ECLI:CZ:US:2021:2.US.869.21.1
sp. zn. II. ÚS 869/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským ve věci ústavní stížnosti České republiky - Ministerstva obrany, Sekce právní a investiční MO, Legislativního a právního odboru, sídlem Tychonova 221/1, Praha 6 - Hradčany, zastoupené Oddělením pro právní zastupování, sídlem nám. Svobody 471/4, poštovní přihrádka 154, Praha 6- Bubeneč, jejímž jménem jedná ve smyslu §3 odst. 6 zákona č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky, ministrem obrany pověřený zaměstnanec Ministerstva obrany, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2021 č. j. 62 Co 25/2021-111 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. prosince 2020 č. j. 61 C 121/2019-90, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud"), kterým bylo nařízeno setkání s mediátorem a přerušeno řízení na dobu 3 měsíců. Stěžovatelka ani žalobce s mediací nesouhlasili a namítali, že jednání je v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, když se jeví zřejmým, že mediace nepovede k ukončení sporu a pokus o ni je nadbytečný vedoucí jen k oddálení rozhodnutí ve věci samé. Předmětem řízení je odškodnění pracovního úrazu žalobce Ivana Horvátha (dále jen "vedlejší účastník"), proto stěžovatelka nepovažuje mediaci za vhodnou, protože bude dle zákona č. 219/2000 Sb. a vyhlášky č. 346/2015 Sb. vyžadovat podrobné konkrétní vyčíslení peněžních nároků vedlejšího účastníka.
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") výše uvedeným usnesením odvolání stěžovatelky i vedlejšího účastníka, který napadl usnesení obvodního soudu ve všech výrocích, odmítl bez nařízení jednání, protože neshledal odvolání důvodná, proto výroky I. - IV. odmítl a výrok V. byl potvrzen.
3. Stěžovatelka považuje postup obvodního soudu za nezákonný a protiústavní, protože nařídil usnesením setkání s mediátorem dle §100 odst. 2 občanského soudního řádu, aniž soud posoudil účelnost a vhodnost mediace s odkazem na komentářovou literaturu. Postup obvodního soudu je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když soud nezákonným postupem narušuje právo stěžovatelky na spravedlivý proces a dochází ke zbytečným průtahům nařízením mediace a porušení čl. 38 odst. 2 Listiny.
4. Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její věcné přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
5. Ústavní soud dále připomíná - jak ostatně ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval - že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem [viz např. nález Ústavního soudu nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243); dostupná stejně jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz].
6. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud totiž zjistil, že stěžovatelka brojí proti procesnímu rozhodnutí, proti kterému není ústavní stížnost přípustná. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá [srov. kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05 (U 23/38 SbNU 587)]. I když z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, které záleží v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo, je nutno poznamenat, že zde musí být, cumulative, splněny dvě podmínky. Jednak musí být takové rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, jednak je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, expressis verbis, aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím, včetně ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím) efektivně uplatněna.
7. Ústavní soud shledal, že v projednávané věci výše uvedené podmínky splněny nebyly. Stěžovatelka rozporuje usnesení obvodního soudu, kterým tento soud dle §100 odst. 2 občanského soudního řádu nařídil účastníkům první setkání se zapsaným mediátorem v rozsahu 3 hodin (výrok I.). Obvodní soud ve výroku II. určil mediátora ze seznamu mediátorů vedeného Ministerstvem spravedlnosti, účastníkům uložil, aby ho kontaktovali do 10 dnů ode dne doručení usnesení, a první jednání proběhne v místě podnikání mediátora (výrok III.). Výrokem IV. uložil obvodní soud účastníkům, aby ve lhůtě do tří měsíců od doručení tohoto usnesení předložili potvrzení o splnění povinnosti setkat se s mediátorem, popřípadě doložili vážný důvod, pro který uloženou povinnost soudem nesplnili, nebo sdělili procesní stanovisko. Řízení bylo přerušeno dle §100 odst. 2 občanského soudního řádu na dobu tří měsíců výrok V. usnesení obvodního soudu
8. Městský soud rozhodoval o odvolání vedlejšího účastníka do výroku I. usnesení obvodního soudu, které není ve smyslu §202 odst. 1 písm. m) občanského soudního řádu přípustné a s ohledem na to, že na tomto výroku jsou závislé i výroky II., III., IV., které se týkají nařízené mediace a způsobu jejího provádění, lze dovodit, že odvolání není přípustné ani do těchto výroků, proto odvolání dle §218 písm. c) občanského soudního řádu jako nepřípustné odmítl. Městský soud přezkoumal odvolání do výroku V. a dospěl k závěru, že za stavu, kdy mediace byla nařízena podle §100 odst. 2 občanského soudního řádu a proti usnesení, kterým bylo nařízeno první setkání s mediátorem, není odvolání přípustné, je třeba považovat odvolání obou účastníků do výroku V. napadeného usnesení o přerušení řízení na dobu tří měsíců za nedůvodná, neboť obvodní soud přerušil řízení podle tohoto zákonného ustanovení v návaznosti na nařízenou mediaci.
9. Otázka vhodnosti nařízené mediace s ohledem na negativní stanoviska účastníků řízení je z hlediska věcné správnosti výroku V. usnesení obvodního soudu irelevantní za stavu, kdy do výroků I. až IV. není přípustné odvolání, proto městský soud nemohl v těchto výrocích usnesení obvodního soudu přezkoumávat. Ústavní soud neshledal námitky stěžovatelky v ústavní stížnosti důvodné a souhlasí se závěry městského soudu, na které v podrobnostech odkazuje.
10. Ústavní soud k tomu poznamenává, že samo o sobě uložení povinnosti dle §100 odst. 2 občanského soudního řádu nemůže stěžovatelku nikterak zkrátit na jejích základních právech, neboť tento postup může být předpokladem pro zjištění skutečností, rozhodných pro vlastní předmět řízení. Teprve v rámci procesu hodnocení skutečností, které při mediaci vyjdou najevo, ve svém důsledku nezatíží následné meritorní rozhodnutí vadou, jež by mohla stěžovatelku na jejím právu na spravedlivý proces zkrátit, což je ovšem v předmětné věci zjevně předčasné.
11. Z výše uvedených důvodů byl tudíž Ústavní soud nucen ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2021
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj