ECLI:CZ:US:2021:3.US.1112.21.2
sp. zn. III. ÚS 1112/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti C. R. K., zastoupeného JUDr. Athanassiosem Pantazopoulosem, advokátem, sídlem Slavíkova 1510/19, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2021 č. j. 32 Co 355/2020-890 a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 4. listopadu 2020 č. j. 42 P 223/2020-855, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a 1) J. K., zastoupené JUDr. Michalem Račokem, advokátem, sídlem T. G. Masaryka 108, Kladno, a 2) nezletilého M. K., zastoupeného opatrovníkem Úřadem pro mezinárodně právní ochranu dětí, sídlem Šilingrovo náměstí 257/3, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. 4. 2021, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv a svobod zaručených v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Napadenými usneseními obecné soudy zastavily výkon dvou rozhodnutí soudu Spojeného království Velké Británie a Severního Irska (dále jen "Spojené království"), jimiž bylo rozhodnuto o povinnosti vrátit nezletilého vedlejšího účastníka na území Anglie a Walesu.
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Ústavní soud předně konstatuje, že ve věci stěžovatele již v minulosti opakovaně rozhodl, přičemž podrobné shrnutí řízení před obecnými soudy, které předcházelo vydání napadených usnesení, je obsaženo v nálezu ze dne 8. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 3742/14 (N 163/78 SbNU 437) a nálezu ze dne 26. 5. 2020 sp. zn. I. ÚS 387/20 (všechna v tomto usnesení citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
II/a.
Řízení o navrácení nezletilého - nález sp. zn. II. ÚS 3742/14
3. Stěžovatel a vedlejší účastnice (dále též "matka") jsou rodiči nezletilého vedlejšího účastníka. Všichni tři žili po určitou dobu v L. Matka s nezletilým v listopadu roku 2013 odcestovala do České republiky. Stěžovateli měla sdělit, že jede pouze na krátkou návštěvu, zpět do Spojeného království se ale spolu s tehdy dvouletým synem nevrátila. Místo toho se návrhem, jenž byl dne 17. 2. 2014 doručen Okresnímu soudu v Kladně (dále jen "okresní soud"), domáhala svěření nezletilého do své péče.
4. Na návrh stěžovatele britský High Court of Justice, Family Division (dále jen "britský soud") vydal rozhodnutí ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. FD14P00227, v němž je uvedeno následující: Ve věci bylo nařízeno soudní jednání, ke kterému se dostavil právní zástupce stěžovatele, nikoli však vedlejší účastnice. Účelem předmětného soudního řízení bylo zajistit návrat nezletilého do Anglie a Walesu, aby tamní soudy následně rozhodly o jeho budoucnosti a upravily, kde a s kým bude bydlet, jakož i práva styku nezletilého s rodičem, u kterého bydlet nebude. Stěžovatel, který má právo péče o nezletilého podle čl. 3 Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí ze dne 25. 10. 1980, vyhlášené pod č. 34/1998 Sb. (dále jen "Haagská úmluva"), akceptoval, že nezletilý zůstane po příjezdu do Anglie v péči matky, dokud nebude rozhodnuto o budoucnosti nezletilého. Podle britského soudu nezletilý měl a nadále má obvyklé bydliště v Anglii a Walesu, které získal krátce po dni 12. 12. 2011. Matka má nezletilého v České republice nezákonně, neboť jej tam odvezla dne 22. 11. 2013 s příslibem daným stěžovateli, že se nezletilý navrátí nejpozději dne 25. 11. 2013, což se nestalo. Britský soud přikázal matce vrátit nezletilého nejpozději dne 5. 3. 2014 do 16:00 hodin na území Anglie a Walesu.
5. Jelikož uloženou povinnost matka nesplnila, britský soud jí rozhodnutím ze dne 19. 3. 2014 sp. zn. FD14P00227 uložil povinnost okamžitě vrátit nezletilého na území Anglie a Walesu. Nad rámec toho, co bylo uvedeno v předchozím rozhodnutí, bylo zjištěno, že stěžovatel měl v úmyslu zahájit řízení o návratu nezletilého podle Haagské úmluvy. Obě rozhodnutí byla osvědčena britským soudem podle čl. 39 a podle Přílohy II nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. 11. 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (dále jen "nařízení Brusel II bis"). Ani následně však nedošlo ke splnění stanovené povinnosti.
6. Dne 11. 4. 2014 podal stěžovatel u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") návrh, aby tento soud podle čl. 12 Haagské úmluvy nařídil navrácení nezletilého do místa jeho bydliště v L. Rozsudkem městského soudu ze dne 17. 7. 2014 č. j. 40 Nc 2505/2014-109 byl jeho návrh zamítnut. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 9. 2014 č. j. 20 Co 499/2014-134 rozsudek městského soudu potvrdil. Podle obecných soudů nezletilý nebyl matkou protiprávně přemístěn ani zadržen, a to z toho důvodu, že ke dni 25. 11. 2013, kdy mělo dojít k jeho neoprávněnému zadržení v České republice, neměl místo obvyklého pobytu na území Spojeného království. Nezletilý se narodil na území České republiky, žil s matkou v P. a pobyty ve Spojeném království měly charakter krátkodobých návštěv, případně dovolených. Rozhodnutí britského soudu nepovažovaly obecné soudy za rozhodnutí prejudiciální. Městský soud shledal, že je pro řízení o navrácení dítěte mezinárodně příslušný a že má při rozhodnutí o něm plnou autonomii.
7. Uvedená rozhodnutí městského soudu a Krajského soudu v Brně zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 8. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 3742/14. Konstatoval-li britský soud ve svém rozhodnutí, že dítě má na území Spojeného království obvyklé bydliště, které nikdy neztratilo, a že je jeho zadržování matkou v České republice protiprávní a musí být na základě čl. 12 Haagské úmluvy bezodkladně navráceno do Spojeného království, pak taková zjištění britského soudu představují podle Ústavního soudu překážku pro meritorní přezkum tohoto rozhodnutí ze strany českých soudů. Britský soud byl totiž příslušný k danému rozhodnutí podle čl. 10 nařízení Brusel II bis. Jestliže se české soudy prohlásily za mezinárodně příslušné rozhodnout o žádosti stěžovatele o navrácení dítěte zcela autonomně na základě samostatně provedeného dokazování, nelze mít jejich závěry za souladné s ústavními zárukami stěžovatelova práva na spravedlivý proces, reflektujícími závazky České republiky podle Haagské úmluvy a práva Evropské unie.
8. V reakci na citovaný nález rozhodl městský soud o návrhu stěžovatele na navrácení nezletilého do místa jeho bydliště v L. znovu tak, že usnesením ze dne 25. 2. 2016 č. j. 40 Nc 2505/2014-212 řízení zastavil pro nedostatek podmínek řízení. Podle městského soudu o navrácení dítěte (tj. o identickém předmětu řízení) již bylo rozhodnuto justičním orgánem státu tvořícího jednotný evropský justiční prostor, a je tedy na stěžovateli, který zaznamenal v širším kontextu ve věci plný procesní úspěch, aby navrhl výkon takového rozhodnutí, nebylo-li splněno dobrovolně. Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozhodnutí městského soudu potvrdil usnesením ze dne 10. 5. 2016 č. j. 20 Co 159/2016-223.
II/b.
Řízení o nařízení výkonu rozhodnutí britského soudu - nález sp. zn. I. ÚS 387/20
9. Stěžovatel s ohledem na předcházející procesní vývoj podal dne 7. 6. 2016 u okresního soudu návrh, kterým se domáhal nařízení výkonu rozhodnutí britského soudu z února a března roku 2014. Okresní soud nejprve rozhodl usnesením ze dne 12. 10. 2016 č. j. 9 Nc 11/2014-457 o původním návrhu vedlejší účastnice ze dne 17. 2. 2014, kterým se domáhala svěření nezletilého do své péče, a řízení o úpravě poměrů k nezletilému zastavil z důvodu nedostatku mezinárodní příslušnosti. Přihlédl přitom k právnímu názoru vyslovenému v nálezu sp. zn. II. ÚS 3742/14, že zjištění britského soudu ohledně obvyklého bydliště nezletilého představují překážku pro meritorní přezkum této otázky českými soudy. Matka mohla využít zákonných prostředků ke zvrácení rozhodnutí britského soudu, ale jelikož tak neučinila, bylo dané rozhodnutí osvědčeno, proti čemuž již nelze podat opravný prostředek. Krajský soud v Praze (dále též "krajský soud") následně potvrdil rozhodnutí okresního soudu usnesením ze dne 26. 1. 2017 č. j. 32 Co 665/2016-487. Navazující ústavní stížnost matky proti uvedeným rozhodnutím Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 13. 6. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1309/17 jako zjevně neopodstatněnou.
10. Pokud jde o návrh na nařízení výkonu rozhodnutí britského soudu, okresní soud tomuto návrhu vyhověl a usnesením ze dne 13. 12. 2016 č. j. 9 Nc 11/2014-471 podle čl. 42 a 47 nařízení Brusel II bis a podle §500 odst. 1 a §501 odst. 1 č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, (dále jen "zákon o zvláštních řízeních soudních") vyzval vedlejší účastnici ke splnění těmito rozhodnutími uložených povinností. Okresní soud zároveň matku poučil, že v případě jejich nesplnění může nařídit výkon rozhodnutí (opětovným) uložením pokuty případně učinit další opatření (nařídit mediaci, setkání povinného s odborníkem v oboru pedopsychologie a jiné), nebo, zůstal-li by postup soudu bezvýsledný, nařídit výkon odnětím dítěte. Vedlejší účastnice povinnost uloženou jí britským soudem ani po této výzvě nesplnila. Okresní soud jí proto uložil usnesením ze dne 15. 8. 2017 č. j. 9 Nc 11/2014-572, ve spojení s opravným a doplňujícím usnesením ze dne 2. 1. 2018 č. j. 9 Nc 11/2014-592, pokutu ve výši 25 000 Kč. K odvolání matky uvedené rozhodnutí okresního soudu krajský soud potvrdil usnesením ze dne 20. 9. 2018 č. j. 32 Co 361/2017-600. Matka nezletilého se nezúčastnila ani okresním soudem nařízeného mediačního setkání se stěžovatelem.
11. Dne 26. 9. 2018 podala vedlejší účastnice u okresního soudu návrh na zastavení výkonu rozhodnutí britského soudu pro jejich nevykonatelnost. Nadto měl být dán důvod k zastavení i podle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), neboť nezletilý naposledy pobýval ve Spojeném království v roce 2013, kdy mu byly dva roky. Navrácení nezletilého po tak dlouhé době by jej nevyhnutelně vystavilo těžké duševní újmě, a tudíž by bylo proti jeho nejlepšímu zájmu.
12. Usnesením ze dne 18. 2. 2019 č. j. 9 Nc 11/2014-684 okresní soud návrhu vedlejší účastnice vyhověl a výkon předmětných rozhodnutí britského soudu zastavil. Podle okresního soudu byly ve věci dány důvody pro zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu. Přemístění nezletilého na území Anglie a Walesu totiž nebylo v jeho zájmu, zvláště s ohledem na to, že žije v České republice spolu s matkou, jejím přítelem a dalšími příbuznými již od listopadu 2013. V České republice nezletilý nastoupil do školky, následně pak do školy, a má zde kamarády. Matce nezletilého a jejímu příteli se narodila dcera a nezletilý nyní žije společně se svou polorodou sestrou. Ze znaleckého posudku, který vedlejší účastnice nechala vypracovat, vyplývá, že přemístění nezletilého do jiného a vzdáleného prostředí, ve kterém se hovoří jazykem, který neovládá, by mohlo ohrozit jeho další vývoj a narušit jeho psychickou rovnováhu. O odvolání stěžovatele následně rozhodl krajský soud, který usnesením ze dne 29. 7. 2019 č. j. 32 Co 75/2019-737 rozhodnutí okresního soudu potvrdil jako věcně správné. Podle krajského soudu, který provedl také výslech nezletilého, by jeho navrácení s ohledem na dobu uplynulou od předmětných rozhodnutí britského soudu znamenalo pro dítě psychickou újmu. Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 4. 12. 2019 č. j. 20 Cdo 3935/2019-792 odmítl dovolání stěžovatele podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu jako nepřípustné s odkazem na §30 zákona o zvláštních řízeních soudních. Z výše citovaných rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel za nezletilým do České republiky dojíždí společně se svojí matkou - babičkou nezletilého, a to přibližně jedenkrát za tři měsíce, s nezletilým se stýká v P. v neutrálním prostředí (například herna, obchodní centrum a podobně) a částečně se kvůli němu naučil i česky.
13. Ústavní soud nálezem ze dne 26. 5. 2020 sp. zn. I. ÚS 387/20 zrušil uvedená usnesení Nejvyššího soudu, krajského soudu a okresního soudu. Usneseními krajského soudu a okresního soudu došlo k porušení základních práv stěžovatele zaručených v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Oba soudy měly nepřesně posoudit povahu a vykonatelnost rozhodnutí britského soudu, což vedlo k nepřiléhavé aplikaci závěrů vyslovených v nálezu sp. zn. II. ÚS 3742/14. Tato rozhodnutí (tj. rozhodnutí vydaná v členském státě původu) nebyla vydaná po rozhodnutí o nenavrácení dítěte soudem členského státu, do kterého bylo dítě neoprávněně odebráno, a tudíž nejde o rozhodnutí, jimiž soud členského státu může podle čl. 11 odst. 8 nařízení Brusel II bis rozhodnutí o nenavrácení dítěte zvrátit (nejde o tzv. rozhodnutí "druhé šance"; viz nález sp. zn. I. ÚS 387/20, body 66 a 67). Tzv. návratové řízení podle Haagské úmluvy probíhalo u městského soudu (jakožto soudu členského státu, do kterého bylo dítě odebráno) až po vydání rozhodnutí britského soudu. Tato rozhodnutí proto nejsou rozhodnutími osvědčenými podle čl. 42 nařízení Brusel II bis, nýbrž jsou obdobou předběžného opatření podle českých procesních předpisů, které britský soud vydal, aby mohl následně rozhodnout o meritu věci, tj. především o úpravě péče o dítě a styku. Jde tedy o rozhodnutí ve věcech rodičovské zodpovědnosti, která můžou být vykonatelná pouze podle čl. 28 nařízení Brusel II bis. Ústavní soud zdůraznil, že tímto nálezem nepřekonává právní názor vyslovený v nálezu sp. zn. II. ÚS 3742/14, jehož ratio decidendi spočívalo v tom, že nelze meritorně přezkoumávat otázku obvyklého bydliště dítěte v řízení o výkonu rozhodnutí vydaného ve smyslu čl. 11 odst. 8 nařízení Brusel II bis, osvědčeného podle čl. 42 tohoto nařízení. Pouze dospěl k závěru, že soudy v průběhu několika řízení správně neidentifikovaly povahu rozhodnutí britského soudu. Na rozdíl od věci sp. zn. II. ÚS 3742/14 nyní není předmětem řízení ústavnost již skončeného návratového řízení, vedeného u městského soudu, nýbrž ústavnost zastavení výkonu uvedených rozhodnutí.
14. Obecné soudy zastavily výkon předmětných rozhodnutí britského soudu napadenými usneseními podle §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu, neboť přemístění nezletilého na území Anglie a Walesu neshledaly v jeho zájmu a jeho navrácení by s ohledem na dobu uplynulou od předmětných rozhodnutí britského soudu znamenalo pro dítě značnou psychickou újmu. Způsob, jakým obecné soudy aplikovaly předmětné ustanovení a jakým jeho použití odůvodnily, je nicméně v rozporu s unijní i mezinárodní úpravou, jakož i českým ústavním pořádkem. Otázky, zda je návrat dítěte v jeho nejlepším zájmu a kde má dítě obvyklé bydliště, lze posuzovat výhradně v rámci tzv. návratového řízení podle Haagské úmluvy (viz zejména čl. 13 a 20 Haagské úmluvy), které je vedeno podle §478 a násl. zákona o zvláštních řízeních soudních (zvláštní ustanovení pro řízení o navrácení nezletilého dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí). Nařízení Brusel II bis obsahuje speciální úpravu důvodů, pro které lze návrh na prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí ve věcech rodičovské zodpovědnosti zamítnout. Místo otázky, zda je trvalý návrat nezletilého do Spojeného království v jeho nejlepším zájmu, měly obecné soudy k návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí britského soudu nejprve pečlivě posoudit samotnou povahu a vykonatelnost těchto rozhodnutí, tedy zda jde o rozhodnutí nařizující návrat dítěte ve smyslu čl. 11 odst. 8 nařízení Brusel II bis osvědčenými podle čl. 42 tohoto nařízení. Tak tomu ale není.
15. V dalším řízení se měly obecné soudy nejprve zabývat otázkou, zda jsou předmětná rozhodnutí britských soudů vykonatelná podle čl. 28 nařízení Brusel II bis, resp. zda není dán důvod pro zastavení výkonu těchto rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. V případě, že vykonatelná jsou, je třeba posoudit, zda nejsou dány důvody pro neuznání (nevykonání) ve smyslu čl. 23 nařízení Brusel II bis.
II./c
Pokračování řízení po nálezu sp. zn. I. ÚS 387/20
16. Vázán právním názorem Ústavního soudu se vykonatelností rozhodnutí britského soudu zabýval okresní soud, který usnesením ze dne 4. 11. 2020 č. j. 42 P 223/2020-855 výkon rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu zastavil. Z obou rozhodnutí britského soudu vyplývá, že nejsou rozhodnutími v tzv. návratovém řízení a nejde ani o meritorní rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti ve vztahu k nezletilému. Rozhodnutí sice prohlašují, že stěžovatel má právo péče o nezletilého, z kontextu dalších prohlášení a nařízení ovšem vyplývá, že jde o jakousi zatímní úpravu rodičovské odpovědnosti do doby, než britský soud rozhodne o budoucnosti nezletilého, o tom, kde bude bydlet a jak se bude stýkat s rodičem, se kterým bydlet nebude. Původní rozhodnutí britského soudu tak nejsou rozhodnutími osvědčenými podle čl. 42 nařízení Brusel II bis, nýbrž jsou obdobou předběžného opatření podle českých procesních předpisů, které britský soud vydal, aby mohl následně rozhodnout o meritu věci, tj. především o úpravě péče o dítě a styku. Jde o rozhodnutí ve věcech rodičovské zodpovědnosti, která mohou být vykonatelná pouze podle čl. 28 nařízení Brusel II bis, tedy pokud by byla v České republice za vykonatelná prohlášena. Stěžovatel v návrhu na výkon rozhodnutí netvrdil a ani z jiných důkazů nevyplynulo, že by návrh na prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí britských soudů podal některý z účastníků řízení, případně, že by měl úmysl jej podat.
17. S důvodem zastavení výkonu rozhodnutí britského soudu se ztotožnil i krajský soud, který usnesením ze dne 28. 1. 2021 č. j. 32 Co 355/2020-890 rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Současně neshledal důvod k podání předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr"). Otázku vykonatelnosti rozhodnutí britského soudu nepovažoval za nejasnou.
18. Pro úplnost je třeba dodat, že okresní soud, jak vyplývá z jím vydaného napadeného usnesení, sice nyní zastavil nařízený výkon rozhodnutí, vědom si nutnosti úpravy poměrů nezletilého se však věcí i nadále zabývá. Znovu je podán návrh matky na rozhodnutí ve věci péče o nezletilého. Okresní soud měl v dohledné době vydat také rozhodnutí, ve kterém posoudí úpravu předběžnou, a učinit kroky vedoucí ke kooperaci s britským soudem, který předmětná rozhodnutí vydal.
III.
Argumentace stěžovatele
19. Stěžovatel rozporuje závěr obecných soudů, že rozhodnutí britského soudu, jejichž výkon byl napadenými usneseními zastaven, nejsou vykonatelná. Takovýto závěr je v rozporu s tím, co bylo uvedeno v některých dřívějších soudních rozhodnutích, konkrétně v usneseních okresního soudu č. j. 9 Nc 11/2014-471 a 9 Nc 11/2014-684. Nevykonatelnost rozhodnutí britského soudu nevyplývá ani z nálezu sp. zn. I. ÚS 387/20, v němž měl Ústavní soud zavázat obecné soudy pokračovat v řízení o výkonu rozhodnutí, a nikoli výkon rozhodnutí zastavit. V nálezu sp. zn. II. ÚS 3742/14 zase Ústavní soud konstatoval, že rozhodnutí britského soudu se uznávají a jsou vykonatelná v jiném členském státě Evropské unie bez nutnosti prohlášení vykonatelnosti a bez možnosti námitky proti jejich uznání. Nelze proto akceptovat, že obecné soudy najednou shledaly důvod zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. V rozhodnutích britského soudu nelze spatřovat toliko "jakousi" zatímní úpravu rodičovské odpovědnosti.
20. Jestliže obecné soudy "tápaly" ohledně dalšího postupu, bylo jejich povinností obrátit se na Soudní dvůr za účelem podání předběžné otázky v této věci. Právě Soudní dvůr je schopen vydat závazné rozhodnutí pro předkládací soud, které objasní otázku vykonatelnosti rozhodnutí britských soudů, a to eurokonformně v rámci jednotného evropského justičního prostoru. Stěžovatel zdůrazňuje, že britský soud byl místně příslušným od samého počátku, a to nejen ve věci úpravy poměrů, ale také ve věci řízení o rozvodu manželství. To všechno by okresní soud zjistil, kdyby projevil alespoň minimální snahu držet se postupů, k nimž ho zavázal Ústavní soud, a navázal kontakt a spolupracoval s britským soudem. Okresní soud však na jakoukoli spolupráci rezignoval, čímž se dopustil svévole. Navíc v průběhu vykonávacího řízení nezajistil ani jen minimální kontakt stěžovatele s nezletilým.
IV.
Shrnutí řízení před Ústavním soudem
21. Usnesením ze dne 22. 6. 2021 č. j. III. ÚS 1112/21-18 byl podle §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s §469 odst. 1 větou první zákona o zvláštních řízeních soudních, Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí jmenován opatrovníkem nezletilého vedlejšího účastníka pro řízení o ústavní stížnosti. Soudce zpravodaj následně vyzval účastníky i vedlejší účastníky řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti a pro účely tohoto řízení si vyžádal spis vedený u okresního soudu pod sp. zn. 42 P 223/2020.
22. Krajský soud ve svém vyjádření ze dne 29. 6. 2021 zopakoval své závěry o nevykonatelnosti rozhodnutí britského soudu. K námitce stěžovatele, že obecné soudy nerealizovaly žádný krok pro nastavení konstruktivního kontaktu s britským soudem v rámci jednotného evropského justičního prostoru, lze poukázat na usnesení okresního soudu ze dne 9. 11. 2020 č. j. 42 P 223/2020-859 a usnesení krajského soudu ze dne 28. 1. 2021 č. j. 32 Co 356/2020-894. Těmito usneseními bylo řízení o návrhu matky na úpravu péče o nezletilého a vyživovací povinnosti k němu podle čl. 19 nařízení Brusel II bis přerušeno s tím, že okresní soud vejde v kontakt s britským soudem a bude s ním jednat o možnosti předání příslušnosti soudu do České republiky s ohledem na zvláštní vztah nezletilého k České republice a dobu, po kterou zde nezletilý fakticky žije.
23. Okresní soud ve svém vyjádření ze dne 2. 7. 2021 považoval ústavní stížnost za nedůvodnou. Nesouhlasil s tvrzením, že nesprávně vyhodnotil obsah nálezu sp. zn. I. ÚS 387/20, uznal však, že pro případný další postup ve věci bude nyní třeba zjistit obsah aktuálně platných právních předpisů. Nařízení Brusel II bis totiž pozbylo ve vztahu k Spojenému království, které již není členem Evropské unie, platnosti. S britským soudem bude o možnosti předání příslušnosti českému soudu jednáno, nicméně oficiální možnost navrhnout takovéto přenesení příslušnosti mají také oba rodiče, tedy i stěžovatel sám. V tuto chvíli okresní soud nemá žádnou informaci, že by některý z rodičů nezletilého tento krok učinil.
24. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření ze dne 24. 8. 2021 podotkla, že stěžovatel podal zatím jen návrh na výkon cizozemských rozhodnutí podle čl. 42 a 47 nařízení Brusel II bis, a nikoli i návrh na prohlášení jejich vykonatelnosti podle čl. 28 až 30 tohoto nařízení. Rozhodnutí britského soudu nejsou rozhodnutími, která by byla osvědčena podle čl. 42 odst. 1 nařízení Brusel II bis. Řízení o návrhu otce na výkon cizozemských rozhodnutí tak bylo obecnými soudy zastaveno podle §268 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Vedlejší účastnice dále uvedla, že jí rozhodnutí britského soudu nikdy nebyla řádně doručena, což rovněž brání jejich vykonatelnosti.
25. Úřad pro mezinárodně právní ochranu dětí jako opatrovník nezletilého vedlejšího účastníka ve svém vyjádření ze dne 26. 7. 2021 shrnul, že podstatou ústavní stížnosti je domněnka stěžovatele o vykonatelnosti rozhodnutí britského soudu. Podle názoru vysloveného v napadených usneseních tomu tak ale není. Tento postoj obecné soudy řádně a přiléhavě odůvodnily a prostý nesouhlas stěžovatele s těmito závěry odůvodněnost ústavní stížnosti nezakládá. Rozhodnutí britského soudu by mohla být vykonatelná na základě prohlášení podle čl. 28 nařízení Brusel II bis. V tomto ohledu mohl stěžovatel podniknout kroky k tomu, aby prohlášení těchto rozhodnutí za vykonatelná zajistil.
26. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovateli, který ve své replice ze dne 10. 9. 2021 shledal vyjádření obecných soudů za potvrzení jejich rezignace a ignorování závazného stanoviska Ústavního soudu. Rovněž se ohradil proti tomu, aby byla odpovědnost za konstruktivní dořešení celého případu přenášena na něj nebo na další osoby. Stěžovatel nesouhlasí s přenesením příslušnosti do České republiky. Z vyjádření okresního soudu má pocit, že je v podstatě nucen k tomuto kroku, a pokud tak neučiní, bude mu to dáno k tíži. Okresní soud neustále přehlíží, že se již od počátku řízení zabývá vykonávacím řízením v souvislosti s návratem nezletilého, nikoli řízením opatrovnickým. To, kde se dítě nachází, tudíž nemá s podstatou tohoto řízení nic společného. Závěrem stěžovatel upozorňuje, že obecné soudy se nevypořádaly s jeho návrhem, aby se obrátily na Soudní dvůr za účelem podání předběžné otázky v této věci.
V.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
27. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost byla podána oprávněným navrhovatelem a je přípustná [stěžovatel neměl k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu], byla podána včas a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
VI.
Vlastní posouzení
28. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, vyjádřeními účastníků a vedlejších účastníků řízení a obsahem příslušného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
29. Posouzení, zda napadenými usneseními došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu], je v dané věci úzce spojeno s otázkou, zda obecné soudy respektovaly právní závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezech sp. zn. II. ÚS 3742/14 a I. ÚS 387/20. Tyto právní závěry byly stručně shrnuty výše (viz body 7, 13 až 15 tohoto usnesení). Na tomto místě lze odkázat i na obecná východiska, která byla formulována zejména v posledně uvedeném nálezu (nález sp. zn. I. ÚS 387/20, body 42 až 79). Obecné sudy měly v navazujícím řízení rozhodnout o tom, zda u rozhodnutí britského soudu jsou splněny podmínky jejich vykonatelnosti v České republice podle nařízení Brusel II bis.
30. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy byly při svém rozhodování vázány jeho právním názorem, že rozhodnutí britského soudu nejsou rozhodnutími osvědčenými podle čl. 42 nařízení Brusel II bis, neboť nebyla vydána po rozhodnutí o nenavrácení dítěte soudem členského státu, do kterého bylo dítě neoprávněně odebráno. Nešlo o rozhodnutí, jimiž by mohl soud členského státu ve smyslu čl. 11 odst. 8 nařízení Brusel II bis rozhodnutí o nenavrácení dítěte zvrátit. Rozhodnutí britského soudu byla obdobou předběžného opatření podle českých procesních předpisů ve věcech rodičovské zodpovědnosti, která podle čl. 28 nařízení Brusel II bis mohou být vykonatelná, byla-li v České republice za vykonatelná prohlášena. Obecné soudy zjistily, že k takovémuto prohlášení nedošlo, což nerozporuje ani stěžovatel. Nezbylo jim proto než rozhodnout o zastavení řízení podle §268 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Tím obecné soudy dostály požadavkům vyplývajícím z nálezu sp. zn. I. ÚS 387/20. Uvedené posouzení přitom není v rozporu s právním názorem obsaženým v nálezu sp. zn. II. ÚS 3742/14, který vymezil předpoklady, za nichž je český soud rozhodující o navrácení dítěte podle Haagské úmluvy vázán právním názorem britského soudu ohledně obvyklého bydliště nezletilého (srov. nález sp. zn. I. ÚS 387/20, bod 88). Za této situace neobstojí námitky stěžovatele, podle nichž obecné soudy posoudily vykonatelnost rozhodnutí britského soudu nesprávně, a v podrobnostech postačí odkázat na relevantní části odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 387/20 i napadených usnesení.
31. Namítá-li stěžovatel, že krajský soud měl podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie požádat Soudní dvůr o rozhodnutí o předběžné otázce, která by umožnila zodpovědět otázku vykonatelnosti rozhodnutí britského soudu, Ústavní soud tuto námitku neshledal důvodnou. Není zřejmé, jaká konkrétní otázka by měla být tímto způsobem řešena. Žádná pochybnost ohledně správnosti provedeného výkladu relevantních ustanovení nařízení Brusel II bis, zejména jeho čl. 11 odst. 8 a čl. 42, zde podle Ústavního soudu není. Správně byl posouzen obsah rozhodnutí britského soudu, jakož i to, že jejich vykonatelnost nenastala bez dalšího a byla podmíněna jejich prohlášením za vykonatelné ve smyslu čl. 28 nařízení Brusel II bis. Důvod předložení předběžné otázky nelze spatřovat ani v samotné skutečnosti, že obecné soudy původně posoudily vykonatelnost těchto rozhodnutí odlišně a svůj právní názor změnily až po zrušení jejich rozhodnutí nálezem sp. zn. I. ÚS 387/20. Zbývá dodat, že s otázkou, jakým způsobem se do dalšího postupu obecných soudů promítá skutečnost, že Spojené království již není členským státem Evropské unie, se budou muset v příslušných řízeních týkajících se nezletilého vypořádat nejprve obecné soudy. Pro rozhodnutí o nyní posuzované ústavní stížnosti tato otázka, vzhledem k závěru o nevykonatelnosti rozhodnutí britského soudu podle dosavadní unijní úpravy, význam nemá.
32. Tyto skutečnosti odůvodňují závěr, že napadenými usneseními, jimiž se zastavuje výkon rozhodnutí britského soudu podle §268 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, nedošlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy ani čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Tím ovšem není řečeno, že ze strany obecných soudů nedošlo k pochybením, jejichž následky se vůči stěžovateli projevily zejména délkou řízení, kdy od vydání rozhodnutí britského soudu již uběhlo více než 7 let. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 387/20, běh času má vážné důsledky na vzájemný vztah nezletilého a stěžovatele a na vývoj osobnosti nezletilého. Obecné soudy musí usilovat, aby se ochrana ústavně zaručených práv stěžovatele, vedlejší účastnice i nezletilého nestala pouze teoretickou či iluzorní, nýbrž aby byla praktická a účinná. Ve svém dalším postupu obecné soudy nesmějí rezignovat na zajištění práva dítěte udržovat pravidelné osobní vztahy a přímý styk s oběma rodiči, přičemž musí postupovat v souladu s příslušnou unijní a mezinárodní úpravou (body 98 až 100 citovaného nálezu).
33. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2021
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu