ECLI:CZ:US:2021:2.US.851.21.1
sp. zn. II. ÚS 851/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ M. J. a 2/ D. J., právně zastoupených Mgr. Ivou Říhovou, advokátkou se sídlem Zahradnická 223/6, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 2. 2021 č. j. 20 Co 2/2020-402 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2019 č. j. 125 Nc 2505/2019-171, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost i návrh se odmítají.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených práv, zejména do práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), do práva zaručeného čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, jakož do práv nezletilé dle čl. 13 Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí (tzv. Haagská úmluva).
2. Rozsudkem soudu I. stupně bylo nařízeno, aby odpůrci - stěžovatelé navrátili nezletilou dceru navrhovatelky do místa jejího obvyklého bydliště ve městě H. v Německu, a to do 30 dnů od doručení rozsudku (výrok I). V případě, že odpůrci nezletilou do místa jejího obvyklého bydliště nenavrátí, je navrhovatelka oprávněna po uplynutí stanovené lhůty nezletilou sama převzít (výrok II). Výrokem III bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé odvolání, které Krajský soud v Brně projednal a rozsudek soudu I. stupně potvrdil.
4. Ústavní soud v dané věci nebude podrobně rekapitulovat skutkové okolnosti a vývoj věci, neboť se tak stalo již v nálezu ze dne 30. 11. 2020 sp. zn. I. ÚS 1319/20. Uvedeným nálezem byl zrušen rozsudek Krajského soudu ze dne 11. 2. 2020 č. j. 20 Co 2/2020-282, jímž tento soud změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že návrh na navrácení matky nezletilé do Německa zamítl.
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že odvolací soud svým postupem zcela ignoroval předložené důkazy svědčící o újmě nezletilé ve smyslu čl. 13 Haagské úmluvy a v této souvislosti ani řádně nezjistil podmínky pro návrat nezletilé do Německa. Odvolací soud ve svém rozhodnutí ani řádně neodůvodnil, z jakého důvodu nepřihlížel ke zprávě MUDr. Jany Hájkové, přestože obsah zprávy shrnuje v odůvodnění. Odvolací soud, potažmo soudy obou stupňů, se odmítly zabývat dokazováním v intencích čl. 13 Haagské úmluvy, přestože tyto skutečnosti byly opakovaně v rámci argumentace stěžovatelů zdůrazňovány a podávaly se rovněž ze zpráv psychologa krizového centra, v němž byla nezletilá v minulosti několik měsíců umístěna. Není zřejmé, z čeho konkrétně by měly být dovozovány závěry o nehrozící újmě po psychické či fyzické stránce nezletilé ze zprávy německého orgánu o dostatcích či nedostatcích v domácnosti matky a jakým způsobem byly v roce 2018 a počátkem roku 2019, kdy nezletilá téměř neovládala německý jazyk, zjišťovány informace a rovněž zda byly zjišťovány od nezletilé.
6. Návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí odůvodnili stěžovatelé tím, že opatrovnické soudy neprovedly dokazování v tom smyslu, že nezletilé hrozí navrácením do Německa fyzická i duševní újma, a to v krajním případě i v podobě sebevražedného chování. Podle jejich přesvědčení je třeba brát tuto eventualitu, několikrát vyjádřenou samotnou nezletilou, velmi vážně.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněným návrhem dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Předně je třeba uvést, že Ústavní soud při rozhodování této ústavní stížnosti nemohl odhlédnout od svého nálezu sp. zn. I. ÚS 1319/20, jímž vyhověl ústavní stížnosti matky nezletilé. Krajský soud v Brně, který byl tímto nálezem vázán, rozhodl rozsudkem napadeným touto ústavní stížností.
9. V citovaném nálezu Ústavní soud zdůraznil, že určení obvyklého bydliště nezletilého dítěte je výsadou rodiče, jemuž svědčí právo (a zároveň povinnost) péče o dítě a jeho výchovu podle čl. 32 odst. 4 Listiny, a nikoli jeho prarodičů. Nezletilé dítě své rodiče následuje v "dobrém i špatném". Není přípustné, aby kdokoli (včetně prarodičů) svémocně odňal dítě rodiči, má-li jiný názor na jeho výchovu. Pokud výchova (péče) rodičů (nebo její absence) působí nezletilému dítěti nepřiměřenou újmu, lze rodiče rodičovské odpovědnosti zbavit či ji omezit. Ale toliko na základě zákona a rozhodnutím soudu. K tomu ovšem v souzené věci nedošlo. Na tom nic nemění ani předběžné opatření, kterým byla nezletilá svěřena do zatímní péče prarodičů, neboť bylo přijato na základě jejich návrhu, jímž deklarovali svůj úmysl nezletilou stěžovatelce nevrátit a zadržet ji v České republice proti vůli matky a jímž také sledovali určitou právní záštitu tohoto svého konání.
10. Podle úvah Ústavního soudu proti návratu do Spolkové republiky Německo, kde měla nezletilá své obvyklé bydliště před jejím zadržením koncem léta 2019, by hovořily jen skutečnosti nasvědčující tomu, že by jí zde hrozila újma. Žádné poznatky tohoto druhu v návratovém řízení najevo nevyšly. Již na podzim roku 2018 byl požádán příslušný německý orgán péče o děti k prošetření poměrů v domácnosti stěžovatelky, avšak žádné nedostatky nebyly zjištěny. Zprávy německého úřadu o těchto šetřeních ze dne 5. 11. 2018 a 14. 2. 2019 byly v řízení provedeny jako listinný důkaz.
11. Stěžovatelé přisuzovali a i nadále přisuzují stěžejní váhu samotnému přání nezletilé, v němž dala najevo vůli zůstat v České republice a jež opakovaně vyslovila před orgánem sociálně-právní ochrany dětí, odvolacím soudem i soudem nalézacím. Krajský soud v Brně z něj při svém prvním rozhodování rovněž vyšel a použil ho na podporu svého závěru o nedůvodnosti návrhu matky na navrácení nezletilé. Přání nezletilé však v jeho argumentaci nepředstavovalo jediný či nosný důvod rozhodnutí. Dle shora citovaného nálezu Ústavního soudu však nelze vycházet mechanicky pouze z přání nezletilé a nepřihlédnout přitom ke skutečnosti, že nezletilá se dlouhou dobu nutně nacházela (a dosud nachází) pod konstantním vlivem prarodičů, kdežto osobní kontakt se stěžovatelkou byl za tu dobu velmi omezený. Proto je podle jeho závěru tuto okolnost třeba vzít patřičným způsobem v úvahu.
12. Vzhledem k tomu, že argumentace stěžovatelů v nyní projednávané ústavní stížnosti je více měně totožná jako v případě, kdy byli v řízení před Ústavním soudem sp. zn. I. ÚS 1319/20 vedlejšími účastníky, soustředil se Ústavní soud pouze na posouzení, zda Krajský soud v Brně v nyní napadeném rozhodnutí zohlednil všechny argumenty Ústavního soudu, na jejichž základě bylo jeho první rozhodnutí zrušeno. Dospěl k závěru, že tomu tak bylo a že krajský soud v nyní napadeném rozhodnutí své povinnosti dostál.
13. Návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Ústavní soud s ohledem na výsledek řízení nevyhověl. Usnesením Městského soudu v Brně č. j. 125 Nc 2505/2019-469 ze dne 14. 4. 2021 byl nařízen výkon rozhodnutí odnětím nezletilé povinným - stěžovatelům a jejím předáním oprávněné - matce nezletilé, za účelem navrácení nezletilé do místa jejího obvyklého bydliště ve městě H. v Německu. Dle sdělení rozhodující soudkyně tento výkon proběhl bez větších problémů a nezletilá byla dne 16. 4. 2021 předána matce.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Spolu s ústavní stížností odmítl i návrh na odklad vykonatelnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu