ECLI:CZ:US:2021:3.US.1149.20.1
sp. zn. III. ÚS 1149/20
Nález
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky X, zastoupené Mgr. Vítem Hrnčiříkem Ph.D., LLM., advokátem se sídlem Šrobárova 2002/40, Praha 10, proti výrokovým částem rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 30. 12. 2019, č. j. 14 To 260/2019-1535, a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 26. 6. 2019, č. j. 6 T 55/2018-1415, kterými bylo rozhodnuto o zabrání věci, jejichž majitelkou je stěžovatelka, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře a Okresního soudu v Táboře, jako účastníků řízení, takto:
I. Výrokovými částmi rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 30. 12. 2019, č. j. 14 To 260/2019-1535, a Okresního soudu v Táboře ze dne 26. 6. 2019, č. j. 6 T 55/2018-1415, kterými byly zabrány věci, jejichž majitelkou je stěžovatelka, byla porušena její základní práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, na účinný opravný prostředek podle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i na ochranu vlastnictví a na pokojné užívání majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 30. 12. 2019, č. j. 14 To 260/2019-1535, a rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 26. 6. 2019, č. j. 6 T 55/2018-1415, se proto v napadených výrocích ruší.
Odůvodnění:
I. Průběh předchozího řízení a podstatný obsah ústavní stížnosti
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení napadených výrokových částí v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť nepřiznáním stěžovatelce postavení zúčastněné osoby v trestním řízení vedeném mj. proti jednateli a jedinému společníkovi stěžovatelky došlo k porušení jejích ústavních práv zakotvených v čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále došlo k porušení vlastnického práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny, práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a k porušení principu rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Současně se domáhá zrušení ústavní stížností napadených meritorních rozhodnutí, která byla účastníky řízení v tomto trestním řízení vydaná.
2. V řízení, které předcházelo podání nyní posuzované ústavní stížnosti, Okresní soud v Táboře (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 26. 6. 2019, č. j. 6 T 55/2018-1415, uznal obžalované J. K., M. K., M. K. a R. S. vinnými ze spáchání zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Tento rozsudek okresního soudu obsahuje i výrok, podle kterého se v souladu s ustanovením §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zabírají věci, a to konkrétně blíže popsaná automobilová cisterna Volvo a cisternový návěs Schwarzmüller TS, přičemž majitelkou těchto věcí je právě stěžovatelka. Proti stěžovatelce však trestní řízení nebylo vůbec vedeno a nebylo s ní jednáno ani jako s jiným účastníkem řízení.
3. Obvinění se proti tomuto rozsudku okresního soudu odvolali, nicméně napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 12. 2019, č. j. 14 To 260/2019-1535, zůstal výrok o vině a trestu obviněných prakticky beze změn. Pro nyní posuzovanou věc je pak stěžejní především to, že krajský soud ponechal nedotčen výrok o zabrání věcí stěžovatelky. Stěžovatelce uvedený rozsudek krajského soudu nebyl doručen a stěžovatelka proto tvrdí, že se o zásahu do svých práv de iure nikdy nedozvěděla, fakticky však byla o celé situaci zpravena prostřednictvím obžalovaného M. K., jenž je jediným společníkem a jednatelem stěžovatelky.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v celém trestním řízení nefigurovala v postavení osoby obviněné, svědka, osoby poškozené ani (a to především) v pozici osoby zúčastněné. Přesto bylo rozhodnutími okresního a krajského soudu rozhodnuto o zabrání věcí v jejím vlastnictví. O tomto nyní již pravomocném rozhodnutí nebyla stěžovatelka do dnešního dne formálně ze strany soudu informována, v celém trestním řízení byla naprosto ignorována a opomíjena, čímž došlo k podstatnému zásahu do jejích základních práv, a to tím spíše, že soudy svůj postup vůči stěžovatelce nijak nevysvětlily. Nalézací okresní soud se v napadeném rozhodnutí pouze zabýval tím, že věci ve vlastnictví stěžovatelky měly sloužit ke spáchání trestné činnosti (což ovšem stěžovatelka zpochybňuje).
5. Nalézací i odvolací soud svůj postup odůvodňují tvrzením, že obžalovaný a následně i odsouzený M. K. a stěžovatelka jsou personálně propojeni - M. K. je totiž jediným jednatelem a společníkem stěžovatelky. Tím, že byl obviněný M. K. vždy řádně a včas vyrozumíván o všech procesních úkonech a řádně a včas předvoláván ke všem hlavním líčením ve věci, lze dle názoru krajského soudu považovat veškerá procesní práva stěžovatelky za plně zachovaná. Při této argumentaci však podle stěžovatelky obecné soudy naprosto pominuly, že se jedná o dvě samostatné osoby s vlastní identitou a s vlastními zájmy, které mohou být i protichůdné. Výše nastíněný postup soudů byl v rozporu s ustanovením §42 odst. 1, 2 zákona 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), podle kterého tomu, jehož věc byla zabrána, musí být poskytnuta možnost se k věci vyjádřit a účastnit se jejího projednávání a o jejích právech je třeba ji jako osobu zúčastněnou náležitě poučit. K takovému postupu však ze strany orgánů činných v trestním řízení a zejména soudů nedošlo, neboť soudy vůbec nerozlišovaly mezi fyzickou osobou obviněného a posléze odsouzeného M. K. a právnickou osobou stěžovatelky. Takový postup přitom nemůže být zhojen pouhou skutečností, že M. K. je jediným jednatelem a společníkem stěžovatelky.
6. Na obdobné situace ostatně zákonná úprava pamatuje. Běžně je totiž v těchto věcech právnické osobě orgánem činným v trestním řízení ustanoven kolizní opatrovník, který hájí zájmy právnické osoby, jež se mnohdy odlišují od zájmů fyzické osoby, která je statutárním orgánem oné právnické osoby. Soudům proto při nerespektování tohoto zákonného postupu unikl základní atribut střetu zájmů, kdy zájmy obviněné fyzické osoby mohou být diametrálně odlišné od zájmů právnické osoby - stěžovatelky. Proto měl být stěžovatelce ustanoven kolizní opatrovník pro trestní řízení a stěžovatelka měla figurovat v postavení osoby zúčastněné.
7. Ve svém souhrnu tak stěžovatelka brojí proti postupu orgánů činných v trestním řízení, které ze stěžovatelky neučinily procesní stranu, konkrétně osobu zúčastněnou na trestním řízení, se všemi přináležejícími právy, které jí zaručuje zejména trestní řád. Zúčastněné osobě (tzn. tomu, jehož věc nebo jiná majetková hodnota byla zabrána nebo podle návrhu má být zabrána) musí být poskytnuta možnost, aby se k věci vyjádřila, může být přítomna při hlavním líčení a veřejném zasedání, činit při nich návrhy, nahlížet do spisů a podávat v případech trestním řádem stanovených opravné prostředky. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny zúčastněnou osobu o jejích právech poučit a poskytnout jí možnost jejich uplatnění. Stěžovatelce však, protože se nenacházela v procesním postavení zúčastněné osoby, byla všechna tato práva odepřena, a to včetně práva podávat opravné prostředky, přestože výrok napadených rozsudků o zabrání věcí se jí bezprostředně dotýká. Proto stěžovatelce nezbylo nic jiného, než se obrátit na Ústavní soud.
8. Pro úplnost je třeba doplnit, že obviněný M. K. podal proti napadenému rozsudku krajského soudu dovolání, které však bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2020, sp. zn. 3 Tdo 1030/2020. Předmětem dovolacího přezkumu však nebyla ta část výroku rozsudku krajského soudu, která se týkala zabrání věcí stěžovatelky. S ohledem na specifika tohoto trestního řízení, kdy stěžovatelce nebylo přiznáno žádné procesní postavení, a na obsah tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu, je Ústavní soud nepovažoval za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovatelce k ochraně práva poskytuje ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
II. Vyjádření účastníků řízení
9. Okresní soud uvedl, že všechna procesní práva stěžovatelky byla zachována, neboť v průběhu trestního řízení byl vždy včas a řádně vyrozumíván jednatel a jediný vlastník stěžovatelky - obviněný M. K. V tomto kontextu okresní soud připomněl, že sídlo stěžovatelky a bydliště obviněného jsou na stejné adrese.
10. Krajský soud k věci stručně uvedl, že setrvává na svém stanovisku patrném z napadeného rozsudku. K porušení práv stěžovatelky nedošlo a dojít nemohlo. Její práva byla plně zachována, neboť M. K. byl jako jeden z obviněných v dané trestní věci a současně jediný společník stěžovatelky o všech úkonech trestního řízení řádně a včas informován.
11. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření rovněž vedlejším účastníkům řízení (Okresnímu státnímu zastupitelství v Táboře a Krajskému státnímu zastupitelství v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře) s poučením, že pokud tak ve stanovené lhůtě neučiní, bude se mít za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdali. Protože se nevyjádřili, měl Ústavní soud za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdali.
12. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat uvedená vyjádření účastníků řízení stěžovatelce k replice, neboť neobsahují žádná fakta či argumenty, která by se již neobjevila v předchozím průběhu řízení.
III. Vlastní hodnocení Ústavního soudu
13. Podstatou posuzované ústavní stížnosti je otázka, zda mělo být stěžovatelce jakožto vlastníkovi zabraných věcí přiznáno postavení zúčastněné osoby podle §42 tr. ř., a to navzdory argumentaci obecných soudů, že v daném případě byl obviněným jednatel a jediný vlastník stěžovatelky, a tedy mezi stěžovatelkou a obviněným v trestní věci existuje úzká osobní vazba. S ohledem na tuto argumentaci obecných soudů stěžovatelce nebylo přiznáno postavení zúčastněné osoby a nemohla se proto k zabrání věci vyjádřit, případně se jakkoliv procesně bránit.
14. Předně je nutné uvést, že podle ustanovení §42 odst. 1 tr. ř. je zúčastněnou osobou ten, jehož věc nebo část majetku byla zabrána nebo podle návrhu má být zabrána. Této osobě (tzv. zúčastněná osoba) musí být poskytnuta možnost, aby se k věci vyjádřila, může být přítomna při hlavním líčení a veřejném zasedání, činit při nich návrhy, nahlížet do spisů a podávat v případech trestním řádem stanovených opravné prostředky.
15. K tomu Ústavní soud podotýká - s ohledem na konkrétní okolnosti nyní posuzované věci - následující.
16. Z obsahu vyžádaného trestního spisu se podává, že vlastníkem zabraných věcí skutečně není a nikdy nebyl obviněný M. K., ale právě stěžovatelka jakožto právnická osoba. Tato okolnost ostatně ani nebyla sporná a přímo v napadené výrokové části rozsudku okresního soudu je uvedeno, že se zabírají věci (cisterna a cisternový návěs), "jejichž majitelem je společnost X a které byly vydány policejnímu orgánu."
17. Proto bylo povinností již soudu prvního stupně při nařizování hlavního líčení v této věci vyrozumět o jeho konání také vlastníka dotčených věcí, tedy stěžovatelku. Podle §42 odst. 1 tr. ř. totiž stěžovatelka měla mít procesní postavení zúčastněné osoby, a to právě z důvodu, že ve věci byl podán návrh na zabrání věcí v jejím vlastnictví. Citované ustanovení trestního řádu poskytuje zúčastněné osobě právo vyjádřit se k návrhu na zabrání věci, účastnit se hlavního líčení případně veřejného zasedání, v nichž má být zabrání věci uloženo. Může činit návrhy, nahlížet do spisů a podávat opravné prostředky v zákonem stanovených případech. Ustanovení §42 odst. 2 tr. ř. zároveň ukládá orgánům činným v trestním řízení povinnost poučit zúčastněnou osobu o jejích právech a poskytnout jí možnost k jejich uplatnění. Uvedený procesní postup však soud prvního stupně, jak vyplývá z obsahu trestního spisu, nerespektoval, čímž fakticky neumožnil stěžovatelce uplatnit další vyjmenovaná procesní práva, která jí jako zúčastněné osobě náležela, a to včetně podávání řádných či mimořádných opravných prostředků.
18. Postupem orgánů činných v trestním řízení, které stěžovatelce odmítly přiznat postavení zúčastněné osoby, proto došlo k zásahu do jejích procesních práv ve smyslu základního práva na přístup k soudu, neboť jí byla odepřena možnost podílet se na průběhu trestního řízení, v němž bylo rozhodováno o jejích majetkových právech. Jestliže orgány činné v trestním řízení ignorovaly oprávněné majetkové zájmy stěžovatelky a neumožnily jí účast na trestním řízení tím, že neakceptovaly její postavení jako zúčastněné osoby, odepřely jí tím procesní práva, která jsou s tímto postavením spojena, zejm. právo účastnit se hlavních líčení a veřejných zasedání, právo vyjádřit se k věci i právo podávat opravné prostředky (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. III. ÚS 84/20, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz).
19. Dále je nutno uvést, že za situace, kdy je v trestní věci stíhán jednatel a jediný vlastník stěžovatelky jako právnické osoby, musí být právnické osobě ustanoven opatrovník, neboť zde není jiná osoba, která by mohla skutečně hájit stěžovatelčina práva (srov. obdobně §34 odst. 4 zákona č. 418/2011, o odpovědnosti právnických osob, ve znění pozdějších předpisů). Důvodem pro ustanovení opatrovníka stěžovatelce byla okolnost, že zájmy obviněného jednatele a jediného vlastníka stěžovatelky mohou kolidovat se zájmy stěžovatelky (viz nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. IV. ÚS 3139/19).
20. Je však třeba zdůraznit, že neustanovení opatrovníka stěžovatelce je v daném případě až druhotná ústavní vada. Tou prvotní je okolnost, že stěžovatelce vůbec nebylo přiznáno postavení osoby zúčastněné, byť jí podle ustanovení §42 odst. 1 tr. ř. být měla.
21. Lze proto shrnout, že postup, který stěžovatelce odepřel uplatňování jejích procesních práv, v případě, kdy v trestním řízení bylo rozhodováno o jejích majetkových zájmech, je rozporný s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. s čl. 36 odst. 1 Listiny a s čl. 13 Úmluvy, která zaručuje právo na účinné prostředky nápravy v případě, kdy se osoba domnívá, že došlo k porušení jejích práv zakotvených Úmluvou, stejně jako rozporný s čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
22. Ústavní soud naopak nepřisvědčil namítanému porušení čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, jelikož se svojí povahou a systematickým začleněním nejedná o základní práva, nýbrž o organizační ustanovení, týkající se soudní moci.
23. Na základě výše uvedeného Ústavní soud shledal ústavní stížnost důvodnou a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí ve výroku tohoto nálezu označených částech zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 20. dubna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu