ECLI:CZ:US:2021:3.US.1131.21.1
sp. zn. III. ÚS 1131/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného advokátem JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem Bartákova 1107/40, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, č. j. 7 Tdo 57/2021-334, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 9. 2020, č. j. 9 To 215/2020-313, a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 6. 2020, č. j. 3 T 38/2020-293, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a podle čl. 90 Ústavy, dále právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), princip presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy a princip in dubio pro reo.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví označeným rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 4 měsíce, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 12 měsíců. Dále mu byla uložena povinnost nahradit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně majetkovou škodu ve výši 55 931 Kč. Poškozená byla se svými nároky na náhradu majetkové a nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Podle skutkových závěrů okresního soudu se stěžovatel uvedeného přečinu dopustil zjednodušeně řečeno tím, že v místě a v čase v rozsudku specifikovaném při řízení motocyklu, na kterém s ním jela jako spolujezdkyně poškozená, poté, co se přiblížil k pomaleji jedoucí nákladní soupravě (kamionu), jejíž neustanovený řidič se připravoval na předjetí před ním jedoucího cyklisty, měl stěžovatel v úmyslu plynule navázat na předjíždějící manévr kamionu, a proto svou pozornost věnoval provozu za motocyklem, přičemž neměl dostatečný přehled o situaci před kamionem, když současně nedodržel dostatečnou bezpečnostní vzdálenost od kamionu. Proto poté, co řidič kamionu intenzivně brzdil, neboť reagoval na situaci v silničním provozu před jeho vozidlem, nebyl stěžovatel schopen již bezpečně snížit rychlost jízdy a s úmyslem minimalizovat následky střetu strhl řízení motocyklu vpravo mimo vozovku do silničního příkopu, kde s motocyklem havaroval. Při této nehodě utrpěla se stěžovatelem jedoucí spolujezdkyně mimo jiné poškození míchy s částečným ochrnutím, což jí způsobilo omezení v obvyklém způsobu života na dobu delší než 6 týdnů.
4. Následné odvolání stěžovatele bylo ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") zamítnuto jako nedůvodné. V řízení, které předcházelo vydání rozsudku okresního soudu, totiž byla podle krajského soudu dodržena všechna zákonná ustanovení včetně těch, která mají zabezpečit právo obžalovaného na obhajobu a která zajišťují řádné zjištění skutkového stavu věci. Okresní soud provedl dokazování v dostatečném rozsahu tak, aby mohl učinit správné skutkové i právní závěry. Provedené důkazy pak řádně hodnotil a své závěry podrobně vysvětlil v odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku.
5. Následné dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť se podle Nejvyššího soudu zčásti zakládalo na námitkách, které nebyly způsobilým dovolacím důvodem, a zčásti na námitkách, které sice bylo možno podřadit pod stěžovatelem uplatněné dovolací důvody, nicméně tyto námitky byly zjevně neopodstatněné. Proto i dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné. Kdyby stěžovatel údajně dodržel všechna pravidla, která na něj byla kladena jako na řidiče právními předpisy, nemusel by odvracet nebezpečí nárazu do před ním jedoucího kamionu tím, že svůj motocykl stočil do silničního příkopu.
6. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. Ke konkrétním námitkám stěžovatele uvádí Ústavní soud ve stručnosti následující.
10. Především je třeba uvést, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti se poněkud míjí s podstatou odůvodnění napadených rozhodnutí. Obecné soudy totiž sice opakovaně zmiňují, že stěžovatel nedodržel bezpečnostní vzdálenost od kamionu jedoucího před jeho motocyklem, a proto nemohl na jeho náhlé brzdění reagovat jinak, než stržením motocyklu do silničního příkopu (chtěl-li zabránit přímému střetu), ovšem v napadených rozhodnutích je také výslovně uvedeno, že se nepodařilo ztotožnit řidiče kamionu ani cyklistu, jehož se kamion pokoušel předjíždět. V reakci na protijedoucí vozidlo (jehož řidič následně přivolal stěžovateli a jeho spolujezdkyni pomoc) nicméně kamion předjíždějící manévr nezahájil a naopak zbrzdil. Za této situace - při absenci zjištění brzdných stop kamionu - obecné soudy při hodnocení trestného činu spáchaného stěžovatelem vůbec nevycházely z kvalifikované skutkové podstaty podle §147 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), vyžadující pro její uplatnění porušení důležité povinnosti stanovené zákonem (zde povinnosti stěžovatele dodržovat bezpečnou vzdálenost od vozidla jedoucího před ním). Při kvalifikaci trestného činu stěžovatele - a při ukládání trestu za něj, a to na samotné dolní hranici bez uložení dalšího trestu spočívajícího například v zákazu činnosti (řízení motorových vozidel) - proto vycházely pouze z okolnosti, že stěžovatel chtěl využít předjížděcího manévru kamionu (předjet zároveň s ním cyklistu), aniž by ovšem měl o situaci před sebou dostatečný přehled. Musel-li následně hrozící kolizi s kamionem řešit stržením motocyklu do silničního příkopu, v důsledku čehož jeho spolujezdkyně utrpěla vážná zranění, naplnil tím podle obecných soudů trestný čin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti. Na takovém závěru přitom není podle Ústavního soudu nic nelogického, iracionálního či dokonce protiústavního.
11. Shledává-li stěžovatel v daném kontextu porušení svých základních práv v tom, že obecné soudy nenechaly zpracovat znalecký posudek (neprovedly vyšetřovací pokus) k tomu, zda stěžovatel dodržel nebo nedodržel bezpečnou vzdálenost, pak tato jeho námitka není z hlediska hodnocení stěžovatelovy věci obecnými soudy podstatná. Stejně tak není podstatné, zda stěžovatelova spolujezdkyně nebo řidič poskytující následně stěžovateli a zraněné spolujezdkyni pomoc, mohli nebo nemohli odhadnout rychlost, v níž musel stěžovatel učinit onen manévr, aby zabránil střetu s kamionem. Skutečnost, že řidič kamionu musel neočekávaně zabrzdit, pak ani při uplatnění zásady omezené důvěry v dopravě nemůže podle Ústavního soudu bez dalšího znamenat, že řidič kamionu porušil jakoukoliv povinnost zakotvenou v předpisech upravujících provoz na pozemních komunikacích.
12. Z napadených rozhodnutí a ani ze znaleckého posudku, jež měly obecné soudy k dispozici, přitom neplyne, že by poškozená jakkoliv nedostála léčebnému postupu, což by znamenalo prodloužení omezení, pro která v důsledku nehody nemohla žít běžný život. Naopak je v napadených rozhodnutích rekapitulováno, že vzhledem k charakteru zranění poškozené (hematomy, otok míchy atp.) byl zvolen konzervativní postup léčby založený na klidovém režimu, doplněný podáváním tišících prostředků s následnou rehabilitací. Stěžovatel tak v ústavní stížnosti toliko spekuluje, pokud uvádí, že si poškozená sama mohla za to, že se neuzdravovala dostatečně rychle. Naopak i obecné soudy zohlednily, že některá zranění poškozené nesouvisela se stěžovatelem způsobenou nehodou, a proto stěžovateli uložily povinnost uhradit jen bezprostřední náklady spojené s léčením poškozené, když ostatní nároky na náhradu škody (újmy) ponechaly k posouzení na soudech v řízení ve věcech občanskoprávních.
13. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu