ECLI:CZ:US:2021:2.US.878.21.1
sp. zn. II. ÚS 878/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Blanky Zítkové, právně zastoupené Mgr. Bc. Adamem Ptašnikem, Ph.D., advokátem se sídlem Nádražní 3, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2021 č. j. 2 Ads 98/2018-50, spojené s návrhem na zrušení §67 odst. 2, odst. 3 a §67a odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jenž splňuje všechny procesní předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu a prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že je založen na aplikaci protiústavního ustanovení zákona, jež odporuje zákazu diskriminace.
2. S ústavní stížností stěžovatelka spojila také řadu dalších návrhů a žádostí. Zaprvé, návrh na zrušení §67 odst. 2, odst. 3 a §67a odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"). Zadruhé, žádost o předložení věci plénu Ústavního soudu a žádost o to, aby se ve věci konalo ústní jednání pléna, na němž by stěžovatelka mohla prezentovat závěry plynoucí ze znaleckého posudku, který si v roce 2014 nechala vypracovat Ing. Jiřím Vlkem, soudním znalcem z oboru ekonomiky, odvětví a) ceny a odhady strojů a zařízení, vojenské speciální techniky, věcí movitých a motorových vozidel, a odvětví b) peněžnictví a pojišťovnictví, a z oboru strojírenství, odvětí posuzování technického stavu strojů, zařízení a motorových vozidel. Zatřetí, žádost o podání nespecifikované předběžné otázky k Soudnímu dvoru Evropské unie. Začtvrté, návrh, aby jí byla přiznána náhrada nákladů zastoupení v řízení před Ústavním soudem dle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
3. Z obsahu ústavní stížnosti, doplnění ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a přiložených listin Ústavní soud zjistil, stěžovatelka podala správní žalobu proti České správě sociálního zabezpečení (dále též "ČSSZ"). Prostřednictvím správní žaloby se domáhala vyslovení nezákonnosti a protiústavnosti rozhodnutí ČSSZ o tom, že stěžovatelce se od lednové splátky 2016 valorizuje - jako každý rok - základní výměra invalidního důchodu dle §67 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") tuto správní žalobu zamítl. Stěžovatelka proto podala kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Ten nejprve přerušil řízení z důvodu vyčkání na vydání rozhodnutí ve věci sp. zn. Pl. ÚS 47/18; po vydání nálezu sp. zn. Pl. ÚS 47/18 ze dne 12. 5. 2020 (286/2020 Sb.) následně kasační stížnost zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. až V.). V odůvodnění Nejvyšší správní soud poukázal na závěry plynoucí z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 47/18. Na základě toho uzavřel, že argumentace stěžovatelky prakticky nemůže obstát, neboť Ústavní soud vyslovil jasný závěr, že valorizaci důchodů podle pravidel stanovených v §67 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění nepovažuje za rozpornou mj. s principem rovnosti a zákazu diskriminace.
4. V ústavní stížnosti a jejím doplnění stěžovatelka uvádí, že napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu považuje za protiústavní, neboť je založen (nejen) na protiústavním §67 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že Ústavní soud uvedené ustanovení podrobil ústavněprávnímu přezkumu v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 47/18 a dospěl k závěru, že tato právní úprava protiústavní není. Stěžovatelka vyjadřuje přesvědčení, že citovaný nález nevytváří ve vztahu k jejímu opětovnému návrhu na zrušení §67 odst. 2 a 3 a §67a odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění překážku rei iudicatae, neboť v ústavní stížnosti předkládá zcela nové argumenty, které Ústavní soud doposud neměl možnost posoudit [nález sp. zn. Pl. ÚS 29/09 ze dne 3. 11. 2009 (N 233/55 SbNU 197; 387/2009 Sb.), body 96 až 104]. Tímto novým argumentem má být názor, že citovaná právní úprava je rozporná s čl. 2 Smlouvy o Evropské unii, dle něhož je Evropská unie založena mj. na hodnotách rovnosti, dodržování lidských práv, nepřípustnosti diskriminace a spravedlnosti. Unijní dimenzi nyní posuzované věci odůvodňuje stěžovatelka tím, že na Slovensku je otázka valorizace důchodů upravená odlišně, "přičemž vzhledem k jejich rozdílnosti není možné, aby byly správně obě - jedna z nich tedy nutně musí porušovat čl. 2 Smlouvy o EU. Otázkou je, zda jej porušuje legislativa SR nebo ČR." Stěžovatelka následně na základě týchž argumentů, které uplatnila již v řízení před obecnými soudy, vyslovuje názor, že v rozporu s unijním právem je česká právní úprava, a naopak slovenská právní úprava je s čl. 2 Smlouvy o Evropské unii souladná. Za účelem definitivního vyřešení tohoto problému stěžovatelka navrhuje položení blíže nespecifikované předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovuje také nesouhlas s právní úpravou zakotvenou v §67 odst. 3 a §67a odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění, avšak neupřesňuje, jakou vazbu by tato ustanovení měla mít na rozhodnutí, která byla vydána v její věci a proti nimž brojí. S ústavní stížností stěžovatelka spojuje také řadu dalších procesních návrhů a žádostí, jak byly vymezeny výše.
K opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Úvodem Ústavní soud uvádí, že napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu je založen - stejně jako jemu předcházející rozhodnutí krajského soudu a správních orgánů - na §67 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, jenž upravuje problematiku pravidelné valorizace důchodů. Stěžovatelka přitom odůvodňuje protiústavnost napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu výlučně tím, že tento rozsudek je založen na údajně protiústavním ustanovení zákona, jehož zrušení rovněž navrhuje [§74 ve spojení s §64 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu]. Jiné argumenty stěžovatelka neuplatňuje.
6. Posouzení nyní projednávané ústavní stížnosti proto bylo plně závislé na posouzení opodstatněnosti s ústavní stížností spojeného návrhu na zrušení v záhlaví citovaných ustanovení zákona o důchodovém pojištění. Jak však bude podrobně vysvětleno níže, Ústavní soud dospěl k závěru, že ve vztahu k akcesorickému návrhu na zrušení §67 odst. 3 a §67a odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění se jedná o návrh podaný zjevně neoprávněnou osobou a ve vztahu k akcesorickému návrhu na zrušení §67 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění se jedná o návrh zjevně neopodstatněný. To se pochopitelně promítlo i do oblasti posouzení opodstatněnosti samotné ústavní stížnosti stěžovatelky. Ta byla shledána zjevně neopodstatněnou, pročež jí Ústavní soud musel odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
K návrhu stěžovatelky na zrušení §67 odst. 3 a §67a odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění
7. Ve vztahu k návrhu na zrušení §67 odst. 3 a §67a odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění, který byl spojen s ústavní stížností, Ústavní soud konstatuje, že se jedná o návrh podaný zjevně neoprávněnou navrhovatelkou. Uvedená ustanovení zákona o důchodovém pojištění nebyla v řízení před správními orgány ani správními soudy aplikována a na posuzovanou věc v žádném případě nedopadají. Ustanovení §67 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění se totiž týká problematiky valorizace důchodů mimo pravidelný termín, pokud inflace dosáhne hranice alespoň 5% za sledované období. Stěžovatelka však netvrdí ani neprokazuje, že v období rozhodném pro vydání předmětných rozhodnutí správních orgánů a správních soudů tato situace nastala a dotčené orgány ji v rozporu se základními právy stěžovatelky buď vůbec nezohlednily, nebo ji zohlednily nesprávně. Ustanovení §67a odst. 1 písm. a) téhož zákona se pak týká otázky zvýšení procentní výměry vypláceného důchodu o 1 000 Kč měsíčně, dosáhl-li poživatel důchodu věku 85 let. Ani toto ustanovení na posuzovanou věc nedopadá. Stěžovatelka nejenže netvrdí ani neprokazuje, že v rozhodnutí o valorizaci jejího důchodu mělo být uvedené ustanovení aplikováno, ale ze stěžovatelkou zaslaných listin zcela explicitně plyne, že aplikováno být nemělo, neboť stěžovatelka věkovou hranici 85 let nedosáhla.
8. Ústavní soud proto uzavírá, že s ústavní stížností spojený návrh na zrušení §67 odst. 3 a §67a odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění se odmítá podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
K návrhu stěžovatelky na zrušení §67 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění
9. Ve vztahu k návrhu na zrušení §67 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, který byl spojen s ústavní stížností, Ústavní soud znovu připomíná, že o návrhu s totožně vymezeným rozsahem meritorně rozhodl nálezem sp. zn. Pl. ÚS 47/18. Tímto nálezem zamítl návrh skupiny poslanců na zrušení citovaného ustanovení a vyslovil závěr, že §67 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění není v rozporu s čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny a neporušuje ani základní práva a svobody jednotlivců dle čl. 11 odst. 1 a čl. 30 odst. 1 Listiny.
10. Ústavní soud se proto musel nejprve zabývat otázkou, zda ve vztahu k tomuto návrhu není dána překážka rei iudicatae (překážka věci pravomocně rozsouzené) a zda se tedy nejedná o návrh nepřípustný (§35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Dospěl však k závěru, podmínky pro jeho odmítnutí pro nepřípustnost dány nejsou. Z předchozí judikatury Ústavního soudu totiž plyne, že překážka věci pravomocně rozsouzené v řízení o (konkrétní nebo abstraktní) kontrole ústavnosti zákona nebo jeho části nevznikne, pokud oprávněný navrhovatel předloží zcela nové argumenty, jimiž se Ústavní soud v předchozím řízení o přezkumu ústavnosti týchž zákonných ustanovení nezabýval, resp. nemohl zabývat [přiměřeně srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 26/16 ze dne 12. 12. 2017 (N 227/87 SbNU 597; 8/2018 Sb.), bod 122; nález sp. zn. Pl. ÚS 29/09, cit. výše, body 100 a 102]. Jelikož stěžovatelka vznesla v ústavní stížnosti ve vztahu §67 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění zcela nové argumenty, jimiž se Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 47/18 nezabýval, překážka věci pravomocně rozsouzené (res iudicata) nevznikla a stěžovatelčin návrh není v této části nepřípustný.
11. Současně však Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelkou předestřené argumenty stran tvrzené protiústavnosti §67 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění jsou nejen nové, nýbrž také nesmyslné. V zájmu přehlednosti Ústavní soud znovu připomíná, tímto novým argumentem, který nebyl posuzován Ústavním soudem v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 47/18, je tvrzení, že §67 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění je rozporný s čl. 2 Smlouvy o Evropské unii, neboť na Slovensku je problematika valorizace důchodů upravena odlišně, "přičemž vzhledem k jejich rozdílnosti není možné, aby byly správně obě - jedna z nich tedy nutně musí porušovat čl. 2 Smlouvy o EU."
12. Tímto způsobem vystavěný argument je problematický hned z několika důvodů. Zaprvé, stěžovatelka netvrdí ani neprokazuje, že by v její věci byla dána jakákoliv skutečnost, na základě které by na její věc dopadal kterýkoliv z unijních právních předpisů upravujících vybrané otázky sociálního zabezpečení u osob migrujících v rámci Evropské unie, zejm. nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (zejména jeho hlava III, kapitola 4) a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009 ze dne 16. září 2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení. Naopak z dostupných údajů plyne, že stěžovatelka je českou státní občankou, která žije a pobírá invalidní důchod výlučně v České republice. Na stěžovatelčinu věc tudíž unijní právo nedopadá. Zadruhé, Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatelky, že unijní rozměr věci je založen již pouhou skutečností, že dva členské státy Evropské unie - jmenovitě Česká republika a Slovensko - mají problematiku valorizace důchodů upravenou odlišně, pročež "správnou", resp. eurokonformní úpravou může být jenom jedna z nich. Jedná se totiž o poněkud bizarní argument, který nejenže nereflektuje podstatu unijního práva a vztah mezi unijní a vnitrostátní právní úpravou, nýbrž by vedl ke zcela absurdním důsledkům (dle této logiky by unijnímu právu patrně odporovaly všechny vnitrostátní právní předpisy v kterémkoliv členském státě Evropské unie, které nejsou napříč všemi státy Evropské unie dokonale unifikovány). Zatřetí, nic nenasvědčuje tomu, že stěžovatelka námitku tvrzeného rozporu s unijním právem - jakkoli lze mít o její smysluplnosti a relevanci pochybnosti - uplatnila v řízení před správními orgány nebo správními soudy.
13. Na základě shora uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že s ústavní stížností spojený návrh na zrušení §67 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění je zjevně neopodstatněný, pročež se odmítá podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
K dalším návrhům a žádostem, jež byly spojeny s ústavní stížností
14. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud rovněž konstatuje, že neshledal prostor k předložení (stěžovatelkou nijak nespecifikované) předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie. Ústavní soud neshledává žádný důvod k tomu, aby Soudnímu dvoru Evropské unie položil předběžnou otázka stran výkladu či platnosti práva Evropské unie, jejichž vyřešení potřebuje pro rozhodnutí v nyní posuzované věci, neboť na nyní posuzovanou věc žádný z relevantních předpisů komunitárního práva nedopadá.
15. Jelikož se rozhodující senát Ústavního soudu pořád cítí být vázán závěry plynoucími z nálezu pléna sp. zn. Pl. ÚS 47/18 a jelikož na základě stěžovatelkou předložených námitek neshledal žádný důvod k tomu, aby se od těchto závěrů odchýlil, v nyní posuzované věci není dán prostor pro předložení věci plénu Ústavního soudu podle §23 zákona o Ústavním soudu, natožpak pro nařízení ústního jednání ve věci.
16. Nakonec Ústavní soud konstatuje, že nejsou dány ani podmínky pro rozhodnutí o přiznání náhrady nákladů právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem stěžovatelce podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Náhradu nákladů řízení lze totiž přiznat pouze tehdy, nebyla-li ústavní stížnosti odmítnuta. Tato podmínka ovšem v nyní posuzované věci splněna není.
1. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud nyní posuzovanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. S ústavní stížností spojený návrh na zrušení §67 odst. 3 a §67a odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu; s ústavní stížností spojený návrh na zrušení §67 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud nevyhověl ani žádosti stěžovatelky o přiznání náhrady nákladů právního zastoupení dle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť k vydání takového rozhodnutí nebyly splněny podmínky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu