ECLI:CZ:US:2021:3.US.115.21.1
sp. zn. III. ÚS 115/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. Ch., zastoupené Mgr. Petrem Vymazalem, advokátem, sídlem Valdštejnská 381/6, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2020 č. j. 25 Cdo 2163/2020-369, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 5. března 2020 č. j. 29 Co 222/2019-341 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 13. června 2019 č. j. 21 C 10/2012-284, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a 1) obchodní společnosti Krajská nemocnice Liberec, a. s., sídlem Husova 357/10, Liberec, a 2) obchodní společnosti ČSOB Pojišťovna, a. s., člen holdingu ČSOB, sídlem Masarykovo náměstí 1458, Pardubice, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 6, čl. 31 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba o zaplacení částky 666 820 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Touto žalobou se stěžovatelka domáhala náhrady nemajetkové újmy na zdraví, která jí měla být způsobena chybným postupem zdravotnického personálu první vedlejší účastnice při operativním odstranění dělohy dne 1. 10. 2010, během něhož došlo ke komplikaci - podvázání, resp. poranění močovodu. Uvedená komplikace byla zjištěna a řešena hned následující den po zákroku. V návaznosti na následné krvácení ze solitární levé ledviny (pravá ledvina byla stěžovatelce odňata již v roce 1983) a prohlubování zánětu byla stěžovatelce tato ledvina odňata; po dalších zákrocích jí byla dne 27. 3. 2012 transplantována nová ledvina. Okresní soud vyšel především z vypracovaných znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie a porodnictví a odvětví urologie a uzavřel, že v postupu první vedlejší účastnice nelze shledat porušení žádné právní povinnosti, resp. že první vedlejší účastnice postupovala vůči stěžovatelce plně v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis). Ze znaleckých posudků vyplynulo, že zvolená metoda operace byla metodou nejen nejjednodušší, nýbrž i nejméně riskantní. Jiné nabízející se alternativy buď byly méně vhodné, případně přinášely vlastní rizika. Vzniklé podvázání, resp. poranění močovodu nebylo pochybením operatéra, ale komplikací, k níž mohlo pro nepřehlednost operačního terénu dojít. Nebylo prokázáno ani to, že by se operatér dopustil chyby v důsledku nešikovného či chybného postupu nebo že by pro daný operační výkon neměl potřebnou odbornou specializaci.
3. Proti rozhodnutí okresního soudu podala odvolání stěžovatelka, první vedlejší účastnice (ta je podala toliko proti II. výroku, jímž bylo rozhodnuto, že se jí nepřiznává náhrada nákladů řízení) i druhá vedlejší účastnice (její odvolání směřovalo jen proti III. výroku, kterým jí rovněž nebyla přiznána náhrada nákladů řízení). Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") dospěl k závěru, že odvolání ani jedné z účastnic řízení není důvodné a rozsudek okresního soudu napadeným rozsudkem ve věci samé potvrdil; změnil jej toliko ve IV. výroku tak, že se České republice - okresnímu soudu, nepřiznává náhrada nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
4. Dovolání stěžovatelky bylo rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné. Závěr krajského soudu, podle něhož nebylo možno v postupu první vedlejší účastnice shledat porušení jakékoliv právní povinnosti, byl dle Nejvyššího soudu souladný s jeho ustálenou rozhodovací praxí, přičemž přípustnost dovolání nemohly založit ani námitky týkající se postupu krajského soudu při hodnocení důkazů.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že komplikace, která nastala během předmětné operace, byla způsobena výlučně aktivním jednáním operatéra, a závěr soudů, že nešlo o chybu, proto postrádá jakoukoliv elementární logiku. Soudy zcela mechanicky převzaly tvrzení znalců, aniž by se vypořádaly s právním posouzením věci. Nemá žádnou oporu v dokazování, že operatér jednal nezaviněně; v jeho jednání je naopak dle stěžovatelky nutno spatřovat zavinění, byť ve formě nedbalosti. První z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, tj. porušení právní povinnosti, tak byl v dané věci naplněn. Na podporu svých argumentů stěžovatelka cituje z dle ní přiléhavé judikatury Nejvyššího soudu a odkazuje na vyjádření znalce MUDr. Šacha, dle kterého byl postup první vedlejší účastnice non lege artis, a znalce doc. MUDr. Feyereisla, CSc., z jehož vyjádření mělo vyplývat, že bylo možno zvolit bezpečnější způsob provedení zákroku a že operatér neučinil žádná opatření nad rámec běžného postupu a nijak nezohlednil stěžovatelčinu anamnézu. Posoudily-li však soudy věc i přes uvedené výše popsaným způsobem, dopustily se nepřípustného zásahu do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud předesílá, že v zásadě nezasahuje do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině podústavního práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. K takovému závěru však Ústavní soud v posuzované věci nedospěl.
9. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka námitky předkládané v ústavní stížnosti uplatňovala jak ve svém odvolání, tak následně v dovolání, přičemž oba soudy na ně adekvátním způsobem reagovaly a stěžovatelce srozumitelně vysvětlily, proč jim nebylo možno přisvědčit. Těmto závěrům přitom Ústavní soud nemá z ústavněprávního hlediska co vytknout, plně na ně odkazuje a pouze pro úplnost dodává následující.
10. Není pravdou, že soudy nekriticky převzaly tvrzení znalců a nijak blíže je neposuzovaly, neboť hodnocení jak znaleckých posudků, tak svědeckých výpovědí znalců je naopak věnována významná část odůvodnění rozsudků okresního soudu i krajského soudu. Stěžovatelce sice lze přisvědčit potud, že znalec MUDr. Šach skutečně označil postup první vedlejší účastnice za non lege artis, tento závěr však byl jednoznačně vyvrácen revizním znaleckým posudkem Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví i opakovanými vyjádřeními jeho zástupce doc. MUDr. Feyereisla, CSc., v nalézacím i odvolacím řízení. Z jakých konkrétních důvodů soudy vycházely z tohoto znaleckého posudku a ostatních v řízení provedených znaleckých posudků, jejichž závěry byly navzájem souladné, a proč se naopak nepřiklonily ke znaleckému posudku MUDr. Šacha, je podrobně popsáno v napadených rozhodnutích. Na tyto podstatné části jejich odůvodnění, jež přesvědčivě vyvracejí námitky obsažené v ústavní stížnosti, však již stěžovatelka nereaguje a nijak proti nim nebrojí. Ke stěžovatelkou citovaným úryvkům z vyjádření doc. MUDr. Feyereisla, CSc., z nichž mělo dle jejího přesvědčení vyplývat, že operatér pochybil, Ústavní soud uvádí, že jsou zcela vytrženy z kontextu, neboť ze svědeckých výslechů uvedeného znalce tak, jak jsou zachyceny v posuzovaných soudních rozhodnutích, vyplývá pravý opak (srov. kupříkladu bod 9 odůvodnění rozsudku okresního soudu či bod 19 odůvodnění rozsudku krajského soudu).
11. Vzhledem k tomu, že se Ústavní soud neztotožnil s námitkami stěžovatelky a neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2021
Radovan Suchánek, v.r.
předseda senátu