ECLI:CZ:US:2021:3.US.1160.21.1
sp. zn. III. ÚS 1160/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Zdeňky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou, sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek-Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. dubna 2021 č. j. 4 Afs 51/2021-31, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, sídlem 28. října 117, Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo vyjádřit se k projednávané věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Konečně stěžovatelka zdůrazňuje, že Nejvyšší správní soud nedostál své povinnosti poskytnout ochranu jejím základním právům, jak mu ukládá čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Stěžovatelka (v řízení před správními soudy vystupující v pozici žalobkyně) se obrátila na Městský úřad Frýdlant nad Ostravicí (dále jen "městský úřad"), jako stavební úřad, se žádostí o vrácení poplatků za kopírování písemností ze správních spisů. Městský úřad usnesením ze dne 26. 8. 2019 řízení o žádosti stěžovatelky přerušil do doby rozhodnutí soudu v jiné související věci. Krajský úřad Moravskoslezského kraje (dále jen "krajský úřad") posléze toto usnesení městského úřadu o přerušení řízení zrušil a řízení zastavil.
3. Předmětem řízení před správními soudy pak byla žaloba stěžovatelky proti uvedenému rozhodnutí krajského úřadu. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 4. 2. 2021 č. j. 22 A 38/2020-31 napadené správní rozhodnutí krajského úřadu zrušil a věc vrátil krajskému úřadu k dalšímu řízení. Proti rozsudku krajského soudu podal kasační stížnost krajský úřad, o níž Nejvyšší správní soud rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 7. 4. 2021 č. j. 4 Afs 51/2021-31 tak, že rozsudek krajského soudu zrušil (výrok I.), žalobu stěžovatelky odmítl (výrok II.) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). V řešené věci šlo o posouzení, zda krajský úřad svým rozhodnutím skutečně zastavil řízení o žádosti stěžovatelky o vrácení poplatků za kopírování listin ze správních spisů. Nejvyšší správní soud vyšel z právního názoru, podle něhož řízení o odvolání proti rozhodnutím o přerušení řízení je jakýmsi "vloženým řízením", a může v něm tedy být rozhodováno pouze o napadeném procesním rozhodnutí, příp. osudu tohoto dílčího vloženého řízení. Svůj právní názor opřel jednak o výklad §90 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, logiku správního řízení i vlastní prejudikaturu. Dospěl k závěru, že zastavení řízení se týkalo toliko "mezitímního" řízení, v němž bylo vydáno usnesení o přerušení řízení, přičemž samotné řízení o žádosti stěžovatelky o vrácení správních poplatků nebylo rozhodnutí krajského úřadu dotčeno. Krajský soud však pochybil, když rozhodnutí krajského úřadu zrušil, neboť žalobu měl odmítnout podle §46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), ve spojení s §70 písm. c) s. ř. s., což Nejvyšší správní soud svým rozhodnutím napravil.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu nesouhlasí, přičemž má za to, že pro městský úřad je závazný výrok, podle něhož je řízení zastaveno, což se negativně projevuje v její právní sféře (stěžovatelka zjevně míní řízení "hlavní", tj. řízení o žádosti stěžovatelky o vrácení poplatků za kopírování písemností ze správních spisů). Stěžovatelka je podle svého názoru v důsledku zastavení řízení a s ohledem na závaznost výroku krajského úřadu rovněž zbavena možnosti bránit se proti nečinnosti městského úřadu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Ústavní soud předně připomíná, že obsahově téměř shodnou ústavní stížností téže stěžovatelky, v níž se řeší stejný (v podstatě pouze procesní) problém, se zabýval ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 1159/21, přičemž ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítl. Není důvod se od uvedeného rozhodnutí jakkoliv odchylovat i v této věci a proto postačí na ni odkázat, resp. pouze stručně zopakovat nosné důvody. V prvé řadě nelze přehlédnout, že rozhodnutím krajského úřadu nebylo zastaveno samotné řízení o žádosti stěžovatelky o vrácení poplatků za kopírování písemností ze správních spisů, nýbrž pouze ono "vložené" řízení o přerušení řízení. Tento ne zcela intuitivní závěr je důsledkem koncepce správního řádu, resp. jeho §90 odst. 1 písm. a) a plyne i z prejudikatury Nejvyššího správního soudu, která je v napadeném rozsudku citována. Proto též Nejvyšší správní soud žalobu proti napadenému správnímu rozhodnutí odmítl s poukazem na ustanovení §70 písm. c) s. ř. s., podle něhož jsou ze soudního přezkoumání vyloučeny úkony správního orgánu, jimiž se upravuje vedení řízení před správním orgánem (tj. zde přerušení řízení, resp. rozhodnutí o odvolání proti tomuto přerušení). Řízení o žádosti stěžovatelky, jež bylo rozhodnutím správního orgánu prvního stupně přerušeno, tak v důsledku pozdějších správních i soudních rozhodnutí není ani přerušeno, ani zastaveno, nýbrž dále běží. Napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu tedy nejenže negativně nezasáhl do právní sféry stěžovatelky, nýbrž v jeho důsledku byla nastolena situace, o kterou stěžovatelka usilovala. Jelikož řízení před městským úřadem dále běží, městský úřad je povinen o žádosti rozhodnout a stěžovatelce jsou otevřeny veškeré cesty procesní obrany, včetně ochrany proti nečinnosti.
8. Ústavní soud proto shrnuje, že řízení před Nejvyšším správním soudem bylo spravedlivé a že napadené rozhodnutí je opřeno o přesvědčivý a racionální výklad práva. Lze je tudíž považovat za ústavně konformní.
9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu