ECLI:CZ:US:2021:2.US.808.21.1
sp. zn. II. ÚS 808/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti F. P., zastoupeného Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem, se sídlem v Děčíně, U Starého Mostu 111/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2020 č. j. 8 Tdo 1216/2020-1072 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. března 2020 č. j. 4 To 8/2020-979, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora citovaných rozhodnutí, jelikož se domnívá, že jimi bylo porušeno jeho základní právo, vymezené v čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 1 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 24. 9. 2019 č. j. 47 T 23/2015-889 za přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti dvou měsíců a k náhradě škody poškozeným. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovatel podal proti výše citovaném rozsudku odvolání do všech výroků, které se ho bezprostředně dotýkaly, jemuž však Krajský soud v Ústí nad Labem v rozsudku ze dne 2. března 2020 č. j. 4 To 8/2020-979 vyhověl pouze částečně, když změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, tak že mu uložil namísto nepodmíněného trestu trest podmíněný. Výrok o vině zůstal nedotčen, stejně jako výrok o náhradě škody. Dovolání stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020 č. j. 8 Tdo 1216/2020-1072 odmítnuto.
2. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti nesouhlasí především s tím, jak uvedené orgány veřejné moci v daném případě postupovaly a jak odůvodnily svá rozhodnutí. Konkrétně namítá, že mezi hlavním líčením ve věci konaným dne 16. 11. 2017 a dalším hlavním líčením konaným dne 24. 9. 2018 uplynulo více jak deset měsíců, a soud prvního stupně se nedotázal obžalovaných, zda souhlasí s tím, aby byly čteny protokoly o průběhu předchozích hlavních líčení, ani hlavní líčení neprovedl znovu a dále pokračoval v dokazování. Stěžovatel byl zejména shledán vinným skutkem, dle kterého měl spolu s ostatními spoluobviněnými napadnout pěstmi a kopy poškozeného K. F. ml. Stěžovatel již namítal ve svém odvolání, že ani poškozený K. F. ml. nevypověděl, že by jej měl obžalovaný udeřit, když ve své výpovědi u hlavního líčení jmenoval pouze obžalované K., H. ml. a H. st. Pokud jde o svědkyni Z., tak z její výpovědi je zjevné, že tato je obecná, zveličující a navíc paušalizující v tom směru, že veškeré údery a kopy měli současně způsobovat poškozeným všichni čtyři obžalovaní, ačkoliv ani poškození tímto způsobem nevypovídají. Z popisu jednání obžalovaných citovanými svědky by muselo být poškozeným způsobeno daleko závažnější zranění, než zranění popsaná ve znaleckém posudku. Důležitá je podle stěžovatele také skutečnost, že to byl on, kdo volal na Policii ČR jako první, aby celý incident byl vyšetřen. Taktéž se stěžovatel prý ocitl na osamělém místě pouze s poškozeným F. st. a svědkyní F., kde na ně mohl beze svědků zaútočit a neučinil tak. V posuzovaném případě soudy dospěly k závěru, že se všichni čtyři obžalovaní podíleli na napadení poškozených stejnou měrou, jednali ve shodě jako spolupachatelé, a tudíž i za veškerá zranění vzniklá poškozeným jsou trestně odpovědni shodně všichni, včetně stěžovatele. S ohledem na výše uvedené stěžovatel poukazuje na podle svého přesvědčení existenci extrémního nesouladu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Dále nebylo vyhověno návrhům obžalovaných na provedení rekonstrukce na místě činu, aby se ověřila verze jednotlivých aktérů a došlo k objasnění, zda se skutečně všichni obžalovaní dopustili napadení obou poškozených. Tento návrh byl opakovaně zamítnut, naposledy před soudem prvního stupně s odkazem na skutečnost, že skutkový stav je údajně dostatečně zjištěn.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podle svojí ustálené judikatury hodnotí Ústavní soud spravedlnost trestního procesu jako celku a k vyhovění ústavní stížnosti přistupuje jen tehdy, jestliže dospěje k názoru, že pochybení ze strany orgánu veřejné moci vedlo k tomu, že proces byl vskutku nespravedlivý. Žádnou klíčovou chybu však v přezkoumávané věci Ústavní soud neshledal. Obecné soudy dospěly k tomu, že souhrn důkazů, svědčících pro závěr, že stěžovatel se dopustil vytýkaného jednání je jednoznačný a jeho obhajoba byla spolehlivě vyvrácena. V tomto směru lze odkázat na příslušné pasáže v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, kde je podstata věci přehledně shrnuta (v usnesení Nejvyššího soudu jde v případě stěžovatele zejména o body 38 a 39) a není ji zde nutno jen poněkud jinými slovy opakovat. Také k námitce, že mezi hlavním líčením ve věci konaným dne 16. 11. 2017 a dalším hlavním líčením konaným dne 24. 9. 2018 uplynulo více jak deset měsíců, a soud prvního stupně se nedotázal obžalovaných, zda souhlasí s tím, aby byly čteny protokoly o průběhu předchozích hlavních líčení, ani hlavní líčení neprovedl znovu a dále pokračoval v dokazování, se Nejvyšší soud podrobně a zcela dostatečným způsobem vyjádřil v bodech 27 až 33 napadeného usnesení. Stejně tak bylo učiněno vzhledem ke stěžovatelově námitce, že nebyla provedena rekonstrukce činu. S odkazem také na judikaturu Ústavního soudu Nejvyšší soud objasnil, proč nebylo v daném případě nutno k rekonstrukci přistupovat - to zejména s ohledem na skutečnost, že soud měl dostatek důkazů pro zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností a rekonstrukce by k ničemu nepřispěla.
4. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly, své závěry srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a dostatečně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Postupovaly přitom v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí, a také v úvaze o trestu soudy nepochybily. Je ostatně zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě jen opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizuje s právními závěry, ke kterým tyto soudy dospěly. Vzhledem k tomu je lze proto rovněž odkázat na konstantní judikaturu, týkající se jen velmi omezené možnosti Ústavního soudu přehodnocovat dokazování, provedené obecnými soudy.
5. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu