ECLI:CZ:US:2021:3.US.1158.21.1
sp. zn. III. ÚS 1158/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Radima Spurného, zastoupeného Mgr. Lucií Peterkovou, advokátkou se sídlem Dolní náměstí 17/9, Opava, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 2. 2021, č. j. 5 Cmo 15/2021-730, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), neboť má za to, že jím byla porušena jeho práva zaručená čl. 36, 37, 38 a 11 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").
2. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům řízení jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje uvést toliko základní fakta.
3. V řízení o zaplacení částky 1 145 687,10 Kč s příslušenstvím zamítl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 8. 6. 2020, č. j. 18 Cm 626/1995-645, žalobu stěžovatele co do nároku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 165,5 % ročně (výrok I.), uložil žalované (ZLS bytové domy a.s.) povinnost zaplatit stěžovateli náklady řízení (výrok II.) a současně jí uložil povinnost zaplatit náklady řízení státu (výrok III.). Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") výše označeným usnesením změnil po odvolání žalované výrok II. rozsudku krajského soudu o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení a změnil výrok III. rozsudku krajského soudu tak, že mezi stěžovatele a žalovanou poměrem úspěchu ve věci rozdělil zaplacení nákladů řízení České republice. Vrchní soud nepřiznal ani stěžovateli, ani žalované náhradu nákladů odvolacího řízení.
4. Ústavní stížností stěžovatel napadá způsob, jakým vrchní soud rozhodl o nákladech řízení. Ve skutečnosti však převážně pouze rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy, které vydání napadeného usnesení předcházelo. Kromě konstatování, že mu vrchní soud nepřiznal náhradu nákladů řízení poté, co se mu po patnácti letech řízení podařilo prokázat, že nepodepsal a soudu nepředložil dohodu o narovnání, stejně jako nepředložil soudu zpětvzetí žaloby - odvolání, a ani k tomuto nikoho nezmocnil, přitom stěžovatel nepředkládá prakticky vůbec žádnou relevantní (natož ústavněprávní) argumentaci a neuvádí, v čem konkrétně nesouhlasí s právním hodnocením vrchního soudu a proč rozhodnutí obecného soudu (s výjimkou samotné skutečnosti, že mu nebyly přiznány náklady řízení) pociťuje jako zásah do svých základních práv. Vyjadřuje pouze přesvědčení, že "v podstatě vyhrál", zatímco opakovaná dovolání žalované byla odmítnuta.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení vrchního soudu však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
6. Při hodnocení opodstatněnosti námitek stěžovatele je nutno především uvést, že otázkou náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své judikatuře zabýval opakovaně. Vypořádání se s náklady řízení je nedílnou a podstatnou součástí soudního řízení, z čehož plyne, že i na ně se vztahují požadavky spravedlivého procesu. Ústavní soud je tak v zásadě oprávněn podrobit přezkumu i nákladová rozhodnutí.
7. Ústavní soud se však již dříve opakovaně vyjádřil tím způsobem, že problematika náhrady nákladů řízení obvykle nepožívá ústavněprávní ochrany, jelikož pouze výjimečně dosahuje nákladový spor intenzity způsobilé porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS. 10/98, sp. zn. IV. ÚS 133/10, sp. zn. IV. ÚS. 3931/18 a další; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná z http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud je proto v případech ústavních stížností týkajících se (výhradně) nákladů řízení zdrženlivý a rozhodnutí obecných soudů ruší pouze výjimečně, což je dáno rovněž okolností, že proti nákladovým výrokům není rozhodnutím zákonodárce přípustné ani dovolání [§238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], takže nedává logický smysl, aby sjednocování judikatury v této agendě Nejvyšším soudem bylo nahrazováno judikaturou Ústavního soudu. Dochází k tomu proto jen v případech extrémní nespravedlnosti svědčící o svévolném postupu obecných soudů, např. tehdy, nepřizná-li soud náhradu nákladů bezdůvodně vůbec [srov. k tomu přiměřeně např. nález ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2119/11 (N 70/65 SbNU 3)].
8. Je proto především věcí samotného stěžovatele, aby v tomto ohledu nabídl odpovídající ústavněprávní argumentaci, která by byla svojí přesvědčivostí způsobilá "povýšit" předmětnou otázku "pouhých" nákladů řízení na ústavní úroveň tak, aby bylo zjevné, že daný případ nezbytně vyžaduje kasační zásah Ústavního soudu. Lze tedy důvodně očekávat, že stěžovatel (obligatorně zastoupený právním profesionálem - advokátem) bude např. odkazovat na nálezovou prejudikaturu Ústavního soudu, ze které by plynuly důvody pro vyhovění ústavní stížnosti, a/nebo dovodí reálný zásah do jeho ústavně zaručených práv. Za takto odpovídající argumentaci však určitě nelze považovat apodiktické tvrzení o porušení práv stěžovatele, spočívající v pouhém výčtu některých článků Listiny a Úmluvy. Úkolem stěžovatele je totiž vyvrátit argumentaci obsaženou v napadeném rozhodnutí obecného soudu, o což se však stěžovatel povýtce nyní ani nepokusil.
9. V posuzované věci proto Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatel zjevně nedostál své povinnosti tvrdit a argumenty podporovat námitky protiústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 632/06 ze dne 24. 10. 2006 (U 12/43 SbNU 639) či sp. zn. IV. ÚS 2650/18 ze dne 9. 4. 2019.
10. Kromě toho, jde-li o stěžovatelovo přesvědčení, že byl "vítězem sporu", nelze mu přisvědčit. Ačkoliv byl totiž úspěšným v dílčí části řízení, která se zejména svojí délkou stěžovateli jeví jako zásadní, úspěch žalované byl na konci celého sporného řízení nepoměrně větší. Jelikož je rozhodování o náhradě nákladů řízení zásadně ovládáno pravidlem "vítěz bere vše", jsou úspěšné straně sporu hrazeny náklady i takových fází řízení, ve kterých úspěšná nebyla. Ze strany vrchního soudu tak nelze rozumně očekávat jiný postup, natož v jeho závěrech spatřovat zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.
11. Ústavní soud rovněž shledal, že vrchní soud napadené rozhodnutí podrobně, dostatečně pečlivě a přesvědčivě odůvodnil, když zejména vysvětlil, že se krajský soud při rozhodování o procesním úspěchu účastníků dopustil omylu při stanovení celkového předmětu sporu a to bylo důvodem, proč stěžovateli nesprávně přiznal náhradu nákladů řízení. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu i judikaturu Ústavního soudu vrchní soud upozornil, že úspěch účastníka podle §142 o. s. ř. se v řízení o zaplacení peněžité pohledávky musí poměřovat včetně uplatněného úroku z prodlení. Pokud je proto předmětem řízení vedle samotné pohledávky rovněž její příslušenství, je nutné míru úspěchu v celém sporu odvozovat z celé žalované částky. Přestože byl stěžovatel v převážné míře úspěšný co do zaplacení žalobní jistiny (jednalo se o částku ve výši 1 097 253,30 Kč), významnější roli hrál jeho neúspěch, když uplatňoval úrok z prodlení ve výši 47 973 142,49 Kč. Celkový úspěch procesních stran vrchní soud vyjádřil poměrem 10,77% pro žalobce ku 89,23% ve prospěch žalované. Žalovaná byla tedy v řízení zjevně procesně úspěšnější a tím pádem jí svědčí i právo na náhradu nákladů řízení. Stejným způsobem postupoval vrchní soud, když rozhodoval o vyplaceném znalečném tedy o nákladech, které vznikly v průběhu řízení České republice; v této souvislosti se rovněž vypořádal s návrhem žalované na uplatnění moderačního práva soudu. Závěry vrchního soudu stěžovatel zcela pominul, aniž by vůči nim uplatnil relevantní námitky, a proto ani Ústavní soud nepovažuje za účelné se k nim více vyjadřovat.
12. S ohledem na shora popsaný zdrženlivý přístup zdejšího soudu při přezkumu nákladových výroků obecných soudů proto Ústavní soud, který respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů, neshledal žádný rozumný důvod pro zpochybnění ústavnosti napadeného usnesení vrchního soudu, jelikož dospěl k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, jím porušena nebyla.
13. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu