ECLI:CZ:US:2021:2.US.768.21.1
sp. zn. II. ÚS 768/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., zastoupeného Mgr. Alenou Žežulkovou, advokátkou se sídlem Vodičkova 20, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka Valašské Meziříčí ze dne 20. července 2020 č. j. 52 P 27/2020-169 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. prosince 2020 č. j. 13 Co 276/2020-203, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 22. března 2021 navrhl stěžovatel postupem dle §72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo do jeho ústavně zaručených práv na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na ochranu před neoprávněnými zásahy do rodinného života dle čl. 10 Listiny a do práva na péči o dítě a jeho výchovu a principu zohlednění nejlepšího zájmu nezletilého dle čl. 32 odst. 4 Listiny ve spojení s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí plyne, že stěžovatel podal u soudu prvního stupně v březnu 2020 návrh na úpravu styku s jeho nezletilou dcerou E., neboť tento aktuálně neprobíhal v souladu s dřívější (písemnou) dohodou uzavřenou s vedlejší účastnicí - matkou jejich společného dítěte, která má nezletilou v péči, jelikož v souvislosti s koronavirovou nákazou a vyhlášeným nouzovým stavem matka odmítala dosavadní postup a přestala dceru otci předávat. Stěžovatel též požadoval, aby došlo k úpravě místa předávání nezletilé a aby soud rozhodl o kompenzaci za styky, které se neuskutečnily. Klíčovou skutkovou okolností pro věc byla vzdálenost mezi bydlišti stěžovatele a matky s dcerou. Stěžovatel se trvale zdržuje v Praze, matka s dcerou bydlí v P. Soud prvního stupně provedl dokazování, zjistil zájmy nezletilé dcery, a rozhodl o úpravě styku tak, že upravil běžný styk nezletilé s otcem na každý sudý kalendářní týden od pátku 14:30 hod. do neděle 16:00 hod. a stanovil zároveň termíny styku o státních svátcích a všech prázdninách (jarní prázdniny, velikonoční prázdniny, hlavní letní prázdniny, podzimní prázdniny a vánoční prázdniny). Jako místo předávání nezletilé určil železniční stanici R. Žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatele odvolací soud po doplnění dokazování napadené rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že posunul čas nedělního zpětného předání nezletilé matce z 16:30 hod. na 16:00 hod. a změnil místo tohoto zpětného předání na železniční stanici H. Odvolací soud žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (před soudy obou stupňů).
3. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává výše uvedených ústavně garantovaných práv, nicméně bez bližší ústavněprávní argumentace; ve stížnosti odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 2. září 2020 sp. zn. IV. ÚS 4156/19, ze dne 31. března 2020 sp. zn. 149/20, ze dne 29. května 2018 sp. zn. I. ÚS 2966/17 a ze dne 14. března 2017 sp. zn. I. ÚS 955/15 (veškerá rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Věcně stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti tomu, že soudy chybně a nespravedlivě vyhodnotily časovou a finanční zátěž spojenou s dojížděním na místa převzetí a zpětného předání nezletilé dcery, a to (mimo jiné) v rozporu se závěry vyslovenými v citované judikatuře Ústavního soudu. Stěžovatel nedisponuje řidičským oprávněním a dané cesty absolvuje veřejnou dopravou (zejm. vlakovou), což ho nepřiměřeně zatěžuje. Stěžovatel ve stížnosti dále namítá, že obecné soudy vůbec meritorně nerozhodly o jeho návrhu na realizaci náhradních setkání s dcerou za neproběhlý styk z jara 2020.
4. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadenými rozhodnutími, a došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a řízení před Ústavním soudem není pokračováním řízení před obecnými soudy, nýbrž zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelových základní práv a svobod zaručených mu ústavním pořádkem.
7. V projednávané věci Ústavní soud považuje obě napadená rozhodnutí za kvalitně zpracovaná, řádně a srozumitelně odůvodněná. Provedené dokazování se jeví jako dostatečné, zejm. co do objasnění zájmů nezletilé, ale i poměrů stěžovatele a matky nezletilé. Skutková zjištění se jeví jako přiléhavá a plynoucí z provedeného dokazování. Ani právnímu posouzení nelze z ústavněprávního pohledu cokoli vytknout. Napadená rozhodnutí nejsou výrazem soudní libovůle ani nepředstavují žádný exces. Obecné soudy přihlédly k individuálním okolnostem dané věci a rozhodly v souladu s jimi zjištěnými zájmy nezletilé, k jejímž názorům též vhodně přihlédly. Sám stěžovatel ve stížnosti uznává, že soudy rozhodly o budoucím styku v podstatě v souladu s dohodou rodičů nezletilé vyjma místa předávání. Avšak dle názoru Ústavního soudu se i místem předávání oba soudy v odůvodněních napadených rozsudků zaobíraly poměrně podrobně, navíc odvolací soud v tomto směru vyšel stěžovateli minimálně částečně vstříc, když reflektoval jeho v odvolání předestřené námitky, aby k předávání nezletilé docházelo alespoň v železniční stanici H., kam z P. jezdí přímý spoj. V poměrech projednávané věci tak další řešení místa předávání nezletilé ze strany Ústavního soudu nevykazuje potřebnou ústavní dimenzi. Nález Ústavního soudu ze dne 2. záři 2020 sp. zn. IV. ÚS 4156/19, na který stěžovatel odkazoval již v řízení před obecnými soudy, řešil věc, která se skutkově od projednávané věci poměrně výrazně lišila (matka, jíž byl nezletilý svěřen do péče, se po rozvodu s otcem dítěte odstěhovala z posledního společného bydliště do mimořádně vzdáleného místa). Jak v projednávané věci vyplynulo přímo z výpovědi stěžovatele před soudem prvního stupně, stěžovatel i za trvání manželství s matkou nezletilé pracoval v P. a do posledního společného bydliště v R. jednou za dva týdny dojížděl (současné bydliště matky s nezletilou je od R. vzdáleno přibližně 10 km). Ani další výše uvedené odkazy stěžovatele na prejudikaturu Ústavního soudu nejsou relevantní, neboť tyto neřešily skutkově obdobné kauzy. Ostatně jak již Ústavní soud mnohokráte judikoval, srovnatelnost věcí v oblasti péče o nezletilé je pro jejich rozmanitost ve skutkových okolnostech a nuance v rodinných či vztahových souvislostech často velmi omezená a při posuzování použitelnosti v nich obsažených závěrů nelze postupovat mechanicky. V projednávané věci např. dosti dobře nešlo odhlédnout od faktu, že stěžovatel jiné dítě nemá, naopak matka se vdala a má druhé dítě - malou dceru M., která byla v době rozhodování soudu prvního stupně přibližně devítiměsíční a již jen s ohledem na její věk potřebuje nepřetržitou a osobní péči matky, což výrazně limituje matku v časových možnostech absence z domova. Ústavnímu soudu se tak napadená rozhodnutí vycházející z toho, že stěžovatel fakticky nese větší břemeno organizace a dopravního zajištění styku s nezletilou, nejeví jako natolik extrémní či nevyvážená, aby měl (při zohlednění zásady minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů) zasahovat. V podrobnostech pak Ústavní soud k námitkám, které stěžovatel v ústavní stížnosti vznesl, odkazuje na jednotlivé body v odůvodnění napadených rozsudků, k nimž nemá ze své pozice garanta ústavnosti cokoli dodat. Ohledně námitky nedostatečného zvážení časové náročnosti a finančních nákladů na realizaci styku a s tím souvisejícího místa předávání nezletilé odkazuje Ústavní soud zejména na bod 26 napadeného rozsudku soudu prvního stupně a na body 18 a 19 napadeného rozsudku odvolacího soudu. Ohledně námitky údajně nedovoleného "opominutí rozhodnout o části návrhu stěžovatele" o náhradních termínech pro styk s nezletilou za výpadky na jaře 2020 odkazuje Ústavní soud především na bod 25 rozsudku soudu prvního stupně, v němž soud prvního stupně jasně vyložil, proč o náhradních termínech styku nerozhodl. K tomuto Ústavní soud (shodně s odvolacím soudem) dodává, že řízení o úpravě styku s nezletilým dítětem je řízením ve věci péče o nezletilé, které jsou soud oprávněn zahájit i bez návrhu (§13 ve spojení s §468 z. ř. s.) a případným návrhem tak není vázán (§26 z. ř. s.). V takovém případě vskutku není třeba ve výroku výslovně rozhodovat o každém návrhu navrhovatele. Pokud obecný soud v odůvodnění způsobem alespoň stručně vyloží, proč o tom kterém návrhu navrhovatele nerozhodl (což se v této věci stalo), nelze mít vůči takovému postupu námitky. Ani v tomto ohledu tedy dle názoru Ústavního soudu nejde o žádné (natož neústavní) procesní pochybení.
8. Vzhledem k tomu, že Ústavní stížnost byla v rámci předběžného posouzení vyhodnocena jako zjevně neopodstatněná a Ústavní soud vyjma tohoto posouzení samotného návrhu stěžovatele s účastníky řízení nejednal, nepřistoupil v zájmu procesní ekonomie k jmenování opatrovníka pro nezletilou, byť tato byla formálně vzato vedlejší účastnicí řízení o návrhu stěžovatele.
9. Ústavní soud shrnuje, že napadená rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z ústavněprávních mantinelů, a protože v napadených rozhodnutích neshledal žádnou vadu, která by zakládala porušení některého ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele, o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu