ECLI:CZ:US:2021:3.US.1198.21.1
sp. zn. III. ÚS 1198/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky STEELMONT O.K. s.r.o., sídlem Ořechov 305, zastoupené Mgr. Jiřím Šubrtem, advokátem se sídlem 1. máje 869/27, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2021, č. j. 3 Afs 23/2021-36, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení a Generálního finančního ředitelství, se sídlem Lazarská 15/7, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh vyplývá, že stěžovatelka kasační stížností napadla rozsudek Krajského soudu v Brně dne 21. 1. 2021, č. j. 62 Af 23/2019-48. Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2021, č. j. 3 Afs 23/2021-16, byla stěžovatelka vyzvána k zaplacení soudního poplatku za podání kasační stížnosti ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení. Stěžovatelka však do uplynutí stanové lhůty soudní poplatek nezaplatila. Nejvyšší správní soud proto usnesením ze dne 10. 3. 2021, č. j. 3 Afs 23/2021-29, řízení o kasační stížnosti stěžovatelky zastavil. Toto usnesení nabylo právní moci dne 18. 3. 2021. Ještě téhož dne však Nejvyšší správní soud obdržel žádost stěžovatelky o prominutí zmeškání lhůty k zaplacení poplatku za kasační stížnost. V této žádosti právní zástupce stěžovatelky potvrdil, že mu byla výzva k zaplacení soudního poplatku řádně doručena a uvedl, že ještě téhož dne tuto výzvu zaslal přílohou e-mailové zprávy stěžovatelce, avšak ta měla problémy s e-mailovou schránkou a o nutnosti zaplacení soudního poplatku se tak dozvěděla až dne 18. 3. 2021, kdy bylo řízení o kasační stížnosti zastaveno. Současně s žádostí o prominutí zmeškání lhůty stěžovatelka soudní poplatek za kasační stížnost zaplatila.
3. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným usnesením žádost stěžovatelky o prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost zamítl a v mezidobí zaplacený soudní poplatek vrátil k rukám jejího právního zástupce. Ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích") totiž soudům ukládá povinnost zastavit řízení po marném uplynutí (dodatečné) lhůty stanovené soudem k zaplacení soudního poplatku. K případnému zaplacení poplatku po marném uplynutí této lhůty přitom soud podle daného zákonného ustanovení nemůže přihlížet. Z toho důvodu také musel Nejvyšší správní soud žádost stěžovatelky o prominutí zmeškání lhůty zamítnout.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že si je vědoma nové právní úpravy, v důsledku níž došlo ke změně posuzování zmeškání úhrady soudních poplatků, nicméně má za to, že i nadále platí judikatura Nejvyššího správního soudu o tom, že ve výjimečných případech lze prominout zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku. Podle stěžovatelky se totiž mohou objevit objektivní nebo subjektivní okolnosti, pro které účastník řízení nemůže provést daný úkon, přičemž důsledkem jeho zmeškání může být bez dalšího neúspěch ve sporu. Stěžovatelka přitom podle svého názoru lhůtu zmeškala z omluvitelného důvodu, neboť měla přetrvávající potíže s e-mailovou schránkou a proto se o nutnosti uhradit soudní poplatek nemohla dozvědět. Neprominutí zmeškání lhůty k úhradě soudního poplatku znamená pro stěžovatelku ztrátu sporu, což považuje za příliš přísné až formalistické.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí nutná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné okolnosti známy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud především uvádí, že esenciální součástí práva jednotlivce na soudní ochranu je právo na přístup k soudu, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Toto právo podléhá některým omezením, jež jsou vtělena do procesních předpisů v zájmu efektivity řízení; žádné z těchto (legitimních) omezení však nesmí být nepřiměřené a nesmí narušovat podstatu chráněného základního práva. K zásadně přípustným omezením patří též povinnost účastníka zaplatit soudní poplatek, i když usnesení, kterým se zastavuje řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku, může být způsobilé bezprostředně zasáhnout do základních práv účastníka řízení [srov. k tomu stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 ze dne 23. 4. 2013 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.); rozhodnutí Ústavního soudu jsou též dostupná pod http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně uvedl, že o protiústavnost jde i tehdy, vybočuje-li procesní postup soudu ze zákonných pravidel, jež řízení před ním upravují, a toto vybočení je způsobilé se promítnout (stěžovateli negativně) do jeho výsledku. Deficit soudu v oblasti chybného posouzení poplatkové povinnosti je proto způsobilý zasáhnout do ústavně zaručeného práva na přístup k soudu.
8. V nyní posuzované věci je podstatné a mezi účastníky řízení nesporné, že stěžovatelka uhradila soudní poplatek za kasační stížnost až společně s žádostí o prominutí zmeškání lhůty k jeho zaplacení, tedy objektivně nahlíženo opožděně. V soudem určené lhůtě, odpovídající §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, totiž na účet soudu nedorazila příslušná platba a Nejvyšší správní soud proto nemohl postupovat jinak, než zastavením řízení. Podle §9 odst. 1 věta třetí zákona o soudních poplatcích ve znění zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "zákon č. 296/2017 Sb.") totiž platí, že "[k] zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží".
9. Tuto právní úpravu přitom plénum Ústavního soudu shledalo ústavně konformní, když návrh na zrušení této části ustanovení §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích nálezem sp. zn. Pl. ÚS 9/20 ze dne 30. 3. 2021 zamítlo. Ústavní soud zde zejména uvedl, že právo na přístup k soudu je v čl. 36 odst. 1 Listiny formulováno tak, že "[k]aždý se může domáhat stanoveným postupem svého práva. Na této formulaci je podstatná podmínka, že práva se lze domáhat ?stanoveným postupem?. Ústavní soud považuje ?stanovený postup? upravený v napadeném ustanovení za přísný, avšak ústavně konformní. Každý poplatník nese vlastní odpovědnost za to, že se soudní poplatek dostane do dispozice soudu řádně a včas, bez ohledu na to, jaký způsob k jeho úhradě zvolí."
10. I ve světle právě citovaného nálezu je pak nutno zákonem stanovenou nemožnost přihlížet k opožděně uhrazenému poplatku interpretovat se zřetelem k následujícím východiskům.
11. Prvním z nich je poskytnutí dostatečného prostoru pro splnění poplatkové povinnosti. Povinnost hradit soudní poplatky a dodržovat procesní lhůty je totiž standardní podmínkou řádného vedení soudního řízení, a je proto na poplatníkovi, aby lhůty stanovené soudem v přiměřené délce dodržel a svou povinnost zaplacení soudního poplatku za podaný návrh řádně splnil. Druhým významným prvkem je zakotvení minimální délky trvání soudem určené náhradní lhůty ke splnění poplatkové povinnosti pro případ, že poplatník nesplnil svoji poplatkovou povinnost již s podáním návrhu na zahájení řízení. Třetí významný faktor tkví v existenci vícero způsobů placení soudního poplatku, konkrétně v trojí možnosti způsobu jeho úhrady, jehož volba usnadňuje poplatníkovi splnění jeho poplatkové povinnosti. Čtvrtý prvek Ústavní soud spatřuje v možnosti žalobce (navrhovatele) odvrátit následek nezaplacení soudního poplatku v náhradní lhůtě, kterou mu nabízí především ustanovení §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, upozorní-li poplatník soud na důvody, pro něž nemohl poplatkovou povinnost splnit. Konečně pátý a nikoli zanedbatelný faktor se odráží v tom, že zastavení řízení z důvodu nezaplacení nebo opožděného zaplacení soudního poplatku pro žalobce (navrhovatele) nepředstavuje překážku věci pravomocně rozhodnuté (rozsouzené), takže mu nic nebrání v tom, aby návrh podal znovu. Na žádný z těchto aspektů přitom stěžovatelka v ústavní stížnosti nereaguje, když ani nevysvětluje, proč soudní poplatek neuhradila již s podáním kasační stížnosti, byť právě k tomuto okamžiku je splatný. O povinnosti hradit soudní poplatek přitom musela v obecné rovně vědět minimálně od podání správní žaloby.
12. Na případ stěžovatelky pak nelze aplikovat ani jí zcela obecně odkazovanou judikaturu Nejvyššího správního soudu. I před účinností zákona č. 296/2017 Sb. totiž Nejvyšší správní soud dovodil [srov. k tomu rozsudek ze dne 17. 5. 2012, č. j. 7 As 69/2012-20; rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná pod www.nssoud.cz], že zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku lze prominout [§40 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.")], ovšem pouze za předpokladu, že řízení, v rámci něhož má být soudní poplatek zaplacen, neskončilo. Žádost o prominutí proto musela soudu dojít do doby, než rozhodl o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku podle §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích. Odkazovaný §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích přitom v tehdy relevantním znění mj. stanovil, že usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku zruší soud, který usnesení vydal, je-li poplatek zaplacen ve věcech správního soudnictví dříve, než usnesení o zastavení řízení nabylo právní moci. Naopak ustanovení §40 odst. 5 s. ř. s. vycházelo (a stále vychází) z toho, že - nestanoví-li zákon jinak - předseda senátu může z vážných omluvitelných důvodů na žádost zmeškání lhůty k provedení úkonu prominout. Žádost je třeba podat do dvou týdnů po odpadnutí překážky a je třeba s ní spojit zmeškaný úkon.
13. Ze vztahu těchto dvou ustanovení pak Nejvyšší správní soud dovodil, že zákon o soudních poplatcích u nezaplacení soudního poplatku stanovil specifický postup, který použití ustanovení o možnosti prominutí zmeškání lhůty k úkonu (§40 odst. 5 s. ř. s.) modifikoval tak, že ve věcech správního soudnictví bylo dodatečné zaplacení poplatku (tedy po uplynutí zmeškané lhůty) časově omezeno tím, že poplatek musel být zaplacen dříve, než usnesení o zastavení řízení nabylo právní moci. V nyní posuzované věci stěžovatelky ovšem nelze podle Ústavního soudu přehlížet, že §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. již dodatečné zrušení usnesení o zastavení řízení neumožňuje. Vyložil-li za této situace Nejvyšší správní soud pro věc relevantní zákonná ustanovení tak, že žádost stěžovatelky o prominutí zmeškání lhůty je nutno zamítnout, Ústavní soud takovou interpretaci akceptuje, neboť je plně slučitelná se stávající zákonnou úpravou. Ostatně stěžovatelka sama žádnou relevantní argumentaci pro případný výklad jiný v ústavní stížnosti nenabízí.
14. S ohledem na uvedené nezbývá než konstatovat, že Nejvyšší správní soud ve věci stěžovatelky postupoval zcela v souladu se zákonnou úpravou, kterou navíc Ústavní soud v nedávném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/20 shledal ústavně souladnou. Nyní napadeným usnesením tedy nebyla porušena základní práva stěžovatelky a ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu