ECLI:CZ:US:2021:2.US.945.21.1
sp. zn. II. ÚS 945/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Otakara Nesvadby, zastoupeného JUDr. Helenou Horskou, advokátkou se sídlem Vodičkova 792/40, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2018 č. j. 81 Cm 36/2016-90, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 6. 2019 č. j. 6 Cmo 227/2018-116 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2021 č. j. 26 Cdo 1556/2020-173, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že shora označenými usneseními obecných soudů bylo porušeno zejména jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených usnesení obecných soudů se podává, že stěžovatel se domáhal určení neplatnosti usnesení shromáždění Společenství vlastníků jednotek X (dále jen "shromáždění společenství") konaného dne 11. 2. 2016, přijatých pod body 2., 3. a 5. programu jednání. Po skutkové stránce dospěly obecné soudy k závěru, že stěžovatel byl přítomen na shromáždění společenství, avšak po projednání bodu 5. programu ze shromáždění odešel, ačkoliv zasedání nebylo ukončeno a teprve po jeho odchodu bylo o napadených usneseních (body 2. a 3. programu) hlasováno. Ve vztahu k bodu 5. programu, o němž stěžovatel hlasoval, městský soud ověřil, že na shromáždění bylo přítomno 85,75 % všech hlasů a jednáno bylo o zvýšení příspěvku do fondu oprav - platba ve výši 30 Kč/m2/měsíc (nutnost rekonstrukce stupaček, vstupu do domu, elektro rozvodů a dobudování výtahu). Pro přijetí usnesení o bodu 5. programu měla na shromáždění hlasovat nadpoloviční většina počtu vlastníků ve společenství.
3. Městský soud napadeným usnesením návrh stěžovatele zamítl. Po právní stránce věc hodnotil podle §1209 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), a konstatoval, že usnesení shromáždění společenství je možné přezkoumávat pouze v případě, kdy by byly splněny zákonné podmínky osobní (přehlasovaný vlastník), časové (prekluzivní lhůta tří měsíců) a věcné (je-li pro to důležitý důvod). Dospěl k závěru, že došlo k naplnění pouze časového hlediska. Hledisko osobní, tedy že návrh byl podán přehlasovaným vlastníkem, bylo splněno pouze u bodu 5. programu jednání, tedy u rozhodování o zvýšení příspěvku do fondu oprav. Avšak ve vztahu k tomuto bodu soud neshledal jeho extrémní výši a tedy ani důležitý důvod pro možnost přezkoumání tohoto rozhodnutí soudem. U bodu 2. a 3. programu jednání u stěžovatele podle závěrů soudu nebyla dána aktivní legitimace k podání návrhu pro nesplnění "osobní" podmínky §1209 odst. 1 občanského zákoníku, když nebyl osobou přehlasovanou.
4. Vrchní soud v napadeném usnesení závěry soudu prvního stupně potvrdil. Nejprve se soud vypořádal s aplikací právní úpravy na danou věc, když konstatoval, že v souladu s §3028 a §3080 bod 60 občanského zákoníku je na projednávanou věc nutno aplikovat občanský zákoník, nikoliv zákon č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů) či ustanovení o spolku podle §214 a násl. občanského zákoníku. V tomto smyslu soud dále uvedl, že zastává právní názor, podle něhož vlastníkovi jednotky, který před hlasováním neodůvodněně - tak jako v tomto případě - opustí zasedání shromáždění společenství a z tohoto důvodu nehlasuje o některém z usnesení přijatých shromážděním společenství, nelze přiznat postavení přehlasovaného vlastníka. Ve vztahu k napadenému bodu 5. programu jednání, resp. přijatému usnesení o zvýšení příspěvku do fondu oprav, soud uzavřel, že odhlasované navýšení plateb neshledává natolik intenzivní, aby bylo možno tuto záležitost objektivně považovat za "důležitou" ve smyslu ustálené rozhodovací praxe (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2016 sp. zn. 26 Cdo 5024/2015). V citovaném rozsudku Nejvyšší soud dospěl k závěru, že otázku navýšení plateb do fondu oprav zásadně nelze považovat za záležitost, jež přímo zasahuje do právního postavení vlastníků jednotek nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití za situace, kdy v konkrétním případě ani nejde o navýšení nijak extrémní.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Odkázal přitom zejména na svou ustálenou judikaturu, mj. na usnesení ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. 26 Cdo 4567/2016, usnesení ze dne 16. 10. 2019 sp. zn. 26 Cdo 1657/2018 či usnesení ze dne 18. 4. 2018 sp. zn. 26 Cdo 781/2018 a další. V posledně citovaném se Nejvyšší soud ustálil na názoru, podle něhož přehlasovaným vlastníkem není ten, kdo se ze shromáždění vzdálil a nezúčastnil se tedy bez vážných důvodů hlasování o zpochybňovaném usnesení, které bylo přijato.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že "nezákonnost usnesení shromáždění společenství nelze v demokratickém právním státě zhojit či přehlížet jen s tím odůvodněním, že stěžovatel se hlasování o daném usnesení nezúčastnil, případně že na neplatnosti nezákonného usnesení není shledán dostatečný důvod". V dalším textu ústavní stížnosti tyto námitky dále rozvádí a argumentuje obdobně, jako v řízení před obecnými soudy. Ve své podstatě se však jedná o obecnou polemiku s právní úpravou §1209 občanského zákoníku; tvrdí se, že člen společenství má odepřen soudní přezkum ve všech věcech, které považuje soud za "nedůležité". Osobní a věcné omezení soudního přezkumu Nejvyšším soudem je podle stěžovatele protiústavní a jedná se o zjevné odepření spravedlnosti. V tomto směru poukazuje na použití §1221 občanského zákoníku a doplňuje, že soudní přezkum neplatnosti rozhodnutí shromáždění musí být umožněn každému členu společenství, a nelze jej připustit jen u vlastníka, který se účastní hlasování. Odepřením soudního přezkumu nezákonnosti rozhodnutí shromáždění a jeho rozporu se stanovami společenství dochází podle názoru stěžovatele k zásahu do jeho majetkových práv (poukazuje na odlišnou právní úpravu v případě společností s ručením omezeným, akciové společnosti či spolku, kde se může ochrany domáhat každý člen).
7. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
8. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Oprávněn k zásahu je pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění. Taková pochybení však Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal.
9. Stěžejní námitkou uplatňovanou v ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s aplikací a interpretací §1209 občanského zákoníku ve světle jeho práva domáhat se soudního přezkumu usnesení přijatého na shromáždění společenství. V mezích právní úpravy společenství vlastníků jednotek je však zapotřebí uvědomit si, že vlastnictví bytu nebo nebytového prostoru je z podstaty věci nutně omezeno v rozsahu, ve kterém je třeba respektovat nutnost hospodaření s budovou jako celkem, přičemž práva jednotlivých vlastníků jsou pak omezena stejným vlastnickým právem ostatních vlastníků jednotek (srov. též nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 51/2000 ze dne 13. 3. 2001). Není proto namístě stavět svou argumentaci na porovnávání práv člena společenství s postavením akcionáře či společníka společnosti s ručením omezením. Právo člena společenství domáhat se soudní ochrany potom reflektuje též judikatura (zejména) Nejvyššího soudu, kterou obecné soudy ve svých rozhodnutích řádně aplikovaly a která se ustálila na závěrech, že: 1) otázku navýšení plateb do fondu oprav zásadně nelze považovat za záležitost, jež přímo zasahuje do právního postavení vlastníků jednotek nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití za situace, kdy v konkrétním případě ani nejde o navýšení nijak extrémní a 2) přehlasovaným vlastníkem není ten, kdo se ze shromáždění vzdálil a nezúčastnil se tedy bez vážných důvodů hlasování o zpochybňovaném usnesení, které bylo přijato. Obdobně je možné odkázat na odmítavá usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4057/17 ze dne 11. 9. 2018 či usnesení sp. zn. II. ÚS 2240/18 ze dne 2. 7. 2019, v nichž Ústavní soud řešil obdobnou situaci, či usnesení sp. zn. III. ÚS 1566/18 ze dne 10. 7. 2018, v němž se jednalo o problematiku výkladu pojmů "důležitý důvod" a "přehlasovaný vlastník", byť za účinnosti předchozí právní regulace zákonem č. 72/1994 Sb.
10. Ústavní soud proto uzavírá, že námitky stěžovatele směřují primárně proti výkladu podústavního práva ze strany obecných soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud obecným soudům cokoliv vytknout. Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí obecných soudů obsahují dostatečná odůvodnění, která adekvátně reagují na námitky a tvrzení stěžovatele. Ústavnímu soudu proto nezbývá než uzavřít, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do soudního rozhodování. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu