za prokázané, že stěžovatelka zaplatila svému právnímu zástupci částku 84 591 Kč jako odměnu za zastupování v dané trestní věci. Vycházel přitom z provedených důkazů, jimiž byla faktura ze dne 1. 10. 2015 vystavená právním zástupcem, dále jím vydaná kvitance, podle níž obdržel uvedenou částku, a sdělení jeho daňového poradce, že uvedená faktura byla zaúčtována v účetnictví právního zástupce a že ze zaplacené částky byla odvedena daň a pojistné za rok 2015. Důvodnou byla ovšem žaloba shledána jen ohledně některých nákladů právního zastoupení.
5. K odvolání stěžovatelky i vedlejší účastnice ve věci rozhodoval městský soud, který rozsudkem ze dne 24. 7. 2018 č. j. 12 Co 111/2018-346 rozsudek obvodního soudu potvrdil v zamítavém výroku II. (výrok I.). Ve vyhovujícím výroku I. a výroku III. o náhradě nákladů řízení tento rozsudek zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu (výrok II.). Podle městského soudu nebyl vyjasněn odpovědnostní titul pro náhradu škody stěžovatelce spočívající v účelně vynaložených nákladech právního zastoupení, ani nebylo prokázáno, že jí škoda skutečně vznikla. Za postačující důkaz nebylo možné považovat kvitanci ve smyslu §1949 odst. 1 občanského zákoníku, kterou věřitel pouze prohlašuje, že dlužník vůči němu nemá žádné závazky, aniž by tím prokazoval, že mu dlužník svůj dluh skutečně uhradil. Proti výroku I. rozsudku městského soudu podala stěžovatelka ústavní stížnost, jež byla usnesením ze dne 2. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 3328/18 odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, neboť se týkala bagatelní částky.
6. Řízení o žalobě pokračovalo ohledně její části, v níž se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 37 981,90 Kč s příslušenstvím, před obvodním soudem, který ji rozsudkem ze dne 22. 5. 2020 č. j. 31 C 93/2017-444 zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II.). Obvodní soud posuzoval, zda stěžovatelka zaplatila uvedenou částku svému právnímu zástupci. Z jejího tvrzení vyplynulo, že odměnu měla zaplatit právnímu zástupci v hotovosti dne 1. 10. 2015, nejspíše ve večerce, ve které pracuje, aniž by u toho byla přítomna jiná osoba. V návaznosti na výzvu soudu podle §118a odst. 3 občanského soudního řádu, aby prokázala zaplacení žalované částky, stěžovatelka předložila příjmový pokladní doklad vydaný jejím právním zástupcem, který ale neobsahoval informaci o tom, kdy byla předmětná částka zaúčtována. Ani po další výzvě nebylo prokázáno, zda faktura a příjmový doklad byly po jejich vystavení zaneseny do účetnictví právního zástupce. Svědectví daňového poradce nebylo způsobilé prokázat vznik škody, protože u předání peněž nebyl. Právní zástupce se zase k jednání, na kterém měl být realizován jeho výslech jako svědka, nezúčastnil, ani nezajistil u stěžovatelky zproštění mlčenlivosti pro svou osobu, k čemuž byl opakovaně vyzýván. Právní zástupce odmítl předložit soudu relevantní části účetnictví. Po zhodnocení provedeného dokazování tak obvodní soud uzavřel, že stěžovatelka neprokázala zaplacení částky 84 591,10 Kč svému právnímu zástupci, a tudíž ve věci schází odpovědnostní předpoklad v podobě vzniku tvrzené škody.
7. Uvedený rozsudek potvrdil městský soud rozsudkem ze dne 2. 2. 2021 č. j. 12 Co 306/2020-460. V něm zdůraznil, že ve věci nebylo vydáno nezákonné rozhodnutí a není dán odpovědnostní titul. Zrušení usnesení o zajištění finančních prostředků, k němuž došlo po odpadnutí důvodů zajištění, neznamená, že zde bylo nezákonné rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka označila právní názor obecných soudů posoudit její nárok z titulu nesprávného úředního postupu jako "naprosté právní nesmysly" s tím, že nárok uplatněný žalobou je nárokem z nezákonného rozhodnutí, městský soud již nevedl jinou úvahu ve vztahu k odpovědnostnímu titulu. Jen okrajově se vyjádřil k její námitce, že prokázala vznik škody předloženou kvitancí, a v tomto ohledu zopakoval své závěry obsažené v předchozím rozsudku, že kvitance není důkazem postačujícím.
III.
Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka zpochybňuje závěr městského soudu, že náklady právního zastoupení, které vynaložila na zrušení zajištění hotovostních finančních prostředků při domovní prohlídce dne 18. 1. 2005, nejsou škodou v její majetkové sféře. Připomíná, že se domohla svých finančních prostředků až poté, co ve věci zasáhl Ústavní soud nálezem sp. zn. III. ÚS 3647/14. Stěžovatelka nikdy nebyla trestně stíhána a využitím opravných prostředků dosáhla zrušení nezákonných rozhodnutí, aby se domohla svých finančních prostředků. Napadený rozsudek nerespektuje objektivní odpovědnost státu založenou zákonem č. 82/1998 Sb. Výklad přijatý městským soudem je naprosto formalistický a neobsahuje v sobě ani špetku spravedlnosti. Na podporu své argumentace stěžovatelka odkázala na právní závěry obsažené v některých nálezech Ústavního soudu.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost byla podána oprávněným navrhovatelem, je přípustná [stěžovatelka neměla k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
10. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky, napadenými rozhodnutími a obsahem spisu vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 31 C 93/2017, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
12. V posuzované věci shledaly obecné soudy důvody pro zamítnutí žaloby v tom, že stěžovatelka neprokázala ani existenci nezákonného rozhodnutí ani vznik škody. Ústavní soud považuje za žádoucí vyjádřit se ke každému z těchto důvodů. Jak správně uvedly již obecné soudy, rozhodnutí o vrácení zajištěných finančních prostředků neznamená, že toto zajištění (§78 a 79 trestního řádu) bylo od počátku nezákonné. Tím ale není vyloučeno, že k zániku důvodů zajištění nemohlo dojít v mezidobí, tedy dříve, než bylo rozhodnuto o vrácení zajištěných finančních prostředků. Po určitou dobu mohl existovat stav, kdy zajištění bylo v rozporu se zákonem. V takovém případě bylo povinností příslušného orgánu rozhodnout o vrácení zajištěných finančních prostředků.
13. Z výše uvedeného shrnutí vyplývá, že stěžovatelka podala po asi 6 letech od zajištění jejích finančních prostředků žádost o jejich vrácení. Městský soud po zrušení jeho původního rozhodnutí ze dne 25. 3. 2011, kterým této žádosti vyhověl, zůstal nečinný a o žádosti nerozhodl. Když tak později učinil a žádost usnesením ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. 43 T 2/2010 zamítl, bylo toto usnesení společně s navazujícím usnesením vrchního soudu ze dne 6. 11. 2014 sp. zn. 3 To 52/2014 zrušeno nálezem sp. zn. III. ÚS 3647/14. Tímto nálezem byla zpochybněna zákonnost postupu obecných soudů, které o žádosti ani po několika letech řádně nerozhodly. Zjištěná nezákonnost rozhodnutí zrušených nálezem Ústavního soudu, jimiž byla zamítnuta žádost o vrácení finančních prostředků, zároveň muže mít vliv na posouzení zákonnosti zajištění v období, které následovalo po právní moci nálezem zrušených rozhodnutí.
14. Tyto úvahy, které ve věci stěžovatelky připouštějí odpovědnost státu za škodu, ovšem nic nemění na významu druhého důvodu zamítnutí její žaloby, kterým je neprokázání vzniku škody. Lze stručně shrnout, že v řízení před obecnými soudy nebylo rozporováno provedení úkonů právní služby ze strany právního zástupce stěžovatelky, ani to, že mu vznikl nárok na zaplacení odměny. Bylo nicméně sporné, zda stěžovatelka tuto odměnu skutečně zaplatila, přičemž teprve tímto zaplacením by na její straně vznikla škoda, jejíž náhrady by se mohla domáhat podle zákona č. 82/1998 Sb. Obecné soudy proto požadovaly důkaz, že stěžovatelka zaplatila odměnu právnímu zástupci, k čemuž podle její výpovědi mělo dojít v hotovosti bez přítomnosti svědků. Kvitance podle §1949 odst. 1 občanského zákoníku, kterou vydal právní zástupce, podle obecných soudů nevypovídala o zaplacení odměny. Pokladní doklad bez údaje o tom, kdy byla předmětná částka zaúčtována, byl zase stěžovatelkou předložen až dodatečně po výzvě soudu, což vyvolalo pochybnost o tom, zda byl skutečně vydán v době, kdy měla být odměna zaplacena. Právní zástupce neumožnil tuto pochybnost vyvrátit nahlédnutím do jím vedeného účetnictví či jiných dokladů.
15. Ústavní soud má za to, že obecné soudy při hodnocení důkazů týkajících se zaplacení odměny advokáta nevybočily z rámce §120 a 132 občanského soudního řádu a své závěry náležitým způsobem odůvodnily. Závěr o neprokázání vzniku škody obstojí z hlediska požadavků spravedlivého procesu. Protože ani jiné posouzení otázky existence odpovědnostního titulu nemohlo vést k vyhovění žalobě, je tím odůvodněn závěr, že napadeným usnesením nedošlo k porušení základního práva stěžovatelky na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ani jejího základního práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem zaručeného v čl. 36 odst. 3 Listiny.
16. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2021
David Uhlíř v. r.
předseda senátu