ECLI:CZ:US:2021:3.US.1201.21.1
sp. zn. III. ÚS 1201/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti Vodafone Czech Republic a. s., sídlem náměstí Junkových 2808/2, Praha 5 - Stodůlky, zastoupené Prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem, sídlem Botičská 1936/4, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. března 2021 č. j. 8 As 224/2020-68, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení a Českého telekomunikačního úřadu, sídlem Sokolovská 58/219, Praha 9 - Vysočany, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo domáhat se přezkumu rozhodnutí orgánu veřejné správy podle čl. 36 odst. 2 Listiny.
2. Vedlejší účastník řízení (žalovaný) dne 7. 8. 2020 vyhlásil postupem podle §21 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o elektronických komunikacích"), výběrové řízení za účelem udělení práv k využívání rádiových kmitočtů pro zajištění sítí elektronických komunikací v kmitočtových pásmech 700 MHz a 3400-3600 MHz (dále jen "výběrové řízení"). Záměrem výběrového řízení bylo udělení práv k využívání rádiových kmitočtů vhodných pro vybudování mobilního pokrytí v nejnovějším standardu sítí 5G.
3. Stěžovatelka (žalobkyně) se žalobou domáhala ochrany před nezákonným zásahem vedlejšího účastníka řízení spočívajícím ve stanovení podmínek výše specifikovaného výběrového řízení.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 24. 9. 2020 č. j. 18 A 49/2020-81 žalobu odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), když dospěl k závěru, že je ve smyslu §85 s. ř. s. nepřípustná, neboť stěžovatelka se může domáhat ochrany svých práv v rámci výběrového řízení a následného soudního přezkumu rozhodnutí vydaných v tomto správním řízení. Zároveň odmítl i návrh stěžovatelky na vydání předběžného opatření. Městský soud vyšel z toho, že výběrové řízení podle §21 zákona o elektronických komunikacích je zvláštním druhem správního řízení, konkrétně řízením o výběru žádosti ve smyslu §146 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, s odchylkami a zvláštnostmi speciálně upravenými v §21 zákona o elektronických komunikacích, jehož smyslem je rozdělení dostupných rádiových kmitočtů mezi subjekty, jež předloží nejlepší nabídky. Vzhledem k tomu, že výběrové řízení podle §21 zákona o elektronických komunikacích bylo zahájeno právě jeho vyhlášením, znamená to podle městského soudu, že stěžovatelka svou zásahovou žalobou fakticky brojila proti zahájení správního řízení a podmínkám účasti v něm. Městský soud dále zdůraznil subsidiární povahu zásahové žaloby, přičemž odkázal mj. na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2020 č. j. 10 As 274/2019-67, který řešil obdobnou problematiku.
5. Následnou kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 9. 3. 2021 č. j. 8 As 224/2020-68 zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Nejvyšší správní soud předně odkázal na svůj rozsudek ze dne 12. 11. 2020 č. j. 1 As 375/2020-88, v němž byla řešena identická skutková a právní otázka jiného účastníka výběrového řízení (obchodní společnosti T-Mobile Czech Republic, a. s.). V tomto rozhodnutí dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že vyhlášení výběrového řízení podle §21 zákona o elektronických komunikacích, jehož účelem je udělit právo k využívání rádiových kmitočtů (zde pro vybudování mobilního pokrytí ve standardu sítí 5G), není opatřením obecné povahy, nýbrž jde o procesní úkon správního orgánu, který sám o sobě nemůže zasáhnout do veřejných subjektivních práv adresáta. Zákon o elektronických komunikacích s procesním úkonem spočívajícím ve vyhlášení výběrového řízení vedlejším účastníkem řízení nespojuje vznik jakékoliv povinnosti stěžovatelky či jiné osoby účastnit se výběrového řízení, případná účast kohokoliv je dobrovolná. Vyhlášení výběrového řízení je pouze prvotním krokem, který je nutným předpokladem dalšího postupu, avšak sám o sobě potenciálně zainteresovaným subjektům žádná práva ani povinnosti nestanoví, neboť mohou být stanovena jedině konečným rozhodnutím Českého telekomunikačního úřadu. Městský soud tedy nepochybil, pokud žalobu na ochranu před nezákonným zásahem odmítl. Namítaná nezákonnost podmínek výběrového řízení se totiž stěžovatelky může relevantním způsobem dotknout pouze prostřednictvím případného meritorního rozhodnutí o stěžovatelčině žádosti ve výběrovém řízení; nerozlučně totiž souvisí s konečným rozhodnutím o přídělu kmitočtů či o zamítnutí žádosti. Stěžovatelka má totiž v případě potřeby k dispozici dostatečně efektivní nástroj ochrany, kterým je (po vyčerpání řádného opravného prostředku) žaloba podle §65 s. ř. s. Použití žaloby proti rozhodnutí správního orgánu plně koresponduje se systémovými východisky správního soudnictví i principem dělby moci. V této chvíli je však použití správní žaloby proti rozhodnutí stále pouze teoretickou možností, neboť správní orgán dosud meritorně nerozhodl a obávaná nezákonnost spočívající v porušení procesních či hmotněprávních norem je proto pouze hypotetická. Nejvyšší správní soud pouze korigoval závěr městského soudu v tom smyslu, že městský soud nesprávně žalobu odmítl pro nepřípustnost dle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §85 s. ř. s., ačkoliv tak měl učinit z důvodu obsaženého v §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejde však o pochybení, pro něž by Nejvyšší správní soud musel přistoupit ke zrušení napadeného usnesení, neboť takový postup by byl ryze formální a odporující zásadě procesní ekonomie. Zrušení napadeného usnesení by vedlo pouze k opětovnému odmítnutí zásahové žaloby, byť ze správného důvodu a kromě prodloužení řízení a zvýšených výdajů jeho účastníků by výsledek řízení o zásahové žalobě nedoznal změny.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje průběh dosavadního řízení. Zdůrazňuje, že nesouhlasila s podmínkami výběrového řízení (především s požadavkem závazku národního roamingu v kmitočtovém pásmu 700 MHz a s požadavkem závazku velkoobchodní nabídky v kmitočtovém pásmu 700 MHz), a to zejména pro jejich rozpor se zákonnou úpravou i předpisy unijního práva [konkrétně směrnice Evropského parlamentu a Rady EU č. 2018/1972, kterou se stanoví evropský kodex pro elektronické komunikace (přepracované znění); dále jen "směrnice č. 2018/1972"]. Důvodem nesouhlasu bylo narušení hospodářské soutěže, resp. poskytnutí nedovolené veřejné podpory zájemcům o poskytování služeb elektronických komunikací. Dále nesouhlasila s omezením spektrálního limitu v pásmu 3 400 - 3 600 MHz na 60 MHz. Podle stěžovatelky Nejvyšší správní soud i městský soud nedostatečně posoudily povahu podmínek výběrového řízení, když je považovaly za pouhý procesní úkon, s nímž nejsou spojeny žádné povinnosti kteréhokoliv subjektu. Takové hodnocení však povaze úkonu neodpovídá, neboť podle stěžovatelky nejde o pouhý procesní úkon, nýbrž se jím předurčují hmotná subjektivní práva a povinnosti úspěšného účastníka výběrového řízení, která budou transformována do samotného rozhodnutí. Závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2020 č. j. 11 As 274/2019-67, podle nichž zákon ani právo Evropské unie nevylučuje nastavit v podmínkách výběrového řízení též závazek velkoobchodní nabídky, považuje stěžovatelka za překonané, a to s ohledem na změněnou unijní právní úpravu (viz výše směrnice č. 2018/1972), která bez dalšího neumožňuje takové závazky, které byly předmětem výběrového řízení, vyžadovat. Nelze-li tedy vyhlášení výběrového řízení považovat za pouhý procesní úkon, je třeba posoudit, zda ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. III. ÚS 2383/19 má náležet účastníkovi řízení soudní ochrana již v této fázi. Stěžovatelka se přitom domnívá, že ochrana formou správní žaloby podle §65 s. ř. s. je nedostatečná. Je nepochybné, že vyhlášení výběrového řízení se dotýká oprávněného zájmu stěžovatelky, a to již jen z toho důvodu, že je držitelkou přídělu jiných kmitočtových pásem, a proto vyhlášení přídělového řízení na další kmitočtová pásma znamená vznik případné konkurence. Stanovení požadavku na převzetí závazku národního roamingu a závazku velkoobchodní nabídky představuje omezení práva na podnikání ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka uzavírá, že zásahová žaloba požadující vyslovení nezákonnosti výběrového řízení byla v daném případě přípustná, neboť jejím cílem bylo vyloučení uložení povinností, které stěžovatelka považovala za rozporné se zákonem a aplikovatelnou unijní právní úpravou. Námitka o subsidiaritě zásahové žaloby podle stěžovatelky neobstojí, když vyhlášení výběrového řízení nebylo obvyklým procesním úkonem, nýbrž úkonem s hmotněprávními účinky.
IV.
Vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení a replika stěžovatelky
7. Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ústavní stížnost představuje pokračující polemiku s jeho právním názorem. Nejvyšší správní soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí navázal na svoji předchozí judikaturu (např. rozsudek ze dne 12. 11. 2020 č. j. 1 As 375/2020-88), v níž se zabýval stejnou právní i skutkovou otázkou a na kterou Nejvyšší správní soud i nyní odkazuje. Podstatné je, že stěžovatelka má k dispozici dostatečně efektivní nástroj ochrany, jímž je žaloba podle §65 s. ř. s. Nejvyšší správní soud nesdílí názor stěžovatelky, že jí neposkytl soudní ochranu, přičemž odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2425/15.
8. Vedlejší účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti nejprve rovněž shrnuje dosavadní faktický stav a průběh řízení. Vyslovuje přesvědčení, že ústavní stížnost je v prvé řadě nepřípustná, když stěžovatelka nevyčerpala všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svého práva, neboť nevyužila možnosti napadnout vlastní rozhodnutí o udělení práv k využívání radiových kmitočtů (tedy rozhodnutí o přídělu), popř. její ústavní stížnost by měla odmítnuta (popř. zamítnuta) jako nedůvodná. Vedlejší účastník řízení poukazuje na to, že proti procesnímu úkonu, jakým je vyhlášení výběrového řízení, se nelze bránit zásahovou žalobou, nýbrž je třeba svoje námitky uplatňovat až následně v řízení proti samotnému rozhodnutí. Poukazuje na nález Ústavního soudu "2838/19", popř. v jiné části textu na nález "2383/19" (pozn. vedlejší účastník řízení má nicméně na mysli zjevně nález ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. III. ÚS 2383/19), který lze podle jeho názoru aplikovat i na vyhlášení výběrového řízení a podle něhož není úkolem Ústavního soudu vymezování hranic mezi jednotlivými žalobními (návrhovými typy) ve správním soudnictví, pročež by ani v tomto případě Ústavní soud neměl posuzovat procesní pravidla obsažená v soudním řádu správním. Podle názoru vedlejšího účastníka řízení nemá vymezení předmětu správního řízení (stanovení podmínek výběrového řízení) žádné hmotněprávní dopady pro jeho účastníky. Hmotněprávní dopady může mít až samotné správní rozhodnutí, kterým se zakládají práva či povinnosti účastníka řízení. Nebude-li ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná, navrhuje vedlejší účastník řízení její zamítnutí z důvodu její nedůvodnosti. Dále poukazuje na to, že stěžovatelka nevyužila možnosti bránit svoje práva podáním opravných prostředků proti samotnému rozhodnutí o přídělu. Pakliže stěžovatelka uvádí, že žaloba podle §65 s. ř. s. by byla neefektivní, předjímá tím vlastní rozhodnutí soudu. Argumentaci stěžovatelky považuje vedlejší účastník řízení za účelovou a vnitřně rozpornou. Vedlejší účastník řízení se domnívá, že postupem správních soudů nedošlo k porušení či omezení práva stěžovatelky na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces, což se podává i ze závěrů vyplývajících ze zmiňovaného nálezu sp. zn. III. ÚS 2383/19. Rovněž zdůrazňuje, že vyhlášení výběrového řízení (i pokud by se v něm vyskytly dílčí nezákonnosti) nelze podle ustálené judikatury považovat za zásah do práv účastníka výběrového řízení. Dále podotýká, že vymezení předmětu správního řízení se nemůže dotknout hmotných práv účastníků řízení. Vyhlášení výběrového řízení podle §21 zákona o elektronických komunikacích a §146 správního řádu je běžným úkonem správního orgánu, kterým se zahajuje správní řízení. Stěžovatelka jako účastnice výběrového řízení byla rozhodnutím o přídělu dotčena pouze na základě svého dobrovolného rozhodnutí zúčastnit se tohoto výběrového řízení a podat nabídky na konkrétní bloky rádiových kmitočtů. Zahájení správního řízení nemá vůči jeho účastníkovi přímý donucující charakter a nejde ani o přímý a bezprostřední zásah do svobodné sféry jednotlivce. Vedlejší účastník řízení závěrem uvádí, že závazek velkoobchodní nabídky nepředstavuje porušení práva na podnikání a podmínky výběrového řízení jsou v souladu s českým i evropským právem, přičemž bylo přihlédnuto v průběhu výběrového řízení i k oprávněným zájmům stěžovatelky i ostatních účastníků výběrového řízení.
9. Stěžovatelka v replice k oběma vyjádřením opakovaně zdůrazňuje, že vyhlášené podmínky se stávají závaznou součástí vydaného rozhodnutí. Pokud by podmínky výběrového řízení neakceptovala, byla by její nabídka vyřazena. Tyto podmínky přitom považuje za nezákonné, a to zejména z důvodu narušení hospodářské soutěže. Stěžovatelka si je vědoma konsekvencí vyplývajících z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 10 As 274/2019, avšak snažila se vysvětlit, z jakých důvodů má oprávněný zájem na tom, aby podmínky výběrového řízení byly od samého počátku určeny v souladu se závaznými právními předpisy. Podle názoru stěžovatelky není ochrana prostřednictvím žaloby podle §65 a násl. s. ř. s. efektivní z materiálního hlediska. Odepřením ochrany formou zásahové žaloby se tak stěžovatelka dostává do situace, že je nucena smířit se s obsahem rozhodnutí o přídělu, i když jeho dílčí obsah považuje za nezákonný. Nesouhlasí s názorem vedlejšího účastníka řízení ohledně nepřípustnosti ústavní stížnosti z důvodu nevyčerpání prostředků ochrany. Zdůrazňuje, že ústavní stížnost navazuje na zásahovou žalobu, která je samostatným prostředkem ochrany práv jednotlivců. Podání ústavní stížnosti nelze podmiňovat uplatněním opravných prostředků proti rozhodnutí o přídělu rádiových kmitočtů. Dále se vrací k argumentaci týkající se toho, že se vyhlášené podmínky výběrového řízení stávají součástí rozhodnutí o přídělu. Za neopodstatněný považuje odkaz na nález sp. zn. III. ÚS 2383/19, který se týkal jiného procesního úkonu správního orgánu. Za důležité považuje i to, že nebyl posouzen soulad podmínek výběrového řízení s právní úpravou a tvrzení vedlejšího účastníka řízení o jejich zákonnosti nebylo podrobeno soudnímu přezkumu. Poukazoval-li vedlejší účastník řízení na možnost podání správní žaloby podle §65 a násl. s. ř. s., pak k tomu stěžovatelka uvádí, že ji nelze považovat za účinný prostředek ochrany jejích práv, neboť by obsah jednotlivých dílčích výroků správního rozhodnutí ovlivnila pouze zprostředkovaně. Podle stěžovatelky byl obsahem vyhlášeného výběrového řízení předurčen (minimálně v rozsahu vyhlášených závazků) obsah výsledného rozhodnutí o přídělu rádiových kmitočtů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
11. Ústavní soud pro doplnění pouze uvádí, že nelze souhlasit s námitkou vedlejšího účastníka řízení o nepřípustnosti ústavní stížnosti z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva. Řízení o zásahové žalobě bylo pravomocně skončeno po vyčerpání všech prostředků, které stěžovatelce právní předpisy poskytovaly, a třebaže bylo výsledkem, že takový postup není možný, nelze odvíjet přípustnost ústavní stížnosti od toho, že stěžovatelka může brojit proti samotnému rozhodnutí o přídělu kmitočtů žalobou podle §65 a násl. s. ř. s.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
13. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s odmítnutím její zásahové žaloby. Vyslovuje přesvědčení, že stanovení podmínek výběrového řízení nepředstavuje pouhý procesní úkon, nýbrž přímo předurčuje hmotná práva a povinnosti, pročež žaloba neměla být odmítnuta.
14. Ústavní soud v i stěžovatelkou opakovaně zmiňovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 2383/19 naznal, že "z předpisů ústavního pořádku nelze dovodit právo na to bránit se před soudem samostatně proti takovým procesním úkonům správního orgánu, které zpravidla směřují k vydání správního rozhodnutí a které se mohou relevantně dotknout účastníka řízení až v souvislosti s vydaným rozhodnutím, nikoli samy o sobě. Právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškerá porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze. V případě subjektivního práva na soudní ochranu je třeba vždy zkoumat, jak případné porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce v tom, aby pro sebe přivodil příznivější rozhodnutí ve věci [nález ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3317/15 (N 70/81 SbNU 243), bod 17.; nález ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 1020/16 (N 37/84 SbNU 427), bod 19.]. U těch procesních úkonů správního orgánu, jejichž účinek se může (mimo samotný průběh řízení) ve sféře účastníka projevit jen v souvislosti s výsledným rozhodnutím, není porušením žádných základních práv či svobod, přezkoumá-li správní soud zákonnost těchto procesních úkonů až při případném soudním přezkumu výsledného správního rozhodnutí. Jde-li v případě výsledného správního rozhodnutí o rozhodnutí týkající se základních práv a svobod podle Listiny, je na soudní přezkum takového rozhodnutí ústavně chráněné právo v čl. 36 odst. 2 Listiny. Jen při znalosti výsledného rozhodnutí je totiž možno hodnotit, zda případné porušení procesních pravidel mělo způsobilost ovlivnit výsledné správní rozhodnutí. Z uvedeného rovněž vyplývá, že je-li vydáno správní rozhodnutí, které pro účastníka představuje nejpříznivější možný výsledek řízení, není nezbytné vůbec poskytovat soudní ochranu proti případným tvrzeným nezákonnostem u jednotlivých procesních úkonů, které vydání rozhodnutí předcházely a které se účastníka nemohly (mimo samotné řízení) dotknout jinak než prostřednictvím výsledného rozhodnutí. V daném ohledu se projevuje skutečnost, že procesní práva neexistují samoúčelně. Poskytnutí takové soudní ochrany by bylo zcela nadbytečné, neboť by pro ochranu hmotných práv účastníka nemělo žádný význam."
15. Ústavní soud přitom nesouhlasí s názorem stěžovatelky, že závěry Ústavního soudu obsažené v citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 2383/19 nelze vztáhnout i na nyní posuzovanou věc. Skutečnost, že předmětem řízení v citovaném případě byla přípustnost zásahové žaloby proti platebním výměrům v daňovém řízení, bez dalšího automaticky neznamená, že není možné učiněné závěry aplikovat i v jiných částech správního práva. Naopak, samostatný princip subsidiarity žalob vychází z právní úpravy v s. ř. s. a nikoliv ze specifických právních předpisů daňového práva. Závěry jsou tak aplikovatelné obecně i v případě posuzování jiných žalob než pouze těch, týkajících se daňového práva.
16. Stěžovatelka si nadto poněkud protiřečí, tvrdí-li na jedné straně, že nastavené podmínky výběrového řízení (v podobě nutnosti převzetí závazku národního roamingu a velkoobchodní nabídky) narušují hospodářskou soutěž, neboť zvýhodňují konkurenční subjekty, ale na druhé straně poukazuje na to, že se výběrového řízení musela zúčastnit, neboť její neúčast by pro ni znamenala znevýhodnění oproti ostatním konkurentům.
17. Každopádně je třeba vyjít z toho, že účast ve výběrovém řízení byla dobrovolná a stěžovatelka měla možnost jeho výsledky napadnout žalobou podle §65 s. ř. s. Zásahová žaloba podle §82 a násl. s. ř. s. má skutečně subsidiární povahu, a proto proti závěrům správních soudů o její nepřípustnosti nemá Ústavní soud žádné výhrady. Rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněna a vycházejí z dřívější judikatury, která nebyla Ústavním soudem zpochybněna. Námitky stěžovatelky, jimiž se snaží přesvědčit Ústavní soud, že stanovení podmínek výběrového řízení má hmotněprávní dopady, pročež by měl být umožněn jejich přezkum, se pak nacházejí v podústavní rovině. Je věcí správních soudů, aby vymezily, za jakých podmínek a v jakých situacích lze ten který prostředek k ochraně práva (v nyní posuzované věci tedy zásahovou žalobu) použít (k tomu blíže nález Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 2398/18, bod 39).
18. Ústavní soud uzavírá, že u procesních úkonů správního orgánu, které nemohou dotčenou osobu zasáhnout samostatně, ale až v návaznosti na výsledné správní rozhodnutí, je z hlediska zachování práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 2 Listiny) dostatečné, je-li soudní ochrana proti takovým procesním úkonům poskytována až v návaznosti na výsledné správní rozhodnutí prostřednictvím žaloby proti rozhodnutí správního orgánu (§65 a násl. s. ř. s.).
19. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu