ECLI:CZ:US:2021:3.US.1144.21.1
sp. zn. III. ÚS 1144/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Československé provincie Milosrdných sester Panny Marie Jeruzalémské, se sídlem Beethovenova 235/1, Opava, zastoupené Mgr. Markem Svojanovským, advokátem se sídlem Dvorek 16, Laškov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, č. j. 28 Cdo 3837/2020-1032, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 7. 2020, č. j. 11 Co 33/2020-998, a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 10. 10. 2019, č. j. 8 C 230/2015-960, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí. Tvrdí přitom, že těmito rozhodnutími došlo k porušení práv, jež jsou jí garantována ustanoveními čl. 4 Ústavy České republiky, čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 10 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 6 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále i jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Jak plyne z obsahu ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí, předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba stěžovatelky na určení vlastnického práva státu k nemovitostem, k nimž stěžovatelka eventuálně - podle výsledku řízení - chtěla uplatnit restituční nárok podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen "zákon o církevních restitucích").
3. Obecné soudy vyšly při svém rozhodování z následujících východisek. Ve vztahu k části pozemků nebyla stěžovatelka dle obecných soudů ani po část rozhodného období (tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) jejich vlastníkem, a proto ve vztahu k nim postrádá aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby podle §18 odst. 1 zákona o církevních restitucích. Ve vztahu ke zbylým pozemkům pak uzavřely, že přešly ke dni 24. 5. 1991 z vlastnictví státu do vlastnictví města Andělská Hora, na čemž nic nezměnilo ani ustanovení §29 zákona o půdě. Konečně vlastnictví města Andělská Hora nebylo dotčeno ani pozdějším přijetím zákona o církevních restitucích. Proto žaloba na určení vlastnického práva stěžovatelky podle §18 odst. 1 zákona o církevních restitucích nebyla úspěšná ani ve vztahu k těmto pozemkům.
4. Podle stěžovatelky jsou však napadená rozhodnutí protiústavní a rozporná s judikaturou Ústavního soudu. V tomto ohledu odkazuje stěžovatelka např. na nález sp. zn. Pl. ÚS 10/13 ze dne 29. 5. 2013 (N 96/69 SbNU 465; 177/2013 Sb.) či nález sp. zn. Pl. ÚS 9/07 ze dne 1. 7. 2010 (N 132/58 SbNU 3; 242/2010 Sb.; všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V tomto kontextu zejména zdůrazňuje, že k tvrzenému přechodu pozemků na obec (město) podle zákona č. 172/1991 Sb. dojít nemělo, neboť se nejednalo o historický majetek obce.
5. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
6. Procesně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, není-li napadené rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. postrádá-li ústavní stížnost ústavněprávní dimenzi.
8. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Ústavní soud také připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. V tomto kontextu Ústavní soud připomíná, že se prakticky shodnými podáními stěžovatelky již opakovaně zabýval a ve všech případech dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavních stížností stěžovatelky (jen z poslední doby srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1197/20 ze dne 16. 6. 2020, usnesení sp. zn. II. ÚS 1870/20 ze dne 15. 3. 2021 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 692/21 ze dne 6. 4. 2021). Ústavní soud přitom ani nyní neshledal žádné rozumné důvody, proč by se měl od závěrů učiněných v citovaných rozhodnutích odchýlit, a tyto důvody nenabízí ani samotná stěžovatelka.
10. Důvody, pro něž Ústavní soud považoval její námitky (zcela shodné s námitkami uplatněnými v posuzované věci) za zjevně neopodstatněné, byly stěžovatelce citovanými usneseními podrobně předestřeny. Proto se nyní Ústavní soud omezuje pouze zdůraznění jejich klíčových argumentů.
11. Obecné soudy v napadených rozhodnutích podrobně vysvětlily (přičemž Ústavní soud proti jejich argumentům nemá žádných ústavněprávních námitek), že ačkoliv Náboženská matice pozemky protiprávně darovala státu, pozemky přešly ke dni 24. 5. 1991 ex lege na město Andělská Hora, přičemž dodatečné zakotvení zákazu dispozic s předmětnými nemovitostmi v zákoně o půdě ani uplatnění restitučních nároků podle posléze přijatého zákona o církevních restitucích nemohly retroaktivně způsobit jejich opětovné odnětí a zpětný přechod na stát.
12. Omezení nakládání s nemovitostmi příslušejícími původně církvím a náboženským společnostem nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se neprotivily smyslu majetkového vyrovnání s církvemi. Přechodem majetku na obce v roce 1991 nebylo nikterak ohroženo zachování majetkového základu pro budoucí vypořádání s církvemi, jelikož majetek, jenž takto přešel na obce, nepozbýval svého statusu historického vlastnictví církví, a další právní dispozice s ním tedy zůstávaly limitovány §29 zákona o půdě. Bylo výsostným právem zákonodárce rozhodnout, zda onen nezmenšený majetkový substrát umožní využít k naturálnímu uspokojení restitučních nároků církví tím, že obce coby veřejnoprávní korporace zařadí mezi povinné osoby, či nikoli. Skutečnost, že při přijímání zákona církevních restitucích nebyly obce zahrnuty do výčtu povinných osob obsaženého v §4 tohoto zákona, nemohla zpětně delegitimizovat zvláštními právními předpisy uskutečněné a z hlediska šetření zájmu církví na restituci jejich historického majetku neproblematické přechody majetku ze státu na obce.
13. Stěžovatelka podáním určovací žaloby s předestřenou argumentací v podstatě chtěla rozšířit rozsah zákona o církevních restitucí a není proto porušením jejích základních práv, že obecné soudy na tento pokus nepřistoupily. Se stěžovatelkou citovanou judikaturou se již obecné soudy vypořádaly (srov. např. podrobnou argumentaci v napadeném usnesení Nejvyššího soudu) a Ústavní soud proto pouze opakuje, že nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/07, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, sp. zn. II. ÚS 411/99 a sp. zn. I. US 84/05, ani usnesení sp. zn. III. ÚS 630/06 závěrům obecných soudů neodporují.
14. Ústavní soud tedy uzavírá, že řízení před obecnými soudy bylo spravedlivé a že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou opřena o přesvědčivý a racionální právní názor a lze je považovat za ústavně konformní. Do výkladu a aplikace podústavního práva nenáleží Ústavnímu soudu vstupovat. Právo na spravedlivý proces není možné pojímat tak, že by zaručovalo jednotlivci nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, a to ani v restitučních věcech.
15. Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu