ECLI:CZ:US:2021:2.US.95.21.1
sp. zn. II. ÚS 95/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Miklové, zastoupené Mgr. Filipem Petrášem, advokátem se sídlem 2. května 7134, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020 č. j. 22 Cdo 2087/2020-267, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 18. 2. 2020 č. j. 60 Co 309/2017-237, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019 č. j. 22 Cdo 2769/2018-202 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. 7. 2017 č. j. 19 C 21/2017-97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že rozhodnutím obecných soudů bylo porušeno zejména její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označená usnesení Nejvyššího soudu a rozsudky Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že předmětem posuzovaného řízení byl spor stěžovatelky a žalované Mgr. Sylvy Mikelové (dále jen "žalovaná") o určení vlastnického práva k nemovitým věcem. Stěžovatelka se jako bývalá manželka (zesnulého) Lubomíra Mikela domáhala určení, že nemovité věci, které její bývalý manžel v letech 1995 až 1998 nabyl, patří do společného jmění manželů (manželství rozvedeno v roce 1999 bez rozhodnutí soudu o vypořádání společenského jmění manželů), jakkoliv byly až do jejich darování žalované v roce 2016 zapsány v katastru nemovitostí jako výlučný majetek Lubomíra Mikela.
3. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl. Dospěl přitom k závěru, že žalované svědčí dobrá víra jakožto nabyvatelce předmětných nemovitostí. Na uvedeném podle soudu nic nemění ani způsob nabytí nemovitostí - darovací smlouvu, jelikož jakožto protiplnění za darování bylo převodci Lubomíru Mikelovi zřízeno právo doživotního bydlení a užívání nemovitostí formou výměnku. Soud v tomto ohledu neopomněl citovat relevantní judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. IV. ÚS 4905/12, sp. zn. I. ÚS 1241/12 aj.). V závěru soud upozornil na skutečnost, že stěžovatelka po dobu více než sedmi let nečinila žádné kroky ve snaze zpochybnit zápis v katastru nemovitosti. Soud přitom vycházel z toho, že nejpozději dne 19. 11. 2009, kdy bylo pravomocně skončeno řízení o vypořádání společného jmění, se musela stěžovatelka o nemovitostech dozvědět, resp. zjistit, že jsou evidovány jako výlučné manželství Lubomíra Mikela.
4. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 27. 2. 2018 č. j. 60 Co 309/2017-143 změnil rozsudek okresního soudu tak, že určil, že žalovaná je vlastníkem spoluvlastnických podílů id. 1/2 k předmětným nemovitostem. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, totiž dovodil, že v případě nabytí vlastnického práva k věci od osoby, která je ve veřejném rejstříku zapsána jako vlastník, avšak ve skutečnosti jím není, je zapotřebí úplatného právního jednání. Tak tomu v daném případě nebylo a žalovaná proto nemůže být vlastníkem předmětných nemovitostí. Tento závěr nepodpořil Nejvyšší soud, který rozsudkem ze dne 28. 11. 2019 č. j. 22 Cdo 2769/2018-202 zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 27. 2. 2018 č. j. 60 Co 309/2017-143 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Konstatoval, že posuzované rozhodnutí Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, je založeno na nesprávném právním posouzení věci, jelikož soud považoval pro účely posouzení dobrověrného nabyvatelství dle §984 odst. 1 občanského zákoníku uzavřenou darovací smlouvu současně s ujednáním výměnku (služebnosti bytu) typově za bezúplatnou (na základě závěru, že se v souvislosti se zřízením služebnosti bydlení v domě majetek žalované nezmenší a "naturální plnění nebylo sjednáno"). V důsledku toho se odvolací soud nezabýval dobrou vírou žalované při nabývání nemovitostí, neboť ji při svém právním názoru nepovažoval pro rozhodnutí za významnou. Neposuzoval tudíž skutkový stav z pohledu vyvratitelné právní domněnky, vycházející z poctivosti a dobré víry jednající osoby (není-li prokázán opak), a nevypořádal se ani s námitkami žalované o významu dlouhodobé nečinnosti žalobkyně před zjištěním zápisu v katastru ve vazbě na obecný právní princip "vigilantibus iura scripta sunt".
5. Krajský soud napadeným rozsudkem, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Uvedl, že na základě provedených důkazů bylo zjištěno, že žalovaná nabyla vlastnické právo k předmětným nemovitým věcem podle darovací smlouvy ze dne 22. 2. 2016 (posuzované k datu podání návrhu na zápis práva do katastru nemovitostí dne 24. 2. 2016) v dobré víře. V době sepisu darovací smlouvy ze dne 22. 2. 2016 a v době podání návrhu na zápis práva do katastru nemovitostí dne 24. 2. 2016, ke které je třeba dobrou víru v nabytí práva zkoumat, dostatečně zjistila vlastnické právo svého manžela k předmětným nemovitým věcem. Ze strany žalované proto nebyl žádný důvod k provedení dalšího šetření, než které provedla, a nebyly v daném případě žádné objektivní důvody, které u ní mohly vzbudit pochybnosti o souladu skutečného stavu a stavu zapsaného ve veřejném seznamu.
6. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky napadeným usnesením odmítl. Zopakoval, že v projednávané věci odvolací soud zjistil, že smlouvu ze dne 22. 2. 2016, kterou nabyla sporné nemovitosti, sepsala žalovaná; přitom měla od Lubomíra Mikela k dispozici kupní smlouvy ze 4. 12. 1995 a 3. 11. 1998 a výpis z katastru nemovitosti z 2. 8. 2005. Nahlédla také do katastru nemovitostí a neměla tak pochybnosti, že manžel je výlučným vlastníkem nemovitostí, jak ji sám také tvrdil. Za této situace nebyla podle Nejvyššího soudu úvaha odvolacího soudu o dobrověrném nabyvatelství žalované zjevně nepřiměřená. Podle soudu to byla naopak stěžovatelka, která celá léta neučinila nic, co by vedlo k uvedení stavu v katastru nemovitostí do souladu se stavem skutečným, a tím se vystavila riziku dobrověrného nabytí třetí osobou. Nelze ani dovodit, že by žalovaná, spoléhající se na údaje katastru nemovitostí a písemné smlouvy, kterými nabyl její předchůdce sporné nemovitosti, nezachovala požadovanou opatrnost, a nebyla tak v objektivní dobré víře, jak to požaduje např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 1840/2015, resp. Ústavního soudu ve věci I. ÚS 1856/18, na které stěžovatelka odkazuje.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatňuje obdobné námitky, jako v řízení před obecnými soudy. Její argumentace směřuje k prokázání nepoctivosti jednání žalované, přičemž polemizuje jak se závěry obecných soudů stran dobré víry žalované jakožto nabyvatelky vlastnického práva, tak i se závěry o úplatnosti převodu (smlouvy). Podle stěžovatelky je nezbytné vnímat celou problematiku posuzování dobré víry žalované také optikou toho, že vztah mezi žalovanou a převodcem byl vztahem navzájem blízkých osob, nikoliv vztah založený pouze na základě formálního uzavření převodní smlouvy mezi osobami cizími. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že považuje za prokázané, že žalovaná v souvislosti s uzavřením darovací smlouvy jednala takovým způsobem, který zakládá jednoznačný a objektivní závěr o absenci dobré víry, která byla zapříčiněna nejméně v důsledku jejího nedbalostního jednání, ne-li jednání úmyslného.
8. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
9. Ústavní soud opakovaně připomíná, že je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Oprávněn k zásahu je pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění. Taková pochybení však Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.
10. Stěžovatelka ústavní stížností brojí primárně proti právnímu hodnocení důkazů (skutkových okolností případu) obecnými soudy. Avšak zasahovat do procesu dokazování a hodnocení důkazů obecnými soudy může Ústavní soud pouze tehdy, lze-li dovozovat pochybení v procesu dokazování takovým způsobem, že dosahuje ústavněprávní roviny. V těchto případech je třeba především sledovat, zda rozhodování soudů nebylo zatíženo projevem libovůle, neboť je nezbytné, aby soud každý důkaz učinil předmětem svých úvah a hodnocení. Pokud by obecné soudy této povinnosti nedostály, a to buď tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, mělo by to za následek vadu řízení, promítající se do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 301/02 ze dne 1. 8. 2005 (N 146/38 SbNU 159)]. Tak tomu ale v uvedeném případě nebylo. Ústavní soud v závěrech obecných soudů neshledal libovůli ani svévoli. Obecné soudy se s argumenty uplatňovanými stěžovatelkou vypořádaly již v napadených rozhodnutích, přičemž jejich závěry nejsou neudržitelné. Postupovaly přitom v souladu s příslušnými právními předpisy a relevantní judikaturou. Poukázat lze přitom zejména na výklad Nejvyššího soudu k otázce dobré víry při nabývání práva a k problematice (bez)úplatnosti darovací smlouvy za současného sjednání výměnku (služebnosti bytu). Je zapotřebí souhlasit se závěrem Nejvyššího soudu, že právě posouzení těchto dvou základních bodů věci, ve světle prokázaného skutkového stavu věci, bylo ve věci stěžejní. Tím spíše je však zapotřebí zdůraznit, že se jedná o výklad podústavního práva, tedy o sféru nezávislého rozhodování obecných soudů. Ústavní soud zde opět odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti.
11. Lze shrnout, že v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal žádný ústavně relevantní zásah do základních práv stěžovatelky. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu