ECLI:CZ:US:2021:2.US.887.21.1
sp. zn. II. ÚS 887/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky J. B., zastoupené Mgr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem Vídeňská 546/55, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 31 Cdo 1621/2020-138 ze dne 9. 12. 2020, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 8 Co 191/2018-117 ze dne 1. 10. 2018 a rozsudku Okresního soudu v Teplicích č. j. 9 C 168/2016-96 ze dne 26. 2. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se domáhala na statutárním městu Teplice zaplacení částky 163 667,20 Kč jako náhrady újmy vzniklé v důsledku úrazu, který utrpěla po uklouznutí a upadnutí na chodníku. Obecné soudy její žalobu zamítly.
2. Podle zjištění obecných soudů stěžovatelka dne 23. 1. 2014 ve večerních hodinách v Teplicích přecházela šikmo silnici a poté, co vstoupila ze zálivu na parkování na kluzký chodník v místech odstavených kontejnerů na odpad, upadla a utrpěla zlomeninu pravého kotníku. Ulice byla v danou dobu vzhledem k panujícím povětrnostním podmínkám celá namrzlá a chodník byl v místě pádu žalobkyně kluzký. Zimní údržba chodníku probíhala podle schváleného plánu a napadaný sníh byl v danou dobu z chodníků odstraněn, avšak v místě vstupu stěžovatelky na chodník, tedy v okolí odstavených kontejnerů na odpad, se na něm vyskytovaly viditelné sněhové zmrazky. Stěžovatelka podle obecných soudů nevyužila možnosti jít po chodníku a na druhou stranu přejít po přechodu pro chodce, potažmo vstoupit na chodník v místě bez odstavených kontejnerů a mimo záliv pro parkování.
3. Okresní soud v Teplicích napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky. Podle okresního soudu se na chodníku nevyskytovala závada ve schůdnosti ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu, za kterou by vlastník komunikace nesl objektivní odpovědnost dle §27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pozemních komunikacích"). Okresní soud věc posoudil i z hlediska nosných důvodů nálezu sp. zn. I. ÚS 2315/15 ze dne 12. 4. 2016 (N 64/81 SbNU 99) a dovodil, že vlastník komunikace splnil svou povinnost ošetřovat chodníky pravidelným pluhováním a solením. Chodník v místě u kontejnerů "nebyl neodklizený, byť přímo u kontejnerů se zmrazky sněhu mohly vyskytovat". Lhůty pro ošetřování přitom okresní soud označil za přiměřené. Naopak stěžovatelka svou chůzi nepřizpůsobila povětrnostním podmínkám a nevybrala z možných cest tu, která byla nejméně nebezpečná. Vstoupila totiž na chodník v místech, kde stály kontejnery, okolo nichž byly rozpoznatelné zmrazky sněhu. K jejímu úrazu došlo bezprostředně po vstupu z vozovky na chodník, přičemž kluzkost stěžovatelka mohla předpokládat. Stěžovatelka přitom mohla zvolit jinou trasu, tedy pokračovat v cestě po druhé straně ulice a vozovku přejít v místě přechodu. Podle okresního soudu tak stěžovatelka "převažující měrou" přispěla ke svému úrazu, když "neuváženě zvolila svoji cestu", zatímco vlastník komunikace své povinnosti dodržel, a proto nenese odpovědnost za úraz a újmu takto vzniklou.
4. Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí okresního soudu. Uvedl, že věc byla již okresním soudem náležitě posouzena z hlediska principů vyložených v nálezu sp. zn. I. ÚS 2315/15, podle něhož je třeba zabývat se mimo jiné i tím, zda chodec zvolil z více možných cest tu nejbezpečnější. Krajský soud se ztotožnil se závěrem, že stěžovatelka nepřizpůsobila svou chůzi podmínkám a nezvolila z možných cest tu, která byla nejméně nebezpečná.
5. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem, který přijal velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia, zamítl dovolání stěžovatelky. Nejvyšší soud v návaznosti na nález sp. zn. I. ÚS 2315/15 sjednotil svou judikaturu a dovodil, že vedle odpovědnosti za závady ve schůdnosti podle zákona o pozemních komunikacích se lze domáhat náhrady újmy i na základě obecné úpravy odpovědnosti v občanském zákoníku. Setrval ovšem na výkladu, že závada ve schůdnosti se týká toliko nepředvídatelných změn stavu komunikace. Ve věci stěžovatelky byla celá ulice i s chodníkem namrzlá, byť nebyla pokrytá sněhem, a navíc se v místě pádu nacházely viditelné zmrazky. Nešlo tedy o nepředvídatelnou změnu ve schůdnosti, která by představovala závadu ve schůdnosti, a vlastník komunikace tak nenese za újmu vzniklou stěžovatele odpovědnost dle §27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích. Dle Nejvyššího soudu bylo věc dále třeba posoudit podle obecné úpravy v občanském zákoníku, zejména z toho pohledu, zda vlastník komunikace ve smyslu §2910 občanského zákoníku neporušil povinnost řádné péče o stav chodníku. Vlastník komunikace ovšem v místě prováděl pravidelnou údržbu v přiměřených lhůtách, přičemž napadaný sníh byl z chodníků odstraněn. Ani v tomto případě tedy nelze odpovědnost vlastníka komunikace dovodit.
6. Podle stěžovatelky bylo napadenými rozhodnutími porušeno její základní právo na nedotknutelnost osoby dle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina") a z něj plynoucí právo na ochranu tělesné a duševní integrity, právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny a právo na ochranu zdraví dle čl. 31 Listiny.
7. Podle stěžovatelky kladly obecné soudy bez jakéhokoliv opodstatnění důraz na podmínku předvídatelnosti závad ve schůdnosti. Stěžovatelka rozporuje tento výklad, z něhož by plynulo, že čím horší je stav komunikace, tím víc je předvídatelné riziko úrazu a tím nižší je šance na náhradu újmy v důsledku tohoto stavu vzniklé. Tento výklad podle ní zakládá nerovnost mezi povinnostmi chodce a vlastníka komunikace a je v rozporu se smyslem a účelem zákona o pozemních komunikacích.
8. Údržba chodníku ze strany vlastníka komunikací nebyla dle stěžovatelky řádná, neboť se na chodníku vyskytovala námraza a led. Stěžovatelka poukazuje na objektivní charakter odpovědnosti za závady ve schůdnosti a s odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 2315/15 dovozuje, že náhrada újmy má být poskytována i tam, kde by pro obce bylo značně náročné chodník včas ošetřit a úrazu předejít. Konečně stěžovatelka uvádí, že obecné soudy nereflektovaly závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 2315/15, respektive že interpretovaly jeho nosné důvody nesprávně. Protože v citovaném nálezu byly dosavadní dvě linie judikatury Nejvyššího soudu označeny za ústavně nekonformní, neměla tato judikatura, spojující pojem závada ve schůdnosti s nepředvídatelností změny ve schůdnosti chodníku, být vůbec použita.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
10. Napadená rozhodnutí okresního a krajského soudu nejsou založena na tom, že vlastník komunikace nese odpovědnosti jen za "nepředvídatelné" závady ve schůdnosti. V obou rozhodnutích byly naopak aplikovány nosné důvody již citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 2315/15, jehož se stěžovatelka dovolává, a tyto závěry nebyly ze strany okresního ani krajského soudu dezinterpretovány. Jak Ústavní soud vyložil v citovaném nálezu, bodech 96 a 102, při posuzování případů, v nichž se chodec domáhá náhrady újmy za úraz vzniklý na chodníku, je třeba zabývat se tím, nakolik chodec jednal tak, aby vzniku újmy předešel, přičemž lze zkoumat i to, zda zvolil z možných cest tu nejbezpečnější. Okresní a krajský soud dospěly k závěru, že stěžovatelka takto nejednala, a současně vlastník komunikace prováděl údržbu chodníku v odpovídající míře. Hodnocení okresního ani krajského soudu tak z ústavních mezí nevybočuje.
11. Nejvyšší soud v napadeném rozsudku sice setrval na názoru, že odpovědnost za závady ve schůdnosti se vztahuje pouze k "nepředvídatelným" závadám ve schůdnosti, věc stěžovatelky ovšem posoudil i z hlediska obecných ustanovení o odpovědnosti v občanském zákoníku. Ačkoliv Ústavní soud nesdílí ve všech ohledech názor Nejvyššího soudu, jak podrobně vyložil v nálezu sp. zn. II. ÚS 1991/20 ze dne 1. 12. 2021, z ústavněprávního hlediska je podstatné, zda stěžovatelce nebyla upřena náhrada újmy jen proto, že mohla stav komunikace předvídat. Není přitom rozhodné, v jakém odpovědnostním režimu z hlediska podústavního práva posouzení věci proběhne. Nejvyšší soud v posuzované věci při přezkumu z hlediska obecné odpovědnosti v občanském zákoníku provedl ústavněprávně dostatečné posouzení věci. Pro konečný procesní neúspěch stěžovatelky bylo klíčové, že vlastníkem komunikace byla prováděna údržba komunikace, kterou obecné soudy vyhodnotily v okolnostech věci jako dostatečnou, zatímco stěžovatelka nezvolila bezpečnější cestu a nepočínala si tak dostatečně opatrně.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu