ECLI:CZ:US:2021:3.US.1079.21.1
sp. zn. III. ÚS 1079/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Tomáše Kristena, zastoupeného Mgr. Evou Hanzalovou, advokátkou, se sídlem Nad Šárkou 766/58, Praha 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. února 2021 č. j. 2 As 90/2019-34 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. února 2019 č. j. 15 A 243/2017-56, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména čl. 11, čl. 36 odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Ústavy.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím Magistrátu města Teplice, odboru územního plánování a stavebního řádu (dále jen "stavební úřad"), ze dne 31. 5. 2017 č. j. MgMT/061695/2017/Maz. byl zamítnut návrh stěžovatele ze dne 13. 4. 2016 na obnovu řízení skončeného pravomocným rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 6. 2. 2015 č. j. MgMT/014540/2015/Maz sp. zn. ÚP/146447/2014/Maz, jímž byla povolena změna stavby "prodejna potravin LIDL, Teplice - Trnovany - SO 01 - Teplice, Trnovany" před jejím dokončením". Proti rozhodnutí stavebního úřadu podal stěžovatel odvolání. Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 25. 9. 2017 č. j. 445/UPS/2017-3, JID:151455/2017/KUUK změnil rozhodnutí stavebního úřadu pouze tak, že do výroku rozhodnutí bylo doplněno ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), podle kterého byl návrh na obnovu řízení zamítnut, ve zbytku zůstalo rozhodnutí beze změn.
3. Rozhodnutí vedlejšího účastníka napadl stěžovatel žalobou, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") zamítl. Krajský soud souhlasil se závěrem vedlejšího účastníka, že změna stavby před jejím dokončením, která byla schválena rozhodnutím vydaným na místě při kontrolní prohlídce dne 6. 2. 2015, a která je zachycena v záznamu do spisu ze dne 6. 2. 2015 č. j. MgMT/014540/2015/Maz, se přímo nedotýká práv stěžovatele, což znamená, že stěžovatel nebyl účastníkem (ani opomenutým účastníkem) řízení o žádosti stavebníka o povolení změny stavby před jejím dokončením, a tudíž se nemůže s úspěchem domáhat obnovy předmětného řízení. Krajský soud proto dospěl k jednoznačnému závěru, že žádost stěžovatele o obnovu řízení byla oprávněně zamítnuta podle §100 odst. 6 správního řádu s odůvodněním, že stěžovatel nebyl účastníkem řízení, jehož obnovy se domáhal, a to ani účastníkem opomenutým.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl s odůvodněním, že žalobou proti rozhodnutí vedlejšího účastníka o zamítnutí jeho návrhu na obnovu řízení ve věci předmětné změny stavby před jejím dokončením nelze dosáhnout nápravy pochybení, k nimž podle stěžovatele mělo v procesu výstavby dojít, včetně opomenutí jeho účastenství v předchozím řízení o vydání stavebního povolení, neboť bez ohledu na to, zda stěžovatel skutečně měl, či neměl být účastníkem předchozího řízení o vydání stavebního povolení, byl stavební úřad v souladu s §118 odst. 3 stavebního zákona povinen zahrnout do řízení o změně stavby před jejím dokončením pouze ty účastníky, jejichž práva byla projednávanými změnami dotčena; k těmto účastníkům však stěžovatel nepatřil. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s krajským soudem v tom, že rozhodnutím o změně stavby (v souvislosti s nímž stěžovatel v nynější věci brojí proti opomenutí jeho účastenství) nebylo zvětšení zastavěné plochy schvalováno. Došlo-li tedy ve skutečnosti k jejímu zvětšení oproti stavebnímu povolení, jak tvrdí stěžovatel, musela by tato změna být projednána a rozhodnuta v jiném řízení o změně stavby před jejím dokončením; pokud by tomu tak nebylo, znamenalo by to, že stavba byla provedena v rozporu se stavebním povolením, resp. v rozporu se schválenou změnou stavby před jejím dokončením, a stavebním úřadem by v takovém případě muselo být iniciováno řízení o odstranění stavby podle §129 stavebního zákona. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že v každém případě by ale taková situace nezakládala účastenství stěžovatele na řízení o změně stavby před jejím dokončením, o jehož obnovu nyní usiluje.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v souvislosti se změnou stavby před jejím dokončením, která byla schválena stavebním úřadem při kontrolní prohlídce rozhodnutím vydaným na místě dne 6. 2. 2015, došlo k zvýšení hlučnosti, prašnosti, vibrací a zvýšení provozu v průběhu stavby, a tímto došlo k zásahu do práv ostatních účastníků řízení, zejména stěžovatele jako spoluvlastníka sousedních pozemků. Současně bylo zasaženo do výkonu vlastnického práva stěžovatele, neboť došlo také ke změně vedení přípojek inženýrských sítí vedených v pozemcích, kterých je stěžovatel spoluvlastníkem, související majetkoprávní vztahy přitom nebyly s vlastníky dotčených pozemků a staveb, tedy i stěžovatelem, vyřešeny. Stěžovatel má za to, že byl ve stavebním řízení od počátku opomenutým účastníkem, proto poté, co zjistil, že bylo vydáno stavební povolení a později i rozhodnutí o změně stavby před jejím dokončením, podal návrh na přezkumné řízení, který však byl podán opožděně, a následně pak dne 12. 4. 2016 podal žádost o obnovu řízení. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se závěry Nejvyššího správního soudu a je přesvědčen, že změna stavby se dotýkala jeho vlastnického práva, a měl být proto účastníkem řízení v rozhodnutí o změně stavby před jejím dokončením. Stěžovatel zejména poukazuje na skutečnost, že podle jím v řízení předloženého geodetického zaměření z října 2017 je zastavěná plocha prodejen o 93 m2 větší, než je uvedeno v katastru nemovitostí, neboť byla zapsána bez nákladové rampy a zastavěných ploch dvou přístřešků markýz, přičemž část zastavěné plochy pod markýzami se již nachází na pozemku parc. č. X ve spoluvlastnictví stěžovatele, tedy plocha 87,42 m2 byla zastavěna stavebníkem bez souhlasu stěžovatele.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 zákona č. 150/2002 Sb. soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Při výkonu této své pravomoci je samozřejmě i Nejvyšší správní soud povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy v souladu s účelem a smyslem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. II. ÚS 369/01 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další].
8. Ústavní soud ve věci stěžovatele žádné z takových pochybení neshledal a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.
9. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnil již před správními soudy a která, jak je zřejmé z výše uvedeného, jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. Ústavní soud je přesvědčen, že v posuzované věci není důvodu, aby závěr krajského soudu a Nejvyššího správního soudu z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když napadená rozhodnutí považuje za řádně odůvodněná a přesvědčivá. Ke všem konkrétním argumentům, jež stěžovatel vznesl v ústavní stížnosti, se správní soudy dostačujícím způsobem vyjádřily, zejména lze odkázat na argumentaci krajského soudu, který vysvětlil, že stěžovatel žalobou napadl rozhodnutí ve věci zamítnutí žádosti o obnovu správního řízení, soudy se proto mohly zabývat výhradně tím, zda byly naplněny předpoklady pro zamítnutí žádosti o obnovu řízení, a naopak nejsou oprávněny zkoumat, zda skutečně v předcházejícím stavebním řízení došlo k nějakým procesním pochybením a zda je rozhodnutí o změně stavby před jejím dokončením nezákonné, či zda jsou splněny podmínky pro vedení řízení o odstranění stavby, nebo zda došlo k dalším údajně nezákonným jednáním stavebníka. Původní řízení o žádosti stavebníka o povolení změny stavby před jejím dokončením ukončené rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 6. 2. 2015 bylo vedeno v režimu §118 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stavební zákon"), který ukládá stavebnímu úřadu žádost projednat s účastníky stavebního řízení v rozsahu, v jakém se změna přímo dotýká jejich práv. Krajský soud po studiu projektové dokumentace (koordinační situace a zákresu do katastrální mapy) dovodil, že změna tvaru a konstrukce střechy, změna střešního pláště, materiálu obvodových stěn, skeletového systému stavby i barevnosti objektu jsou toliko stavebně technickými změnami, které se nemohou nijak dotknout práv stěžovatele.
10. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr krajského soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně vysvětlen, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Krajský soud se vypořádal se všemi námitkami stěžovatele způsobem, jenž Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť při svém rozhodování vycházel z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřil jeho podstatu a smysl, když vyšel z dostatečných skutkových zjištění a aplikoval odpovídající zákonné normy. To platí i pro námitku týkající se většího než stavebním povolením schváleného půdorysu stavby (bod 30 rozsudku) a změn sítí a parkovacích stání (bod 31 rozsudku), kdy ani jedna z uvedených skutečností nebyla předmětem řízení o žádosti stavebníka o povolení změny stavby před jejím dokončením. Jak konstatoval v napadeném rozsudku Nejvyšší správní soud, již stavební úřad v rozhodnutí o zamítnutí návrhu na obnovu řízení uvedl, že rozhodnutí, které stěžovatel napadá, se týká změny stavby stavebního objektu SO 01 - prodejna potravin LIDL Teplice Trnovany, námitky vznesené stěžovatelem v jeho žádosti o obnovu řízení (parkovací místa, přípojky) se však vztahují ke stavebnímu objektu SO 02 - komunikace a zpevněné plochy, který stavební úřad umístil v rámci územního řízení, přičemž o povolení změny stavby před jejím dokončením týkající se jiných stavebních objektů stavebník stavební úřad nepožádal, proto je stavební úřad neřešil a vedl řízení pouze v rozsahu podané žádosti. To platí i pro tvrzení stěžovatele, že do zastavěné plochy je nutné nově započítat rovněž plochu markýz, neboť rozhodnutím o změně stavby nebylo zvětšení zastavěné plochy schvalováno.
11. S ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že námitky stěžovatele, včetně opomenutí jeho účastenství v předchozím řízení o vydání stavebního povolení, nemohly být v řízení o žalobě proti rozhodnutí stavebního úřadu o zamítnutí jeho návrhu na obnovu řízení ve věci změny stavby SO 01 - prodejna potravin LIDL Teplice Trnovany před jejím dokončením úspěšné. Dotčené soudní řízení tak nevykazuje žádný ústavněprávní deficit a Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry správních soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu