ECLI:CZ:US:2021:2.US.846.21.1
sp. zn. II. ÚS 846/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Vinotéky Vinofol s.r.o., se sídlem Francouzská 375/41, Brno (dříve Koliště 829/ 65a, Brno), zastoupené JUDr. Radkem Kellerem, advokátem se sídlem Jaselská 23, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3370/2020-263 ze dne 19. 1. 2021, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 15 Co 262/2019-243 ze dne 19. 5. 2020 a rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. 13 C 137/2015 ze dne 18. 9. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 a právo na rovnost stran před soudem podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 13 C 137/2015 ze dne 18. 9. 2019 bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobkyně stěžovatelkou je neplatné. Krajský soud v Brně rozhodl k odvolání stěžovatelky napadeným rozsudkem č. j. 15 Co 262/2019-243 ze dne 19. 5. 2020 tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3370/2020-263 ze dne 19. 1. 2021 bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání. Nejvyšší soud uvedl, že závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyně nepřítomností v zaměstnání ve dnech 19. 5. 2015 až 1. 6. 2015 neporušila "povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci" je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle které lze za porušení povinnosti zaměstnance považovat jednání zaměstnance, který nenastoupí do zaměstnání, aniž by mu zaměstnavatel určil čerpání dovolené, resp. nemá souhlas zaměstnavatele s čerpáním dovolené. Nejvyšší soud též shledal, že odvolací soud nepochybil, vycházel-li ze zjištění, že "žalovaná nebyla připravena žalobkyni přidělovat práci dle pracovní smlouvy" (její pracovní místo bylo "obsazeno", jestliže na něm pracovala jiná zaměstnankyně), tedy z existence jiné překážky v práci na straně zaměstnavatele. Odvolací soud tedy věc posoudil tak, že žalobkyně neporušila své povinnosti vyplývající z právních předpisů. Úvahy o intenzitě porušení pracovních povinností spočívajícím v neomluveném zmeškání práce pak uvedl jen jako obiter dictum (tzv. na okraj), napadené rozhodnutí na tomto závěru nespočívá.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že mezi stranami bylo sporné, zda existující skutkový stav umožnil okamžitě zrušit pracovní poměr se zaměstnankyní či nikoli, zaměstnankyně v pozici žalobkyně se obrátila na soud. Stěžovatelka poukazuje na to, že jí městský soud nejprve rozsudkem ze dne 22. listopadu 2017 dal zapravdu s tím, že se žalobkyně dopustila zaviněného porušené pracovní kázně a vzhledem k délce neomluvené absence porušila povinnosti zvlášť hrubým způsobem, že její nepřítomnost na pracovišti byla vědomá, neomluvená a ve velkém rozsahu. Městský soud vysvětlil i to, proč neuvěřil výpovědím svědků a popsal řádně svoje úvahy. Po zrušení věci odvolacím soudem soud prvního stupně znovu věc projednal a žalobě vyhověl. Přitom za stejné důkazní situace zcela změnil hodnocení jednotlivých důkazů a učinil opačné závěry, podle napadeného rozsudku městský soud shledal, že jednání zaměstnankyně sice bylo neseriózní a nepředvídatelné, ale nekvalifikoval jej jako zneužití ochrany zaměstnance dle zákoníku práce. K odvolání stěžovatelky věc projednal odvolací soud, který rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s poměrně stručným odůvodněním. Rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího jsou dle stěžovatelky nesprávná a nejsou řádně odůvodněna, neboť jejich odůvodnění je nedostatečné a nepřesvědčivé. Soudy obou stupňů se dle názoru stěžovatelky vůbec nevypořádaly s řádným posouzením jednání zaměstnance v celkovém kontextu učiněných skutkových zjištění. Soud prvního stupně v prvním rozhodnutí sice podrobně popsal jednání účastníků sporného úkonu i vše co mu předcházelo. Avšak po zrušení odvolacím soudem zcela rezignoval na řádné zhodnocení chování zaměstnankyně a zcela se přiklonil (za stejného skutkového stavu) k jejím tvrzením. Stěžovatelka se se závěry obecných soudů neztotožňuje, jejich rozhodnutí považuje za nesprávné a má za to, že posouzení věci obecnými soudy a jejich postup jsou nejen v rozporu s podústavním právem, ale i s judikaturou a výše citovanými články Listiny
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Z argumentace stěžovatelky vyplývá, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a skutkových okolností případu ze strany obecných soudů. Ačkoli stěžovatelka používá argumentaci odkazem na své základní právo na spravedlivý proces a rovnost v řízení před soudem, vyjadřuje nesouhlas se závěrem obecných soudů a s výsledkem sporu. Ústavní soud shledal, že se obecné soudy zabývaly stěžovatelčinými výhradami a své závěry odůvodnily. Byť by třeba i obecné soudy rozhodly nesprávně, pokud k tomu dojde v řízení, které neporušuje základní práva stěžovatelky, nepřísluší mu do jejich závěrů vstupovat.
8. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu