ECLI:CZ:US:2021:3.US.1114.21.1
sp. zn. III. ÚS 1114/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2021 č. j. 30 Cdo 2526/2020-265, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2019 č. j. 12 Co 158/2019-221 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. dubna 2019 č. j. 13 C 114/2014-178, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a České republiky -Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 7, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel se žalobou domáhal po vedlejším účastníkovi konstatování porušení jeho práv, omluv a peněžitého zadostiučinění s tím, že dne 7. 7. 2007 a dne 15. 12. 2010 byl ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska vyslechnut britskou policií, která ho informovala, že je proti němu v České republice vedeno vyšetřování pro trestný čin zanedbání povinné výživy k jeho dětem, nicméně mu nebylo doručeno písemně vyhotovené usnesení o zahájení trestního stíhání. S britskou policií stěžovatel plně spolupracoval. Dne 8. 3. 2013 v 0:20 hodin byl stěžovatel zadržen na letišti v Praze na základě souhlasu k zadržení vydaného Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 5. Stěžovatel byl podroben osobní prohlídce, umístěn do policejní cely a poté spoután a převezen k policejnímu komisaři na policejní služebnu, který stěžovateli předal dvě usnesení o zahájení trestního stíhání pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 trestního zákoníku, datovaná k 28. 5. 2008 a 5. 3. 2013. Stěžovatel odmítl k věci vypovídat a byl ze zadržení propuštěn. Cestou z policejní stanice byl stěžovatel zastaven hlídkou policie, přičemž bylo následně zjištěno, že stěžovatel je evidován v databázi hledaných osob. Policisté chtěli stěžovatele zadržet a odvézt na služebnu, nicméně stěžovateli se podařilo telefonicky spojit s vyšetřovatelem, který ho před tímto incidentem propustil ze zadržení. Situace se tedy vysvětlila a stěžovatel nebyl podruhé omezen na osobní svobodě. Stěžovatel nicméně vnímá tyto přibližně šest hodin trvající události jako šokující a ponižující a neshledává k uvedenému postupu policie příčinu na své straně. Stěžovatel svou žalobou požadoval zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení ve výši 80 000 Kč, za excesivní vedení trestního řízení pak požadoval částku ve výši 120 000 Kč, přičemž tato částka byla tvořena dílčími nároky, které stěžovatel podrobně specifikoval. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem konstatoval, že nadbytečným spoutáním stěžovatele, který byl dne 8. 3. 2013 zadržen Policií České republiky na letišti v Praze v nočních hodinách, aniž pro takové opatření byly dány materiální důvody, bylo porušeno základní právo stěžovatele na zákonnost výkonu státní moci, osobní nedotknutelnost, a osobní svobodu a lidskou důstojnost (výrok I.); žaloba na konstatování, že bylo porušeno základní právo stěžovatele na přiměřenou délku trestního řízení, na zákonnost výkonu státní moci, osobní nedotknutelnost, osobní svobodu a lidskou důstojnost, k čemuž mělo dojít vydáním souhlasu se zadržením a samotným zadržením stěžovatele na letišti dne 8. 3. 2013, následnou osobní prohlídkou a absencí řádného předvolání stěžovatele k úkonům trestního řízení v České republice, byla zamítnuta (II. výrok); žaloba na zaplacení částky ve výši 200 000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši byla zamítnuta (III. výrok); žádnému z účastníků řízení nebyla přiznána náhrada nákladů řízení (IV. výrok).
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu a žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení.
4. Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") jako nepřípustné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel uvádí, že jeho dovolání bylo řádné, a mělo proto být projednáno věcně. Postupem Nejvyššího soudu bylo stěžovateli odepřeno právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
6. Soudy sice ve věci stěžovatele konstatovaly povinnost omluvy za jeho bezdůvodné spoutání dne 8. 3. 2013, avšak zcela odhlédly od toho, že pro výkon státní moci a pro jakýkoliv zásah do základních práv musí být dán nejen formální, ale i materiální důvod.
7. Obecné soudy taktéž pominuly judikaturu Evropského soudu pro lidská práva k posouzení přiměřenosti délky řízení, neboť vycházely z okamžiku, kdy stěžovateli bylo formálně doručeno písemné vyhotovení usnesení o zahájení trestního stíhání, a nikoliv od okamžiku, kdy se stěžovatel fakticky dozvěděl, že je trestně stíhán.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Stěžovatel předně, v rámci své stručné a obecně formulované argumentace, brojí proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu, neboť jeho dovolání nebylo projednáno věcně, nýbrž jako nepřípustné odmítnuto. Ústavní soud však nespatřuje v postupu Nejvyššího soudu pochybení, které by zakládalo porušení práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nejvyšší soud, v souladu se svou ustálenou judikaturou, neshledal v právní otázce, kterou stěžovatel ve svém dovolání vznesl, tj. nesouhlas s výší přiznaného přiměřeného zadostiučinění, otázku, která by naplňovala podmínky §237 o. s. ř., neboť vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu nelze konstatovat, že by toliko omluva a samotné konstatování porušení práv stěžovatele nezákonným spoutáním při transferu z letiště na policejní služebnu představovaly extrémní nepoměr k újmě, která stěžovateli vznikla. Neoprávněné omezení osobní svobody stěžovatele nedosáhlo takové míry, u níž se přistupuje k finančnímu zadostiučinění (např. jako u nezákonné vazby). Ústavní soud považuje tyto úvahy Nejvyššího soudu za zcela přezkoumatelné, bez známek svévole, pročež sdílí i náhled na materiální stránku věci, tedy domnívá se, že omluva a konstatování porušení práva tvoří dostatečný podklad pro odčinění nemajetkové újmy, která stěžovateli v souvislosti s postupem Policie České republiky vznikla. Odmítnutí dovolání stěžovatele pro nepřípustnost taktéž nezakládá porušení práva na přístup soudu, jak se mylně domnívá stěžovatel, neboť Nejvyšší soud postupoval v souladu se zákonným rámcem obsaženým v občanském soudním řádu a právní otázka, již stěžovatel ve svém dovolání předestřel, zjevně nenaplňuje předpoklady přípustnosti dovolání vytyčené v §237 o. s. ř. Tedy ani v samotném odmítnutí dovolání pro nepřípustnost nelze spatřovat známky svévole, a nelze tedy dovodit porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
11. Další námitka stěžovatele se dotýká nepřiměřené délky trestního řízení, kdy obecné soudy při posouzení této právní otázky pominuly fakt, že stěžovatel se o svém trestním obvinění fakticky dozvěděl mnohem dříve, než mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, a tudíž není možno délku řízení odvozovat od okamžiku, kdy stěžovateli bylo usnesení formálně doručeno. Ani tuto námitku však nelze považovat za důvodnou. Nejvyšší soud se touto otázkou navzdory nepřípustnosti dovolání věcně zabýval, přičemž reflektuje judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a s ohledem na konkrétní okolnosti případu konstatuje, že lze hodnotit přiměřenost délky řízení až od okamžiku faktického předání usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovateli, neboť činnost orgánů činných v trestním řízení před zadržením stěžovatele dne 8. 3. 2013 neměla na postavení stěžovatele, který ještě formálně nebyl obviněn, žádné právní dopady. Jeho právní status nebyl dotčen. Ústavní soud se s touto argumentací ztotožňuje a pro stručnost odkazuje na napadené usnesení Nejvyššího soudu.
12. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu