ECLI:CZ:US:2021:2.US.916.21.1
sp. zn. II. ÚS 916/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. M., zastoupeného JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem, se sídlem ve Zbečně, Na Riviéře 123, proti výroku I. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. ledna 2021 č. j. 30 Cdo 1634/2020-394, proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2019 č. j. 19 Co 295/2019-364 a proti výroku I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. června 2019 č. j. 15 C 49/2018-338, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal s odkazem na údajné porušení svých ústavně zaručených práv, a to čl. 36 odst. 1, 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů.
2. Stěžovatel a Česká republika, za kterou jednalo Ministerstvo spravedlnosti (vedlejší účastnice před Ústavním soudem) byli účastníky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2, ve kterém se stěžovatel vůči ní domáhal náhrady škody ve výši 140 366 000 Kč s příslušenstvím, způsobené mu údajně nesprávným úředním postupem ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který stěžovatel spatřoval v tom, že orgány činnými v trestním řízení nebylo v přiměřené lhůtě rozhodnuto o jeho opakovaných návrzích na omezení a na úplné zrušení zajištění peněžních prostředků stěžovatele podle §47 trestního řádu na účtech u peněžních ústavů, které byly zajištěny usneseními Vrchního státního zastupitelství v Praze č.j. 2VZv 4/2001-333 ze dne 20. 4. 2001, č.j. 2VZv 4/2001-381 ze dne 27. 4. 2001 a č.j. 2VZv 4/2001-498 ze dne 15. 5. 2001 a usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 10. 2011 č.j. 6 To 58/2011-13481. Vzniklou škodu ve formě ušlého zisku spatřoval stěžovatel v tom, že uvedeným nesprávným úředním postupem mu bylo znemožněno nakládat se zajištěnými peněžními prostředky, které nemohl zhodnotit způsobem odpovídajícím jeho obvyklému běhu věcí.
3. Trestní stíhání stěžovatele bylo zahájeno sdělením obvinění ze dne 27. 2. 2001 a bylo zastaveno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2013 sp. zn. 3T 11/2010 z důvodu účasti stěžovatele na amnestii prezidenta republiky ze dne 1. ledna 2013. Vůči stěžovateli toto usnesení nabylo právní moci dnem 23. 1. 2017, a to poté, co stěžovatel dne 20. 1. 2017 vzal zpět své prohlášení podle §11 odst. 3 tr. řádu o tom, že trvá na projednání vůči němu vedené trestní věci. Všechna výše uvedená zajištění peněžních prostředků stěžovatele byla zrušena až po pravomocném zastavení trestního stíhání stěžovatele usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2017, a to až poté, co stěžovatel podal Městskému soudu v Praze dne 20. 3.2017 návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, tj. zrušení zajištění, neboť soud zůstával i po zastavení trestního stíhání stěžovatele v otázce zrušení zajištění nečinný.
4. Obvodní soud pro Prahu 2 výrokem I. v rozsudku ze dne 13. 6. 2019 č. j. 15 C 49/2018-338 žalobu stěžovatele zamítl. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 12. 2019 č. j. 19 Co 295/2019-364 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 28. 1. 2021 č. j. 30 Cdo 1634/2020-394 odmítl i stěžovatelovo dovolání v dané věci.
5. Stěžovatel s názorem soudů nesouhlasí a považuje je za projev nesprávného právního posouzení. Polemizuje s názorem dovolacího soudu, že odvolací soud se nikterak neodchýlil od judikatorních závěrů plynoucích z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018 sp. zn. 30 Cdo 1523/2016. Odvolací soud se ve věci prý omezil pouze na konstatování, že důvodem pro zrušení zajištění peněžních prostředků byla skutečnost, že dnem 23. 1. 2017 se vůči stěžovateli stalo účinné rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2013 o zastavení trestního řízení vzhledem k účasti na amnestii prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, ovšem ve smyslu výše uvedených závěrů rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1523/2018 se nijak nezabýval otázkou, zda ke zrušení zajištění peněžních prostředků stěžovatele nemělo dojít dříve, než se vůči stěžovateli stalo účinným uvedené rozhodnutí o zastavení trestního stíhání ze dne 3. 4. 2013. Dovolacím soudem byl pak tento nesprávný postup odvolacího soudu aprobován. Odvolací soud se - podle stěžovatele také nesprávně - spokojil s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 s tím, že dle závěrů tohoto rozhodnutí plyne, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly na újmu uplatnění práv dovolatele. Měřítkem toho, zda rozhodnutí je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky dovolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozsudku, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli v dovolání náležitě uvést dovolací důvody. Z uvedených judikatorních závěrů, které stěžovatel nijak nerozporuje, je prý zřejmé, že nedostatky řádného odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu bude vždy třeba posoudit podle okolností konkrétní věci a individuálně hodnotit, zda v konkrétním případě nejsou vady odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu již natolik podstatné, že již budou představovat porušení práva na spravedlivý proces a budou způsobilým dovolacím důvodem.
6. Závěr soudu prvního stupně o neexistenci nároku stěžovatele na náhradu ušlého zisku aprobovaný odvolacím soudem i soudem dovolacím, stojí na tom, že stěžovatel podle soudu prvního stupně netvrdil, do jakých konkrétních investičních nástrojů by peníze vložil, pouze tvrdil, jakých investičních instrumentů kontinuálně v minulosti využíval, aby dosahoval zisku ze svých peněžních prostředků. Nárok na náhradu ušlého zisku stěžovatele označil soud prvního stupně jako spekulativní úvahu o možném alternativním finančním záměru stěžovatele, kdy se podle soudu prvního stupně nejednalo o situaci, kdy by nesprávný úřední postup zasáhl do pravidelného chodu věcí. Stěžovatel uvedl, že je v situaci, kdy objektivně není schopen přesně určit a prokázat výši ušlého zisku, neboť přesné určení výše ušlého zisku a jeho prokazování je nutně spojeno s tím, že označí konkrétní investiční nástroj, který by ke zhodnocení peněžních prostředků využil. Vždy se tak bude jednat o tvrzení, které by stěžovatel nebyl schopen objektivně prokázat, jestliže s předmětnými peněžními prostředky nedisponoval, a tudíž je do konkrétního investičního nástroje ani nevložil. Současně je spolehlivě prokázáno, že při obvyklém chodu událostí by stěžovatel jako velmi aktivní investor peněžní prostředky nepochybně některým ze způsobů, jakým ostatní peněžní prostředky v rozhodném období investoval, a tudíž z nich i dosáhl zisku.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V právních závěrech obecných soudů nebylo shledáno nic neústavního; obsahují podrobné odůvodnění, pokud jde o skutková zjištění i právní závěry. Soud prvního stupně konstatoval, že stěžovatel neuvedl konkrétní vizi uplatnění zajištěných peněžních prostředků, pouze uvedl, co všechno využíval v daném časovém rozmezí, aniž by však specifikoval, jakým konkrétním způsobem by zajištěné finanční prostředky fakticky investoval. Podle odvolacího soudu majetkové hodnoty stěžovatele byly v průběhu trestního řízení zajištěny zcela zákonně podle §47 odst. 1 tr. řádu, rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot stěžovatele nebyla v průběhu trestního řízení nikdy zrušena pro nezákonnost a k jejich zrušení došlo až proto, že stěžovatel se stal účastníkem amnestie. Namítal-li dále stěžovatel, že odvolací soud se nevypořádal s názory judikatury, na kterou stěžovatel poukazoval, dovolací soud odmítl i tuto námitku poukazem na ustanovení o. s. ř. a na to, že ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení.
8. Napadená rozhodnutí nelze shledávat nepředvídatelnými či překvapivými, ani je nelze považovat za nedostatečně odůvodněné, jak se domnívá stěžovatel. Jestliže soudy respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, což se v dané věci stalo, nespadá do pravomoci Ústavního soudu jejich činnost a rozhodnutí podrobněji přezkoumávat, neboť není další nadřazenou instancí v systému obecných soudů.
9. Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu