ECLI:CZ:US:2021:2.US.833.21.1
sp. zn. II. ÚS 833/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Vlasty Smutné, zastoupené Mgr. Ondřejem Líbalem, advokátem, se sídlem Kostelní 172, Štětí, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2019 č. j. 29 Af 39/2017-173 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 2. 2021 č. j. 1 Afs 241/2019-66, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Odvolacího finančního ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů, protože jimi mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaných spisů Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Af 39/2017 a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 241/2019 zjistil následující. V roce 2014 bylo z pozemku, jehož spoluvlastnicí je stěžovatelka, vytěženo dřevo. V roce 2016 se Finanční úřad pro Kraj Vysočina (dále jen "správce daně") rozhodl ověřit, zda byl prodej tohoto dřeva řádně zdaněn. Správce daně u stěžovatelky provedl dvě daňové kontroly, jednu na dani z příjmů fyzických osob (dále jen "DPFO") a jednu na dani z přidané hodnoty (dále jen "DPH"). Na základě první byla stěžovatelce dodatečným platebním výměrem doměřena DPFO za rok 2014, doměřena daňová ztráta a uložena povinnost uhradit z takto doměřené daně a daňové ztráty penále. Na základě druhé kontroly pak byla stěžovatelce třemi dodatečnými platebními výměry doměřena DPH za 3. a 4. čtvrtletí 2014 a 1. čtvrtletí 2015 a uložena povinnost uhradit penále. Stěžovatelka se odvolala proti dodatečnému platebnímu výměru na DPFO a dvěma (ze tří) dodatečným platebním výměrům na DPH. Odvolací finanční ředitelství vydalo oddělená rozhodnutí, jedno týkající se doměření DPFO a druhé týkající se doměření DPH, přičemž v obou rozhodnutích odvolání stěžovatelky zamítlo.
3. Stěžovatelka se následně návrhem doručeným dne 18. 4. 2017 Nejvyššímu správnímu soudu a jím následně postoupeným Krajskému soudu v Brně (dále jen "správní soud") domáhala zrušení rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství týkajícího se doměření DPFO, přičemž však v textu podání brojila i proti doměření DPH. Správní soud na základě žádosti stěžovatelky této ustanovil právního zástupce a osvobodil ji od soudních poplatků. Následně ji vyzval k upřesnění žaloby (odstranění vad podání). Z následného doplnění (na listu č. 151 vyžádaného spisu správního soudu), které již bylo koncipováno ustanoveným advokátem, se podává, že žalobou je požadováno zrušení rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství týkajícího se doměření DPFO, dodatečného platebního výměru na DPFO a tří dodatečných platebních výměrů na DPH. Z dalšího podání ustanoveného advokáta (na listu č. 165 vyžádaného spisu) se však již podává, že návrh na zrušení dodatečných platebních výměrů na DPH "se dostal do správní žaloby omylem".
4. Správní soud zamítl žalobu stěžovatelky, směřující tedy jen proti rozhodnutím stran doměření DPFO, rozsudkem napadeným ústavní stížností. Správní soud, ve shodě se správcem daně, označil za neúčinná elektronicky řádně podepsaná podání, která stěžovatelka v průběhu daňového řízení učinila na e-mailové adrese podatelna2910@fs.mfcr.cz, neboť tato měla být podle §71 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, v rozhodném znění (dále jen "daňový řád"), učiněna (či doplněna) v listinné podobě, ústně do protokolu nebo elektronicky prostřednictvím datové schránky správce daně či aplikace Elektronické podání pro Finanční správu (EPO). Správní soud dále především označil za účelovou námitku stěžovatelky týkající se toho, že předmětné pozemky byly do jejího obchodního majetku zahrnuty až v roce 2015. Tuto námitku sice stěžovatelka v doplnění žaloby uvedla, nicméně dříve v žalobě uváděla, že na prodej dřeva užila ustanovení vztahující se k výpočtu daně z přidané hodnoty. Za irelevantní pak správní soud označil tvrzení stěžovatelky, že daň z příjmů vzniklých prodejem části dřeva zaplatil již její manžel, jelikož tento není majitelem předmětných pozemků. Zaplatil-li tedy tuto daň, učinil nesprávně a je na něm, aby se domáhal jejího vrácení.
5. Věcí se následně zabýval Nejvyšší správní soud, který kasační stížnost stěžovatelky zamítl ústavní stížností napadeným rozsudkem. Nejvyšší správní soud konstatoval, že se správní soud řádně zabýval námitkami stěžovatelky učiněnými v žalobě. Se závěry správního soudu ohledně zařazení předmětných pozemků do obchodního majetku stěžovatelky a ohledně irelevance placení daně manželem stěžovatelky se Nejvyšší správní soud ztotožnil. V rozporu se správním soudem Nejvyšší správní soud vyslovil závěr, že elektronicky řádně podepsaná podání učiněná stěžovatelkou na e-mailovou adresu výše uvedenou byla kvalifikovanými podáními ve smyslu §71 odst. 1 daňového řádu. Zároveň však Nejvyšší správní soud rekapituloval průběh daňového řízení a konstatoval, že nejasnosti vyplývající z těchto podání správce daně se stěžovatelkou projednal během ústních jednání a na tato podání správce daně věcně reagoval.
II. Argumentace účastníků řízení
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména tvrdí, že se správní soud nezabýval všemi námitkami uvedenými stěžovatelkou v žalobě. Stěžovatelka k ústavní stížnosti přikládá kopii podání ze dne 24. 9. 2018, které označuje jako "žalobu" ke správnímu soudu. V tomto podání stěžovatelka žádá zrušení dodatečného platebního výměru na DPFO a rozhodnutí o odvolání proti němu a dále tří dodatečných platebních výměrů na DPH a rozhodnutí o odvolání proti dvěma z nich. Nad rámec námitek výslovně vypořádaných správními soudy (viz výše) stěžovatelka v přiloženém podání a ústavní stížnosti ještě uvádí, že předmětnou těžbu dřeva podle data splatnosti zdanila za rok 2015, došlo tedy ke dvojímu zdanění, a že správce daně pochybil, když jí daň doměřil za použití výpočtu daně podle daňové evidence, a nikoliv výpočtu podle paušálu v rozsahu 80 %. Nejvyšší správní soud dle stěžovatelky pochybil, jelikož k právě shrnutým námitkám nepřihlédl a nesprávně tvrdil, že je stěžovatelka vznesla až v rámci kasační stížnosti.
7. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřily soudy, jejichž rozhodnutí byla ústavní stížností napadena. Krajský soud v Brně označil argumentaci stěžovatelky za pokračování v polemice s postupem a závěry správních orgánů, a proto toliko odkázal na své rozhodnutí, kde se s touto polemikou již vypořádal.
8. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření zdůraznil, že se projednávaná věc týká výhradně doměření DPFO. Ačkoliv stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí i argumentaci týkající se doměření DPH, toto nebylo předmětem soudního přezkumu v projednávané věci; řízení o žalobě týkající se dodatečných platebních výměrů na DPH bylo, jak je Nejvyššímu správnímu soudu známo z jeho úřední činnosti, zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku (viz usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 7. 2019 č. j. 62 Af 97/2018-49). Nejvyšší správní soud dále poukázal na odůvodnění svého rozsudku, z nějž je patrno, že žádnou z námitek stěžovatelky neshledal ani opožděnou, ani nepřípustnou. Toliko stěžovatelku upozornil, že pokud svou argumentaci rozvinula až v podáních adresovaných kasačnímu soudu, nelze správnímu soudu vyčítat, že se k takto rozvinuté argumentaci ve svém rozhodnutí nevyjádřil, a označovat toto jeho rozhodnutí za nepřezkoumatelné.
9. O vyjádření byl požádán i účastník řízení před obecnými soudy, tedy Odvolací finanční ředitelství. To v obsáhlém vyjádření citujícím mnohá rozhodnutí Ústavního a Nejvyššího správního soudu zejména odkázalo na své rozhodnutí, které stěžovatelka neúspěšně napadla u správního a Nejvyššího správního soudu, a poukázalo na to, že podání ze dne 24. 9. 2018, které stěžovatelka připojila k ústavní stížnosti a označila za "žalobu", ve skutečnosti návrhem na zahájení řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí správního soudu, nebylo. Tento návrh byl podán již 18. 4. 2017. Podání ze dne 24. 9. 2018 přiložené stěžovatelkou k ústavní stížnosti, kde se stěžovatelka bránila i proti doměření DPH, bylo návrhem na zahájení jiného řízení, které ovšem Krajský soud v Brně pro nezaplacení soudního poplatku zastavil (viz rozhodnutí citované v předchozím bodě tohoto usnesení).
10. Vyjádření účastníků i vedlejšího účastníka byla stěžovatelce zaslána k replice. Stěžovatelka v ní nejprve cituje ze svého podání, která měla v řízení před správním soudem učinit dne 10. 4. 2018 (ve vyžádaném spise správního soudu takové podání není, spis obsahuje až podání z 20. 4. 2018, v němž ustanovený advokát uvádí, že se návrh na zrušení dodatečných platebních výměrů na DPH "dostal do správní žaloby omylem"). Dále stěžovatelka tvrdí, že k nezaplacení soudního poplatku, a tedy k zastavení řízení týkajícího se doměření DPH sp. zn. 62 Af 97/2018 došlo po dohodě s ustanoveným advokátem, a to z toho důvodu, že doměření DPH se mělo týkat již dříve zahájené řízení sp. zn. 29 Af 39/2017 (v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí). Ve své replice pak stěžovatelka ještě podrobněji rozvádí argumenty obsažené v ústavní stížnosti a závěrem navrhuje, aby si Ústavní soud vyžádal kompletní daňový spis vedlejšího účastníka (k tomu vzhledem k osudu ústavní stížnosti, viz dále, Ústavní soud nepřistoupil).
III. Hodnocení Ústavního soudu
11. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
12. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
13. Z hlediska ústavně právního přezkumu je především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatelky řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna, a zda uplatněné právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance neshledal. Způsob, jímž se obecné soudy vypořádaly s námitkami a návrhy stěžovatelky, není v rozporu s jejím právem na spravedlivý proces.
14. Ve věci stěžovatelky je klíčovou skutečností existence dvou samostatných řízení před správním soudem. Řízení, v němž bylo vydáno stěžovatelkou napadené rozhodnutí, se týkalo, jak ustanovený advokát v doplnění stěžovatelčiny žaloby sám uvedl, výhradně doměření DPFO. V tomto řízení se nikdy (ani v žalobě, ani v doplněních ustanoveného advokáta na listech č. 151 a 165 vyžádaného spisu správního soudu) neobjevila argumentace obsažená v ústavní stížnosti, totiž že stěžovatelka předmětnou těžbu dřeva zdanila v roce 2015, tedy došlo ke dvojímu zdanění, a že správce daně měl daň doměřit za užití výpočtu podle paušálu v rozsahu 80 %. Proto správní soud nemohl pochybit, pokud se s takovou argumentací nevypořádal. Správní soud nemohl pochybit ani tím, že tuto argumentaci vznesenou však v druhém řízení týkajícím se doměření DPH v řízení týkajícím se doměření DPFO nezohlednil, neboť, jak již bylo výše zdůrazněno, šlo o dvě zcela samostatná řízení, v nichž byla napadena dvě různá rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství.
15. Právě shrnutou argumentaci stran dvojího zdanění a nepoužití výpočtu dle paušálu stěžovatelka uplatnila poprvé až v řízení před Nejvyšším správním soudem. V souladu s ustanovením §109 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, k nim tedy Nejvyšší správní soud nemohl přihlédnout (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2193/19 ze dne 21. 4. 2021, bod 30). Tuto námitku stěžovatelky tedy Ústavní soud neshledal důvodnou.
16. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu