ECLI:CZ:US:2021:3.US.1141.21.1
sp. zn. III. ÚS 1141/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů RNDr. Jarmily Čeřovské, CSc., a Ing. Lukáše Čeřovského, zastoupených JUDr. Petrem Pavlíkem, advokátem, sídlem Křižíkova 159/56, Praha 8, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2021 č. j. 33 Cdo 3011/2020-470, Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2020 č. j. 72 Co 47/2020-306 a Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. listopadu 2019 č. j. 24 C 45/2019-204, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a státního podniku Československá automobilová doprava, Ústřední autobusové nádraží, st. podnik "v likvidaci", sídlem Křižíkova 359/4-344/6, Praha 8, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel se domáhal nahrazení projevu vůle vedlejšího účastníka uzavřít se stěžovatelem smlouvu o koupi nemovitostí specifikovaných v žalobě. Posléze oznámila stěžovatelka svůj vstup do řízení jako vedlejší účastnice, proti němuž podal vedlejší účastník (v postavení žalovaného) námitky a který Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví označeným usnesením nepřipustil. Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatelkou namítané důvody nedokládají její právní zájem na výsledku řízení.
3. K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v návětí uvedeným usnesením potvrdil usnesení obvodního soudu. Městský soud se s poukazem na judikaturu Vrchního soudu v Praze ztotožnil s obvodním soudem v tom, že předmět řízení nemůže nijak zasáhnout do právní sféry stěžovatelky, která je sice vlastníkem nemovitostí sousedících s těmi, o které stěžovateli v řízení jde, nicméně jak plyne ze spisu i z evidence v katastru nemovitostí, tyto nemovitosti jsou samostatnými věcmi. Skutečnost, že spolu nemovitosti sousedí ani od toho se odvíjející některé společné problémy nemovitostí (např. ekologické nebo požární) podle městského soudu nemohou odůvodnit právní zájem stěžovatelky na výsledku řízení.
4. Dovolání stěžovatelů odmítl Nejvyšší soud usnesením, napadeným taktéž ústavní stížností, pro nepřípustnost. Nejvyšší soud poukázal na svou konstantní judikaturu a zdůraznil, že právním zájmem ve smyslu posuzovaného případu není "pouhý ‚morální', ‚majetkový' nebo jiný ‚neprávní' zájem na výsledku sporu". Naopak "právní zájem na výsledku řízení svědčí vedlejšímu účastníku tehdy, jestliže úspěch procesní strany, kterou v řízení podporuje, se zprostředkovaně a ve svém důsledku příznivě projeví i v jeho právním postavení (tj. co do jeho práv a povinností hmotněprávní povahy), čímž může být zabráněno dalšímu řízení, v němž by vystupoval již jako účastník řízení". Tyto požadavky nenaplňují tvrzení stěžovatelky, že její nemovitosti sousedí s těmi, které chce stěžovatel od vedlejšího účastníka koupit, ani že spolu dříve tvořily funkční celek a dodnes nebyly reálně rozděleny.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé spatřují v napadených rozhodnutích porušení svých ústavně zaručených práv především tím, že obecné soudy restriktivně vyložily pojem právní zájem na výsledku řízení a nezohlednily veškeré námitky stěžovatelů, pročež mají být napadená rozhodnutí nedostatečně odůvodněná a nepřezkoumatelná. Stěžovatelka zejména namítá, že se účastnila původního (restitučního) řízení o vydání dotčených nemovitostí, po podání žaloby se stala vlastníkem nemovitostí sousedících s nemovitostmi stěžovatele i vedlejšího účastníka, obvodní soud jí nevyzval k případné replice k vyjádření vedlejšího účastníka ke vstupu stěžovatelky do řízení a v řízeních o opravných prostředcích předložila řadu důvodů dokládajících její právní zájem na výsledku řízení (např. dřívější jednání stěžovatelky za účelem scelení funkčního celku, stejné číslo popisné obou staveb, zájem na funkčnosti kanalizace mezi oběma nemovitostmi atd.).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností; je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů. Jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, pročež se musí vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že rozhodne věcně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá kontradiktorní povahu; Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Ústavní soud považuje ústavní stížnost zpravidla za zjevně neopodstatněnou, nejsou-li napadená rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým nebo vadám řízení, která jejich vydání předcházela, způsobilá porušit základní práva nebo svobody stěžovatelů. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti může též vyplynout z rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou nebo obdobnou problematiku.
9. Z obsahu ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatelé polemizují především s výkladem podústavního práva a s významem, jaký soudy přiřkly okolnostem majícím údajně prokazovat právní zájem stěžovatelů na výsledku řízení. Ústavnímu soudu však nepřísluší přezkoumávat závěry obecných soudů při posuzování otázek na úrovni podústavního práva (viz výše bod 7).
10. Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí byla nedostatečně odůvodněna, natož že by byla nepřezkoumatelná. Stěžovatelé prezentují vlastní názor na údajný právní zájem stěžovatelky na výsledku řízení, se kterým se obecné soudy neztotožnily. Soudy srozumitelně konstatovaly, že z hlediska právního postavení stěžovatelky je relevantní, nikoli však důvodná, pouze námitka, že stěžovatelka vlastní nemovitosti sousedící s nemovitostmi, jejichž koupě se stěžovatel domáhá. Proto soudy dospěly v souladu s ústavním pořádkem k závěru, že sama tato okolnost neodůvodňuje právní zájem stěžovatelky na výsledku řízení. Stěžovatelé namítli další okolnosti, které údajně právní zájem stěžovatelky dokládají, s nimiž se soudy vypořádaly sice stručně, ale srozumitelně, logicky a vzhledem k jejich významu dostatečně pro ústavně souladné posouzení věci. Zjevně neopodstatněnou je také námitka porušením zásady kontradiktornosti řízení, neboť jak sama stěžovatelka uvedla, k vyjádření vedlejšího účastníka podala repliku, přestože k ní nebyla vyzvána. Ve zbytku Ústavní soud odkazuje na ústavně souladné odůvodnění napadených usnesení.
11. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že by se stěžovatelům zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejich představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění řádného soudního řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelé se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18).
12. Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí porušila ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů, a proto jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu