ECLI:CZ:US:2021:3.US.1155.21.1
sp. zn. III. ÚS 1155/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Renaty Skalské, zastoupené advokátkou JUDr. Leonou Grumlíkovou, sídlem Údolní 550/61, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 4. března 2021, č. j. 10 As 336/2019-46, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2019 č. j. 62 A 121/2017-182, rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 10. března 2017 č. j. MMB/0112153/2017 a rozhodnutí Úřadu městské části Brno-Žabovřesky ze dne 15. prosince 2016 č. j. MCBZAB 12786/16/OS/KYLA, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Magistrátu města Brna a Úřadu městské části Brno-Žabovřesky, jako účastníků řízení, a 1) Jana Balabána, 2) Anežky Balabánové, 3) Jaroslavy Bartončíkové, 4) Ing. Bc. Dity Bechové, 5) Vladimíra Beneše, 6) Renaty Benešové, 7) Miroslavy Doležalové, 8) Bc. Šárky Dujíčkové, 9) Jana Filipa, 10) Jitky Filipové, 11) Ing. Vladimíra Filipi, 12) Jaroslavy Filipi, 13) Mgr. Jana Lidmila, 14) Jarmily Oujezdské, 15) Ladislava Pěty, 16) Blanky Pětové, 17) Jiřího Shejbala, 18) Anny Shejbalové, 19) Jitky Šusterové, 20) Jitky Vodičkové, 21) Ing. Emila Vodičky, 22) Jany Kružíkové, 23) Jarmily Čechové, 24) Dany Křišťálové, 25) Georga Mazura a 26) Leopolda Skalského, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 a odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí se podává, že Úřad městské části Brno-Žabovřesky (dále jen "správní orgán prvního stupně") vydal podle §115 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, na základě žádosti vedlejších účastníků č. 1 až 23 (dále též jen "stavebník") stavební povolení na změnu dokončené stavby bytového domu X - stavební úpravy s názvem "Vestavba hydraulické zvedací plošiny do zrcadla schodiště". Proti stavebnímu záměru vedlejších účastníků podala námitku pouze stěžovatelka jako účastník stavebního řízení podle §109 písm. b) stavebního zákona. V ní především uvedla, že vzhledem ke špatnému podloží stavby může dojít realizací stavebního záměru k narušení statiky domu a jeho poškození. Na základě námitky stěžovatelky vyzval správní orgán prvního stupně stavebníka k předložení odborného posudku, který prověří projekt instalace zvedací plošiny. Z posudku autorizovaného inženýra pro pozemní stavby vyplynulo, že přetížení navazujících konstrukcí je zcela zanedbatelné a nemůže žádným způsobem narušit statiku domu. Rovněž samotná montáž výtahu je prováděna bez otřesů. Provoz zvedací plošiny je tichý a bez vibrací, což již bylo ověřeno v jiném objektu. Správní orgán prvního stupně měl tak za to, že byly splněny všechny zákonné podmínky pro vydání stavebního povolení. Magistrát města Brna (dále jen "magistrát") napadeným rozhodnutím zamítl odvolání stěžovatelky a potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně jako věcně správné.
3. Proti rozhodnutí magistrátu podala stěžovatelka správní žalobu ke Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), který ji zamítl. Jako nedůvodnou shledal námitku stěžovatelky, podle níž nebyl k realizaci stavebního záměru vysloven na shromáždění Společenství vlastníků jednotek Luční 23, Brno (dále jen "SVJ") souhlas všech vlastníků, což stěžovatelka považuje za porušení stanov SVJ. Podle krajského soudu v posuzovaném případě nedošlo k porušení zákona, když realizaci modernizace bytového domu spočívající ve vybudování výtahu schválilo 100 % přítomných vlastníků, což odpovídalo 83,17 % vlastnických podílů vlastníků bytových jednotek ke společným částem budovy. S ohledem na povahu stavební úpravy totiž nebyl nutný souhlas všech vlastníků bytových jednotek. Stěžovatelka měla nadto možnost napadnout usnesení SVJ soukromoprávní žalobou, což neučinila. Správní orgány taktéž správně vymezily účastníky řízení. Stěžovatelka dále ve správní žalobě poukázala na špatnou statiku domu a s tím související riziko ohrožení života a zdraví obyvatel bytového domu v důsledku provedení stavebních úprav. Ani této námitce krajský soud nepřisvědčil, neboť byla již ve správním řízení vyvrácena posudkem autorizovaného inženýra pro pozemní stavby. Stěžovatelka žádný vlastní posudek ani odborné stanovisko nedoložila a jde z její strany o ničím nepodložená tvrzení. Krajský soud přitom neshledal důvod ustanovit na náklady státu soudního znalce, jak požadovala stěžovatelka.
4. Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím zamítl kasační stížnost stěžovatelky proti rozhodnutí krajského soudu. K některým jejím námitkám podle §109 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), vůbec nepřihlížel, neboť je uplatnila prvně až v řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud dále zdůraznil, že "jeho úkolem v obecné rovině není vykládat článek III bod 9 stanov bytového domu a hledat odpověď na otázku, co se míní změnami stavby a podstatnými změnami týkajícími se společných částí domu a jaká kritéria by měla být při výkladu těchto pojmů rozhodná. Jeho úkolem je konkrétně posoudit přesvědčivost úvah krajského soudu a zvážit, zda stěžovatelčina argumentace tyto úvahy účinně zpochybňuje či přímo vyvrací. Nic takového ale Nejvyšší správní soud nezjistil. Stěžovatelka nedoložila (i když to tvrdila), že stavba výtahu významně zasahuje do nosných konstrukcí domu, ani nezpochybnila argument, že v důsledku stavby se nezměnil (vnější) vzhled bytového domu... Za podstatné pro výsledek sporu však Nejvyšší správní soud pokládá i to, že tu nejde o výklad pojmů veřejného (stavebního) práva, ale o výklad soukromoprávního dokumentu, jímž jsou stanovy." Orgánem veřejné moci, který mohl odpovědět na otázku, zda muselo být usnesení SVJ o schválení vestavby výtahu přijato hlasy všech vlastníků, není správní soud, ale soud v občanském soudním řízení. Jelikož k němu stěžovatelka nepodala návrh podle §258 nebo §1209 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, nemůže platnost usnesení SVJ zpochybňovat v řízení o kasační stížnosti. Nelogická je podle Nejvyššího správního soudu též námitka stěžovatelky, podle níž nemohla napadnout usnesení SVJ žalobou, neboť se v něm píše o modernizaci, a nikoli o změně stavby.
5. Podle Nejvyššího správního soudu nemůže stěžovatelce prospět ani blíže neupřesněná námitka o nesprávném určení okruhu účastníků stavebního řízení. Sama stěžovatelka v řízení opomenuta nebyla, přičemž "řízení před správními soudy slouží k ochraně veřejných subjektivních práv právě té osoby, která se na soud obrací, a naopak nejde o nástroj, kterým by měl být soud povolán k všeobecnému dozoru nad zákonností postupu správních orgánů". Nejvyšší správní soud se dále ztotožnil se závěrem krajského soudu, podle něhož byl statický posudek předložený stavebníkem ve správním řízení dostatečný a pro ustanovení znalce na náklady státu v řízení před soudem nebyl důvod. Tvrdí-li stěžovatelka až v řízení o kasační stížnosti, že se statický posudek vztahuje k jinému typu výtahu, jde o námitku, k níž nelze podle §109 odst. 5 s. ř. s. přihlížet.
6. Napadeným rozhodnutím uložil Nejvyšší správní soud stěžovatelce rovněž povinnost zaplatit osobám zúčastněným na řízení náhradu nákladů řízení ve výši 4 114 Kč k rukám jejich společného advokáta. Byť se osobám zúčastněným na řízení obvykle náklady řízení nehradí, v předmětné věci shledal Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 5 s. ř. s. důvod hodný zvláštního zřetele. K tomu uvedl, že stěžovatelka využívala svých procesních práv "výrazně konfrontačním způsobem a spíše k újmě všech ostatních sousedů... Ve stěžovatelčin neprospěch hovoří také procesní strategie, jakou v celé této věci zaujala. Místo aby se snažila sporné otázky vyřešit již na začátku procesní cestou, která je k tomu určena (civilní žalobou mířící proti usnesení SVJ), vnáší nyní spornou otázku potřebného souhlasu do řízení před správním soudem. Krom toho tvrdošíjně uplatňuje námitky - zejména týkající se statiky domu - které byly opakovaně vyvráceny, ale navzdory opakovaným slibům nikdy nepředložila žádné odborné posouzení, které by její laické obavy potvrdilo..." Současně by však podle Nejvyššího správního soudu bylo nepřiměřené ukládat stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve zřetelně sankční výši, jakou požadoval advokát osob zúčastněných na řízení - konkrétně odměnu za dva úkony právní služby za každou z devatenácti osob, v celkové výši 98 252 Kč. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že advokát poskytl pouze jeden úkon právní služby, resp. jediné podání soudu jménem všech osob zúčastněných na řízení, pročež stěžovatelce uložil povinnost k náhradě nákladů řízení pouze ve výši 4 114 Kč.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka rekapituluje průběh řízení před správními orgány a soudy a namítá porušení svých shora uvedených základních práv a svobod. Zdůrazňuje přitom, že napadená rozhodnutí jsou založena na nesprávném posouzení právní otázky, resp. nesprávném výkladu stanov SVJ. Je přesvědčena, že "modernizace byla vedena záměrně s cílem obejít stavební zákon", přičemž se stavebním záměrem souhlasilo pouze 59,775 % vlastníků a usnesení tak bylo přijato v rozporu se stanovami SVJ. Současně však uvádí, že "modernizace domu schválená SVJ byla v souladu se zákonem, nebylo ji třeba napadat u soudu, jak chybně tvrdí ve svém rozhodnutí Nejvyšší správní soud". Dále tvrdí, že statický posudek, z něhož vycházely správní orgány i soudy "uvádí přetížení domu 20x nižší než je ve skutečnosti...". Na její "upozornění ohledně poruch statiky nebylo nikterak reagováno, nebyly ničím vyvráceny, statický posudek pro dům nebyl záměrně proveden, protože by zcela jednoznačně prokázal špatný statický stav domu".
8. Podle stěžovatelky jí Nejvyšší správní soud uložil povinnost k náhradě nákladů řízení v podobě 19násobku za jediný úkon právní služby. Jeho rozhodnutím "dochází k finančnímu poškozování stěžovatelky, která musí platit za instalaci výtahu, kterou si neobjednala, za půjčku navýšenou o 1 000 000,- Kč, za náklady řízení a za opravu statiky domu, kterou nezavinila. Dle názoru stěžovatelky, celou kauzu zavinil především výbor SVJ, který nese hmotnou zodpovědnost a stavební úřad. Postupem správních orgánů a soudů došlo k upření práva na spravedlivý proces a na ochranu majetku.".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad rozhodovací činností soudů. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti správních orgánů a soudů v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Proto je nutné vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat tehdy, jsou-li napadená rozhodnutí stižena kvalifikovanými vadami majícími za následek porušení ústavnosti.
11. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a obsahem napadených správních a soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Protože stěžovatelka v ústavní stížnosti v převážné části opakuje shodné argumenty jako v řízení před správními orgány a soudy, posuzoval Ústavní soud zejména to, zda se s nimi ústavně slučitelným způsobem vypořádaly a zda jejich rozhodnutí nevykazují znaky libovůle.
12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakovaně namítá, že realizací stavební úpravy v podobě instalace hydraulické plošiny může dojít k poškození statiky domu. Tento závěr byl přitom již v řízení před správním orgánem prvního stupně vyvrácen statickým posudkem zpracovaným autorizovaným inženýrem pro pozemní stavby. Předmětný posudek sice stěžovatelka v řízení před soudy zpochybňovala, šlo však o nepodložená tvrzení, ke kterým se stěžovatelka uchyluje rovněž v řízení o ústavní stížnosti. Není například patrné, jak konkrétně dospěla k tomu, že provedený statický posudek "uvádí přetížení domu 20x nižší než ve skutečnosti", resp. na základě jakých podkladů k tomuto závěru dospěla. Přestože stěžovatelka v řízení před soudy slíbila předložení "oponentního" statického posudku či odborného vyjádření, neoznačila tyto nebo jiné konkrétní důkazy na podporu svých tvrzení ani v ústavní stížnosti. Lze tak shrnout, že tvrzení stěžovatelky o narušení statiky bytového domu a poškození zdraví jeho obyvatel jsou pouhou spekulací.
13. K námitce stěžovatelky, podle níž mělo dojít ke schválení stavební úpravy všemi vlastníky společných částí bytového domu, se krajský soud dostatečným způsobem vyjádřil. Nejvyšší správní soud pak ozřejmil, proč mu nepřísluší provádět výklad stanov SVJ, resp. že stěžovatelka měla proti usnesení SVJ brojit žalobou v občanském soudním řízení. Argumentace stěžovatelky uplatněná v ústavní stížnosti je zmatečná, když na jednom místě tvrdí, že "modernizace byla vedena s cílem obejít stavební zákon" a byla přijata v rozporu se stanovami SVJ, a současně na jiném místě ústavní stížnosti namítá, že "modernizace domu schválená SVJ byla v souladu se zákonem, nebylo ji třeba napadat u soudu, jak chybně tvrdí ve svém rozhodnutí Nejvyšší správní soud". Ústavní soud konstatuje, že se soudy taktéž vypořádaly s námitkou stěžovatelky napadající nesprávné vymezení účastníků stavebního řízení.
14. Řádně odůvodněný je též výrok rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byla stěžovatelce podle §60 odst. 5 s. ř. s. uložena povinnost k náhradě nákladů řízení k rukám právního zástupce osob zúčastněných na řízení, a to ve výši 4 114 Kč za jeden soudem uznaný úkon právní služby. Nelze tak přisvědčit námitce stěžovatelky, že by jí byla napadeným rozhodnutím uložena povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši jejich 19násobku (podle počtu osob zúčastněných na řízení). To ostatně vyvrací nejen výrok, ale výslovně rovněž odůvodnění usnesení Nejvyššího správního soudu (viz jeho bod 31).
15. Pomine-li Ústavní soud odkazy na ustanovení Listiny a Úmluvy, neobsahuje ústavní stížnost žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci. Jde o pouhé (ničím nepodložené) pokračování polemiky se závěry správních orgánů a soudů, což však nemůže založit důvodnost ústavní stížnosti. Soudní rozhodnutí jsou dostatečným způsobem odůvodněna. Jestliže se Nejvyšší správní soud některými námitkami stěžovatelky blíže nezabýval, uvedl, o které z nich šlo (viz body 9, 16 a 18 odůvodnění jeho usnesení), a z jakého důvodu k nim nebylo možné přihlížet. Ani vůči napadeným správním rozhodnutím, které podrobil přezkumu krajský soud, neshledal Ústavní soud důvod ke kasačnímu zásahu. Byť jsou tato správní rozhodnutí odůvodněna poměrně stroze, jsou z nich patrné úvahy správního orgánu, kterými se řídil, použitá ustanovení právních předpisů i hodnocení statického posudku.
16. Ústavní soud uzavírá, že neshledal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky napadenými rozhodnutími, proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu