ECLI:CZ:US:2021:2.US.957.21.1
sp. zn. II. ÚS 957/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti stěžovatele V. B., zastoupeného JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem, se sídlem Bráfova tř. 52, Třebíč, proti platebnímu rozkazu Okresního soudu v Jihlavě ze dne 25. března 2004 č. j. 7 Ro 195/2004-5, platebnímu rozkazu Okresního soudu v Jihlavě ze dne 25. března 2004 č. j. 7 Ro 196/2004-5, platebnímu rozkazu Okresního soudu v Jihlavě ze dne 25. března 2004 č. j. 7 Ro 197/2004-5, platebnímu rozkazu Okresního soudu v Jihlavě ze dne 25. března 2004 č. j. 7 Ro 198/2004-5, platebnímu rozkazu Okresního soudu v Jihlavě ze dne 25. března 2004 č. j. 7 Ro 199/2004-5, platebnímu rozkazu Okresního soudu v Jihlavě ze dne 25. března 2004 č. j. 7 Ro 200/2004-5, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 12. dubna 2021 napadá stěžovatel výše uvedené platební rozkazy a brojí proti nim s tvrzením, že jejich vydáním došlo k zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv dle čl. 36, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Napadené platební rozkazy mají být dle stěžovatele zároveň v rozporu s principy materiálního právního státu ve smyslu čl. 1 Ústavy České republiky. Napadenými platebními rozkazy bylo stěžovateli uloženo zaplatit České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen "vedlejší účastnice") úroky z prodlení, do kterého se měl stěžovatel dostat s úhradou plnění ze šesti občanskoprávních rozsudků Okresního soudu v Jihlavě z roku 1986, v nichž soud v souvislosti s podvody stěžovatele spočívajícími ve vylákání peněžních prostředků na třetích osobách rozhodl o tom, že stěžovatel je povinen vydat takto úmyslně a na základě neplatných právních úkonů přijaté peněžní plnění českému státu. Ze stížnosti se podává, že na základě napadených platebních rozkazů je proti stěžovateli vedlejší účastnicí aktuálně vedena exekuce pověřeným soudním exekutorem JUDr. Igorem Dankem, Exekutorský úřad Praha 10, pod sp. zn. 167 EX 105/13.
2. Ústavní soud se návrhem zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek jeho přijatelnosti, tedy zda vyhovuje zákonným požadavkům pro ústavní stížnosti stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a dospěl k závěru, že uvedený návrh je nepřípustnou ústavní stížností z důvodu nevyčerpání všech zákonných procesních prostředků daných k ochraně práva.
3. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a řízení před Ústavním soudem není pokračováním řízení před obecnými soudy, nýbrž zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv a svobod zaručených mu ústavním pořádkem. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Citovaná zákonná úprava vyjadřuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, když ústavní stížnost je až krajním prostředkem ochrany základních práv a svobod, který přichází do úvahy poté, když náprava před ostatními orgány veřejné moci (zejm. obecnými soudy) již není v rámci předchozích řízení možná.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti předně tvrdí, že mu napadené platební rozkazy nikdy nebyly řádně doručeny. Některé z napadených platebních rozkazů nemají dle tvrzení stěžovatele doručení vykázáno vůbec. U těch z napadených platebních rozkazů, u nichž je na doručence doručení vykázáno údajným podpisem stěžovatele, mají být podpisy stěžovatele pouze napodobeny - ani tyto platební rozkazy ve skutečnosti stěžovatel nikdy neměl převzít. Doložky právní moci vyznačené na napadených platebních rozkazech jsou dle stěžovatele tudíž vyznačeny "nesprávně".
5. O existenci napadených platebních rozkazů se měl stěžovatel dozvědět až při mobiliární exekuci, kterou dne 9. března 2021 prováděl úřad výše zmíněného exekutora, a o jejich konkrétním znění až při nahlížení do soudních spisů dne 29. března 2021. Stěžovatel ve stížnosti sice obecně a jednou větou uvádí, že měl vyčerpat všechny řádné i mimořádné opravné prostředky proti napadeným platebním rozkazům, avšak činí tak bez jakéhokoli upřesnění, žádné rozhodnutí o takovém opravném prostředku ústavní stížností nenapadl a žádné takové rozhodnutí (resp. jeho kopii) k ústavní stížnosti nepřiložil. Ani z argumentace ve stížnosti obsažené přímo či nepřímo neplyne, že by stěžovatel jakýkoli opravný prostředek proti napadeným platebním rozkazům využil. Koneckonců i vzhledem k tomu, že se stěžovatel měl o existenci platebních rozkazů dozvědět v březnu 2021, a ústavní stížnost byla podána 12. dubna 2021, nepřichází již z pouhého časového hlediska využití jakéhokoli opravného prostředku objektivně v úvahu.
6. K ústavní stížnosti stěžovatele a jeho situaci Ústavní soud konstatuje, že platební rozkaz je vždy zapotřebí doručit žalovanému do vlastních rukou, přičemž náhradní doručení je vyloučeno (§173 odst. 1 o. s. ř.). Tento postup byl zákonem předepsán i v době vedení řízení, v nichž byly vydány napadené platební rozkazy. Pokud tedy stěžovatel tvrdí, že mu napadené platební rozkazy nebyly ve skutečnosti nikdy řádně doručeny, je primárně zapotřebí proti nim podat odpor, a to v zákonné lhůtě poté, co se tak stane. Lhůta k podání odporu nezačne žalovanému běžet, dokud mu není platební rozkaz "bezvadně" doručen. Pokud žalovaný nevyužije práva podat proti platebnímu rozkazu odpor, nemůže proti němu brojit ani ústavní stížností (k tomu srov. např. usnesení ze dne 15. března 2005 sp. zn. II. ÚS 87/05; veškerá rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V procesní fázi, v níž se stěžovatel nachází, by pak dle názoru Ústavního soudu z praktického pohledu nejpřiléhavější řešení spočívalo v podání návrhu na odklad exekuce dle §54 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů, spolu s návrhem na zastavení exekuce ve smyslu §52 odst. 1 exekučního řádu ve spojení s §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť nedoručení napadených platebních rozkazů, které mají být exekučním titulem, bude nutně způsobovat jejich nevykonatelnost. Též v řízení o návrhu na zastavení exekuce je soud povinen se odůvodněnou námitkou pravosti stěžovatelových podpisů na doručenkách zabývat a tuto otázku v návaznosti na konkrétní argumentaci stěžovatele uspokojivě vypořádat (k tomu srov. např. nález ze dne 7. září 2010 sp. zn. I. ÚS 1357/10). Při respektování hlediska subsidiarity ústavní stížnosti nemůže Ústavnímu soudu příslušet provádění dokazování k otázce, zda podpis na doručence od soudní zásilky je autentickým podpisem stěžovatele či nikoliv.
7. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2021
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj