ECLI:CZ:US:2021:3.US.1133.21.1
sp. zn. III. ÚS 1133/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Andrey Jirouškové, zastoupené Mgr. Lukášem Matějkou, advokátem, sídlem Pražská 140, Příbram, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. ledna 2021 č. j. 13 Co 3/2021-85 a rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 4. listopadu 2020 č. j. 5 C 188/2020-66, spojené s návrhem na zrušení §920 odst. 1 a §922 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Klatovech, jako účastníků řízení, a Antonína Schuberta, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 32 odst. 1 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Svou ústavní stížnost stěžovatelka spojila s návrhem na zrušení §920 odst. 1 a §922 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud v Klatovech (dále jen "okresní soud") zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala po vedlejším účastníkovi zaplatit jí na výživném neprovdané matky za období od 22. 6. 2017 do 22. 6. 2019 částku 47 000 Kč a dále příspěvek na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem ve výši 15 000 Kč. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka uplatnila nárok na výživné a úhradu nákladů neprovdané matky po uplynutí prekluzivní doby dvou let od porodu.
3. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu potvrdil, neboť se ztotožnil s jeho závěrem, že uplatnila-li stěžovatelka nárok na výživné a úhradu nákladů neprovdané matce žalobou dne XX 2020, přičemž syn účastníků se narodil XXX, učinila tak v době, kdy již její právo na výživné a na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem uplynutím dvou let po porodu dítěte zaniklo dne XX 2019.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka s výše uvedenými závěry obecných soudů nesouhlasí a poukazuje na odbornou literaturu, která s odkazem na důvodovou zprávu k občanskému zákoníku zastává stanovisko, že promlčecí doba k uplatnění práva na výživné neprovdané matky a úhrady nákladů spojených s těhotenstvím a porodem neběží od porodu, ale až od uplynutí druhého roku od porodu. Stěžovatelka je proto přesvědčena, že doba dvou let od porodu, se kterou obecné soudy spojují zánik práva, nepředstavuje dobu, ve které by právo prekludovalo, ale dobu, za kterou je otec povinen poskytnout neprovdané matce výživné. Uplynutím uvedené doby však právo nezaniká, nýbrž se promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě, která počíná plynout nejdříve dnem porodu, resp. dle důvodové zprávy dnem druhých narozenin dítěte. Byl-li by přijat výklad, že v případě nároků neprovdané matky se neuplatní promlčecí lhůta, neboť aplikační přednost by měla prekluze ve dvouleté lhůtě (která by vždy nastala dříve než promlčení), dostala by se neprovdaná matka jen do obtížně obhajitelného právního postavení, které by bylo horší než postavení v jakémkoli jiném občanskoprávním vztahu, jehož předmětem je peněžité plnění. Z toho důvodu podává stěžovatelka spolu s ústavní stížností návrh na zrušení §920 odst. 1 a §922 odst. 2 občanského zákoníku pro jejich rozpor s ústavně zaručeným právem na ochranu rodičovství.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
7. Výše uvedené požadavky byly napadenými rozhodnutími naplněny. Okresní soud v odůvodnění svého rozsudku poukázal na znění §922 občanského zákoníku, jehož první odstavec umožňuje přiznat výživné jen ode dne zahájení soudního řízení; u výživného pro děti i za dobu nejdéle tří let zpět od tohoto dne, přičemž dle druhého odstavce lze výživné pro neprovdanou matku a úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem přiznat i nazpět, nejdéle však dva roky ode dne porodu. Podala-li tedy stěžovatelka žalobu až tři roky po porodu, výživné jí již přiznat nelze, neboť právo na ně zaniklo uplynutím doby dvou let. Krajský soud k tomu dodal, že neprovdaná matka může uplatnit svůj nárok kdykoli ve lhůtě dvou let po porodu, po tuto dobu má totiž nárok na výživné. Současně může požádat o přiznání výživného zpětně (nedoplatek výživného za dobu od porodu do dne podání návrhu). V téže lhůtě může neprovdaná matka uplatnit nárok na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem.
8. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr krajského soudu a okresního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně vysvětlen, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění napadených rozhodnutí, která se vypořádala se všemi námitkami stěžovatelky způsobem, jenž Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti. Obecné soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl, když vyšly z dostatečných skutkových zjištění a aplikovaly odpovídající zákonné normy.
9. Namítá-li stěžovatelka, že její právní postavení by se stalo při výkladu stojícím na dvouleté prekluzivní lhůtě pro uplatnění nároku nevýhodným oproti účastníkům, kteří mohou uplatnit svá práva v tříleté promlčecí lhůtě, je třeba uvést, že v posuzované věci jde o nárok na výživné. Ten je podle §922 občanského zániku nárokem, jenž lze (mimo zákonem stanovených výjimek) uplatnit vždy jen do budoucna ode dne zahájení soudního řízení. Výživné neprovdané matky je v tomto smyslu výjimkou, beneficium zohledňující nastalou situaci neprovdané matky po porodu. Neprovdaná matka tedy může kdykoli v průběhu dvou let od porodu nejen svůj nárok uplatnit do budoucna (za dobu od podání návrhu do dvou let od porodu), ale může také žádat přiznání výživného zpětně (za dobu ode dne porodu do dne podání návrhu). V obou případech bude dosaženo toho, že nejpozději ke dni uplynutí dvou let po porodu jí bude výživné za 24 měsíců, požádá-li si o něj v tomto rozsahu, přiznáno. Po uplynutí této lhůty výživné, stejně tak jako úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem, již přiznat nelze (§922 odst. 2 občanského zákoníku).
10. Má-li stěžovatelka za to, že se její nárok na výživné promlčuje v obecné tříleté lhůtě, Ústavní soud poukazuje na §613 občanského zákoníku, podle kterého právo na výživné nepodléhá promlčení, avšak jednotlivé splátky výživného jako forma plnění vyživovací povinnosti promlčení podléhají. V případech, kdy zákon stanoví možnost výživné přiznat i zpětně, je však vždy stanovena lhůta, ve které lze výživné zpětně přiznat. V případě výživného pro děti §922 odst. 1 občanského zákoníku výslovně stanoví možnost přiznat výživné zpětně za dobu nejdéle tří let (zde tedy stanovená doba svým rozsahem koresponduje s délkou obecné promlčecí lhůty), ve věcech výživného neprovdané matky a úhrady nákladů spojených s těhotenstvím a porodem lze podle §922 odst. 2 občanského zákoníku přiznat tato plnění nejdéle dva roky ode dne porodu. V obou případech však po uplynutí zákonem stanovené doby, za kterou lze přiznat výživné zpětně, možnost přiznat tyto nároky zaniká. Shodně na věc nahlíží komentářová literatura (srov. MELZER, F., TÉGL, P. a kolektiv: Občanský zákoník - velký komentář. Svazek IV. §655-975. Praha: Leges, 2016, s. 169-1700, kde se uvádí, že výživné neprovdané matky a úhrady nákladů spojených s těhotenstvím a porodem lze přiznat zpětně, a to za období ode dne porodu do dvou let po porodu, bylo-li řízení zahájeno v této době, a dále že nárok neprovdané matce nelze přiznat (ani zpětně), pokud jej uplatní po dvou letech po porodu.
11. Ze shora popsaných příčin Ústavní soud v napadených rozhodnutích porušení základních práv stěžovatelky neshledal. Okresní i krajský soud se danou věcí podrobně zabývaly, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Byť jak vyplývá ze stěžovatelkou v ústavní stížnosti citované komentářové literatury, přichází v úvahu i jiné způsoby výkladu §922 odst. 2 občanského zákoníku, napadená rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat.
12. K návrhu na zrušení §920 odst. 1 a §922 odst. 2 občanského zákoníku nelze než poukázat na §74 zákona o Ústavním soudu, z něhož vyplývá, že návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě použití napadeného právního předpisu či jeho části, a tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného podle §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání spolu s ní podaného návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení [viz shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351) nebo ze dne 24. 9. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2162/13, dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Návrh na zrušení §920 odst. 1 a §922 odst. 2 občanského zákoníku Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu