ECLI:CZ:US:2021:2.US.781.21.1
sp. zn. II. ÚS 781/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Ing. Františka Glasera, zastoupeného JUDr. Zuzanou Kristiánovou, advokátkou, se sídlem Kozí 10, Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Plzni ze dne 9. července 2019, č. j. 73 EXE 677/2013-485, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. ledna 2020, č. j. 64 Co 294/2019-540 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2020, č. j. 20 Cdo 2162/2020-574, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. V čem spatřuje stěžovatel porušení svých základních práv je poněkud sporné, neboť výslovně formulovanou podstatou stížnosti podle něj je: "Porušení základního práva stěžovatele garantovaného čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských a základních svobod došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces, kdy soud rozhodl přímo v rozporu s ust. §470 a zák. č. 40/1964 Sb."
2. Ústavní soud však vyšel z kontextu ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že odkaz na čl. 8 Listiny a čl. 5 Úmluvy je důsledkem přehlédnutí či chyby, neboť osobní svoboda garantovaná těmito ustanoveními se s podstatou věci zcela míjí. Skutečnou podstatou věci je totiž nesouhlas stěžovatele se skutečností, že je proti němu vedena exekuce. Napadenými rozhodnutími pak obecné soudy rozhodovaly o jeho návrhu na zastavení exekuce, jemuž však nevyhověly.
3. Stěžovatel tvrdí, že je proti němu vedeno exekuční řízení jako proti dědici a právnímu nástupci po zemřelém otci, RSDr. Františkovi Glaserovi, který zemřel dne 19. 10. 2005, tedy za platnosti a účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále i jen "starý občanský zákoník"), a to přesto, že v dědickém řízení po zemřelém ničeho nenabyl. Podle ustanovení §470 starého občanského zákoníku přitom dědic za zůstavitelovy dluhy odpovídal pouze do výše ceny nabytého dědictví. Stěžovatel poukazuje i na ustanovení §268 písm. h) občanského soudního řádu, podle něhož je výkon rozhodnutí nepřípustný, je-li tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat. V daném případě je takovým důvodem citované ustanovení starého občanského zákoníku.
4. Stěžovatel proto shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že z dědictví ničeho nenabyl, nemůže být proti němu veden výkon rozhodnutí. Takový výkon rozhodnutí by totiž byl rozporný s principy spravedlnosti i judikaturou Ústavního soudu (např. nález sp. zn. II. ÚS 2357/16).
5. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
6. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobami oprávněnými a řádně zastoupenými. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
7. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Ústavní soud také připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí považuje za ústavně konformní a že shora vymezené důvody ke svému zásahu v projednávané věci neshledal.
9. Klíčovou námitkou stěžovatele se obecné soudy v předchozím řízení řádně a podrobně vypořádaly, a to navíc způsobem, proti němuž Ústavní soud nemá ústavněprávních výhrad. Ústavní soud na jedné straně akceptuje východisko obecných soudů, podle něhož v exekučním řízení zásadně nelze přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu a v podstatě tak opakovat nalézací řízení. To platí tím spíše v situaci, kdy stěžovatel v nalézacím řízení určitou námitku uplatnit mohl, avšak neučinil tak, přičemž mu v tom nebránily žádné objektivní okolnosti.
10. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že uvedené východisko nelze pojímat absolutně. Jak totiž plyne i ze stěžovatelem citovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 2357/16, ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je třeba vykládat tak, že se použije pro odstranění zjevné nespravedlnosti např. tehdy, kdy by výkon rozhodnutí byl v rozporu s principy právního státu. Ve stěžovatelově případě však situace srovnatelná s věcí řešenou Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 2357/16 nenastala. V citovaném nálezu se však jednalo o exekuci vedenou proti osobě těžce zdravotně postiženou (která pobírala invalidní důchod třetího stupně pro dětskou mozkovou obrnu ve spojení s praktickou slepotou, a byla proto držitelem průkazu ZTP/P) s nárokem na bezplatnou dopravu, což v daném řízení nebylo nijak zpochybněno. Nastala tak zcela absurdní situace, kdy proti stěžovateli vedeno exekuční řízení, ačkoliv si soudy byly a být musely plně vědomy toho, že stěžovatel žádnou svoji právní povinnost nejen neporušil, nýbrž ani porušit nemohl.
11. Stěžovatel byl naproti tomu aktivním účastníkem nalézacího řízení. Proti výsledku nalézacího řízení dokonce podal ústavní stížnost, která byla Ústavním soudem odmítnuta (usnesení sp. zn. I. ÚS 1980/14) a podal i návrh na obnovou řízení. V těchto řízeních byl navíc stěžovatel zastoupen advokátem. V žádné fázi řízení přitom stěžovatel netvrdil, že je žalován "omylem" a veškeré jeho námitky se týkaly toliko merita věci. O skutečnosti, že v dědictví ničeho nenabyl, přitom již v době svého vstupu do nalézacího řízení věděl (srov. i napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni, odst. 13 či rozsudek Okresního soudu v Plzni, odst. 46), což ostatně stěžovatel nijak nerozporuje.
12. V případě stěžovatele tak uplatnění zásady vigilantibus iura scripta sunt není projevem cynického formalismu - jak by tomu bylo ve věci sp. zn. II. ÚS 2357/16 - nýbrž důsledným a korektním provedením hodnot, jež tato zásada odráží. Skutečnost, že se obecné soudy v této fázi řízení odmítly zabývat otázkami (potenciálně) podstatnými pro výsledek řízení nalézacího a nevyhověly stěžovatelovu návrhu na zastavení exekuce, tudíž nepředstavuje porušení jeho základních práv.
13. Ústavní soud proto shrnuje, že řízení před obecnými soudy bylo spravedlivé, že napadená rozhodnutí jsou opřena o přesvědčivý a racionální výklad práva, a lze je tudíž považovat za ústavně konformní. Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu