ECLI:CZ:US:2021:3.US.1214.21.1
sp. zn. III. ÚS 1214/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného Mgr. Martinem Bugajem, advokátem, sídlem Komenského 12/1, Bruntál, proti druhému výroku usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 85/2021, ze dne 7. dubna 2021, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení druhého výroku v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušen čl. 95 odst. 1 Ústavy.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že proti stěžovateli je u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání přečinu porušení tajemství dopravovaných zpráv dle §182 odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Trestného činu se měl dopustit stručně řečeno tím, že dne 21. 1. 2019 za účelem poškození Z. J., pověřené zastupováním ředitele X, odeslal předsedovi vlády Ing. Andreji Babišovi, ministru zdravotnictví Mgr. et Mgr. Adamu Vojtěchovi a státnímu tajemníku RNDr. Josefu Postráneckému ze svého e-mailu zprávu nazvanou "otevřená výzva k zastavení nezákonného postupu J. na X". V textu předmětného emailu mimo jiné uvedl citaci ze zprávy, kterou dne 7. 1. 2019 odeslala Z. J. do datové schránky Ministerstva zdravotnictví České republiky k rukám P. M., a zprávy, kterou dne 8. 1. 2019 P. M. pod č. j. MZDR 946/2019-2-SOZ odeslala do datové schránky Hygienické stanice hl. m. Prahy k rukám Z. J. Z. J. ani P. M. stěžovateli obsah zpráv nesdělily ani nepředaly, neboť obsah zprávy byl určen výlučně pro ně jako odesílatele a adresáty, s tím, že stěžovatel se k obsahu jejich komunikace dostal doposud nezjištěným neoprávněným způsobem a bez jejich přivolení.
3. V posuzované věci obvodní soud vynesl tři zprošťující rozsudky, neboť [s odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. řádu] shledal, že popsané jednání není trestným činem.
4. Třetí zprošťující rozsudek sp. zn. 8 T 82/2019 vydal obvodní soud dne 7. 1. 2021. V něm obvodní soud uvedl, že nebylo možné rozhodnout jinak než zprošťujícím rozsudkem, neboť se v trestním řízení vedeném proti stěžovateli neprokázalo, kdo konkrétně informace z e-mailu získal, kdo je případně poskytl stěžovateli a jak to učinil, a že není zřejmé, že stěžovatel věděl o tom, že jde o citaci z daného soukromého e-mailu.
5. Ústavní stížností napadeným usnesením městský soud rozsudek obvodního soudu zrušil dle §258 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), dle §259 odst. 1 věc vrátil obvodnímu soudu "k novému projednání rozhodnutí" (první výrok) a dle §262 tr. řádu nařídil obvodnímu soudu věc projednat a rozhodnout v jiném složení senátu (druhý výrok). Městský soud v napadeném usnesení (v bodě 7) uvádí, že obvodnímu soudu byly v obou předchozích rozhodnutích o zrušení uděleny závazné pokyny, jak má ve věci postupovat, a obvodnímu soudu vytýká, že ani v posledně přezkoumávaném rozsudku soud závazné právní názory městského soudu (jako soudu odvolacího) nerespektoval. K odvoláním napadenému rozsudku městský soud uvedl, že nemůže obstát, neboť se obvodní soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a porušil ustanovení trestního zákona (přitom odkázal na §258 odst. 1 písm. b) a d) tr. řádu - viz bod 10 napadeného rozhodnutí). Městský soud k dalšímu postupu obvodnímu soudu připomněl, že jeho povinností bude, aby provedené důkazy hodnotil důsledně v souladu se zásadou vyjádřenou v §2 odst. 6 tr. řádu, tedy jednotlivě i v jejich souhrnu, a dále, aby v případě, že dospěje k závěru o vině stěžovatele, jeho jednání správně kvalifikoval. Městský soud v napadeném usnesení dále uvedl, že rozsudek soudu I. stupně byl zrušen již potřetí, neboť nebyly respektovány závazné pokyny, které byly nalézacímu soudu dány odvolacím soudem, a že mu nezbylo než podle §262 tr. řádu rozhodnout, aby byla věc po vrácení obvodnímu soudu projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Městský soud v napadeném usnesení připustil, že si uvědomuje výjimečnost tohoto postupu, odkazuje na čl. 38 odst. 1 Listiny i na nálezovou judikaturu Ústavního soudu a zdůrazňuje, že věc nebyla odňata samosoudkyni proto, aby bylo dosaženo rozhodnutí, se kterým souzní odvolací senát, nýbrž proto, že samosoudkyně v nijak skutkově a právně složité věci, která je výjimečná snad jen osobami, které v ní figurují a které mají v současnosti významný vliv na řízení státu, nedostatečně zhodnotila veškeré důkazy, které měla k dispozici. Na závěr městský soud konstatoval, že se mu jeví jako účelné, aby bylo ve věci rozhodováno senátem, a nikoliv samosoudcem, pro případ, že by v souvislosti s jinou trestní věcí vedenou proti stěžovateli bylo třeba ukládat souhrnný trest.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že odnětí a přikázání věci jinému senátu druhým výrokem napadeného rozhodnutí zdůvodnil městský soud toliko tím, že rozsudek obvodního soudu byl zrušen již potřetí pro nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu. Dle stěžovatelova názoru nebyly v jeho věci splněny podmínky pro postup podle §262 tr. řádu, čímž došlo k porušení jeho práva na zákonného soudce, zaručeného čl. 38 odst. 1 Listiny. Dodal, že městský soud ani neuvedl, jakých konkrétních pochybení se nalézací soud dopustil, ale fakticky vyjádřil svůj požadavek na to, jak má nalézací soud v dalším řízení důkazy hodnotit. Městský soud v napadeném usnesení dle stěžovatele fakticky předepsal nalézacímu soudu "scénář", jak má o věci v dalším řízení uvážit, ač k činění takových závěrů není oprávněn. V důsledku uvedeného postupu městského soudu došlo dle stěžovatele k porušení jeho práva na zákonného soudce. Ze závěru městského soudu, že věc má namísto samosoudce projednat senát, stěžovatel dovozuje, že městský soud má již nyní jasno v tom, že stěžovatel má být shledán vinným žalovaným přečinem, čímž dle jeho přesvědčení městský soud porušil zásadu presumpce neviny zaručenou čl. 40 odst. 2 Listiny, neboť vina stěžovatele nebyla dosud v žádné věci vyslovena. Stěžovatel tvrdí, že odvolací soud napadené rozhodnutí prakticky nezdůvodnil a dle jeho přesvědčení neuvedl, z jakých důvodů věc odnímá rozhodující samosoudkyni a přikazuje ji k projednání jinému senátu, nikoli samosoudci.
III.
Vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení
7. Městský soud rovněž odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, přičemž uvedl, že ve výroku byla použita slova "v jiném složení senátu", přestože byla věc projednávána samosoudkyní, neboť se jedná o zákonnou formulaci uvedenou v §262 tr. řádu. Dodal, že soudu I. stupně bylo doporučeno (za užití formulace "jeví se jako účelné"), aby z procesní opatrnosti trestní řízení ve věci bylo nově vedeno v senátě, a nikoli samosoudcem, pro případ, že by došlo k rozhodnutí o vině, a k ukládání souhrnného trestu, kdy je třeba řídit se ustanovením §314a odst. 2 tr. řádu. V této souvislosti odkázal na skutečnost, že proti stěžovateli je u obvodního soudu vedeno další trestní řízení pod sp. zn. 9 T 130/2019, ve kterém je rozhodováno v senátě a dodal, že pokud by bylo ve zmíněné věci rozhodnuto dříve odsuzujícím rozsudkem, a posléze by i v nyní řešené věci nalézací soud dospěl k závěru o vině obžalovaného a ukládal by souhrnný trest, nebylo by to možné s poukazem na výše uvedené ustanovení tr. řádu. Vedení řízení před senátem, a nikoli před samosoudcem, se proto městskému soudu jeví jako postup mající případně zabránit nehospodárnému prodlužování trestního řízení.
8. Obvodní soud ve svém vyjádření odkázal na své rozhodnutí sp. zn. 8 T 82/2019 a uvedl, že se nemůže blíže vyjádřit ke tvrzením stěžovatele.
9. Městské státní zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") uvedlo, že stěžovatelův návrh považuje za zjevně neopodstatněný. V daném případě je z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu dostatečně patrné, že původní samosoudkyně nebyla schopna nebo ochotna postupovat důsledně podle §2 odst. 6 trestního řádu, kdy opakovaně nerespektovala pokyny odvolacího soudu, nevypořádala se se všemi důkazy a skutečnostmi významným pro rozhodnutí, provedené důkazy hodnotila i přes opakované vrácení věci neobjektivně a nelogicky. Relevanci dle městského státního zastupitelství nelze přiznat ani námitce o porušení zásady presumpce neviny, kterou stěžovatel shledává v přikázání věcí patřící do pravomoci samosoudce k rozhodnutí senátu, a to s odkazem na případný souběh s jinou trestní věcí stěžovatele vedenou u téhož nalézacího soudu pod sp. zn. 9 T 130/2019. Uvedený postup odvolacího soudu nelze dle městského státního zastupitelství interpretovat jako předjímání výsledku tohoto ani dalšího trestního řízení stěžovatele, nýbrž pouze jako reflektování případné procesní situace, kterou nelze v průběhu dalšího řízení vyloučit, a která by vyžadovala aplikaci postupu podle §314a odst. 2 trestního řádu, tedy konání řízení před senátem.
10. Stěžovatel v replice uvedl, že setrvává na argumentaci uvedené v ústavní stížnosti, pouze odkázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Tempel proti České republice a plenární nález sp. zn. Pl. ÚS 110/20 ze dne 27. 7. 2021.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
12. K tomu Ústavní soud připomíná, že zpravidla je povolán rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti. Za taková "konečná" rozhodnutí je však možno považovat i některá procesní rozhodnutí, jimiž se řízení sice nekončí, ale kterými se uzavírá jeho relativně samostatná část a jeho účastník již nemá možnost takové rozhodnutí napadnout. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu patří k tomuto typu rozhodnutí i pokyn nadřízeného soudu dle §262 trestního řádu, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, protože proti tomuto rozhodnutí nelze brojit žádným opravným prostředkem [srov. např. nálezy ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 711/01 (N 66/26 SbNU 193), ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53), ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 3564/12 (N 38/68 SbNU 391), ze dne 1. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 2766/14, ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 794/16, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. S ohledem na to, že stěžovatel v petitu navrhuje zrušení pouze druhého výroku usnesení městského soudu, jímž bylo rozhodnuto o projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu podle §262 tr. řádu, je ústavní stížnost přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (srov. článek 83 Ústavy) nepřísluší role arbitra ve sporech mezi jednotlivými instancemi všeobecného soudnictví. Kasační zásah Ústavního soudu tudíž v případech týkajících se odnětí věci ve smyslu §262 tr. řádu připadá v úvahu jen tehdy, shledá-li Ústavní soud, že postup odvolacího soudu byl projevem zjevné libovůle a došlo k němu bez náležitého odůvodnění. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Po zvážení argumentace stěžovatele, obsahu napadeného rozhodnutí a vyžádaného spisu (předchozích rozhodnutí obvodního a městského soudu) dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
14. Ústavní soud nepřisvědčil stěžovatelově námitce, že napadený výrok postrádá odůvodnění. Rozhodnutí o delegaci není v napadeném rozhodnutí městského soudu sice nijak široce odůvodněno, nicméně ve spojení s argumentací městského soudu k výroku o zrušení rozhodnutí prvostupňového soudu i ve spojení s předchozími kasačními rozhodnutími, vytýkajícími opakované nereflektování právního názoru odvolacího soudu, není rozhodnutí městského soudu ani svévolné, ani neodůvodněné. Napadený výrok městský soud opírá o konkrétní opakující se pochybení obvodního soudu. Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že postup dle §262 tr. řádu je postupem výjimečným, a že dle jeho konstantní judikatury je třeba trvat na explicitním a konkrétním odůvodnění takového postupu, tedy že vzhledem k obecně vysoké intenzitě zásahu do práva na zákonného soudce musí být vytčena konkrétní pochybení (blíže nález sp. zn. IV. ÚS 839/21 ze dne 30. 9. 2021). Tento požadavek však nehodnotí Ústavní soud formalisticky. Ve výše zmíněném nálezu Ústavní soud vyložil, že postačuje, je-li pochybení nalézacího soudu (a hodnotící názor odvolacího soudu na něj) z kontextu rozhodnutí nepochybné. V takovém případě nepřistoupí Ústavní soud ke zrušení rozhodnutí vydaného podle §262 trestního řádu toliko pro absenci zvláštního seznamu důvodů pro takový postup.
15. Městský soud obvodnímu soudu opakovaně vytýká, že při posouzení věci nerespektoval jeho závazné pokyny a znovu zdůrazňuje, že pro právní kvalifikaci stěžovatelova jednání je nerozhodné, jakým způsobem se obžalovaný k předmětné komunikaci dostal, a zda se tak stalo prostřednictvím pracovníků IT nebo jinak. Obvodnímu soudu dále opakovaně vytýká, že neuvedl, jaké skutečnosti vzal za prokázané, a že se nevypořádal s tím, že si obžalovaný, jako bývalý ředitel X, musel být vědom podstaty elektronické komunikace mezi Z. J. a P. M., a těžko mohl předpokládat, že se nejedná o soukromou elektronickou komunikaci. K obdobným závěrům již městský soud dospěl ve druhém kasačním usnesení ze dne 25. 11. 2020 (odst. 6). Městský soud upozorňuje obvodní soud i na nelogické hodnocení důkazů, dle závěrů městského soudu (odst. 7 napadeného usnesení) obvodní soud na jednu stranu uvádí, že stěžovatel (obviněný) zaslal třetím osobám doslovnou citaci z emailu J. a M., avšak na druhou stranu dospívá k závěru, že nebylo prokázáno, že obžalovaný věděl, že předmětné použité informace pochází ze soukromé komunikace (stěžovatel nebyl účastníkem předmětné komunikace).
16. Uvedené závěry městského soudu shledává Ústavní soud jako akceptovatelné. S přihlédnutím k předchozím rozhodnutím městského soudu Ústavní soud dospěl k závěru, že městský soud obvodnímu soudu opětovně vytýká nesprávnou kvalifikaci skutku a skutečnost, že se obvodní soud opakovaně nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Ústavní soud nehodnotí, zda je pro naplnění skutkové podstaty trestného činu porušení tajemství dopravovaných zpráv dle §182 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku rozhodné, jakým způsobem se pachatel ke zprávě dostal, a neshledává, že by v této části odůvodnění městského soudu vykazovalo vady odůvodňující jeho kasační zásah. Odnětí věci městský soud závěrem zdůvodnil (v odst. 11) i tím, že samosoudkyně nedostatečně zhodnotila veškeré důkazy, které měla k dispozici, a uvedl, že k právní kvalifikaci předmětného skutku zcela dostačují informace obsažené v komentáři k trestnímu zákoníku. Ani proti těmto závěrům nelze z ústavněprávního hlediska nic namítat, je úlohou odvolacího soudu, aby nalézacímu soudu poskytl pokyny k tomu, jak má svá pochybení napravit. Pokud městský soud pro podporu svého právního názoru odkazuje obvodní soud na příslušnou odbornou literaturu a konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, lze to hodnotit jedině kladně. Městský soud v zásadě pouze poukazuje na skutečnosti, které soud obvodní opakovaně do své argumentace nezahrnul a s nimiž se nevypořádal, což způsobuje, že rozhodnutí o meritu nemusí být v souladu s principy uvedenými v ust. §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu (zásada materiální pravdy a volného hodnocení důkazů).
17. Stěžovatel nadto odkazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Tempel proti České republice ze dne 25. 6. 2020 (stížnost č. 44151/12), v němž ESLP vytkl Vrchnímu soudu v Praze, že opakovaně přistupoval k použití §262 tr. řádu, a to tak dlouho, dokud Krajský soud v Praze, jemuž byla věc nakonec vrchním soudem přikázána, neuznal obžalovaného vinným z vraždy a neodsoudil ho k doživotnímu trestu odnětí svobody (na rozdíl od Krajského soudu v Plzni, který obžalovaného obžaloby čtyřikrát zprostil). Dle Ústavního soudu však městský soud nezaložil své závěry o nerespektování jeho závazných pokynů na pouhé skutečnosti, že soud prvního stupně dospěl k takovým skutkovým zjištěním a závěru o vině stěžovatele, s nimiž se odvolací soud neztotožňuje (srov. bod 70 uvedeného rozsudku ESLP). Naopak svůj závěr o nutnosti postupu podle §262 tr. řádu dostatečně odůvodnil s odkazem na obvodním soudem opětovně nerespektované pokyny a dvě předchozí kasační rozhodnutí. Městský soud zároveň uvedl, že si je vědom výjimečnosti postupu dle §262 tr. řádu, lze přitom poukázat i na skutečnost, že jej v této věci městský soud neuplatňoval opakovaně.
18. K námitkám stěžovatele, směřujícím proti přikázání věci k projednání "v jiném složení senátu" (a nikoli samosoudci), Ústavní soud nejprve připomíná, že je orgánem ochrany ústavnosti, nikoli zákonnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu.
19. Stěžovatel namítá, že uvedeným postupem městský soud porušil jeho právo na presumpci neviny, když z přikázání věci senátu plyne, že si byl jist jeho vinou. Pro posouzení této námitky je významné to, čím městský soud tento výjimečný postup zdůvodnil. Přikázání věci senátu je v napadeném usnesení odůvodněno tím, že s ohledem na skutečnost, že proti stěžovateli je u obvodního soudu vedeno další trestní řízení, se jeví jako účelné, aby bylo i v této věci rozhodováno senátem, a nikoliv samosoudcem, pro případ, že by bylo nutno ukládat obžalovanému trest souhrnný (odst. 11 napadeného usnesení). Takové odůvodnění však neodpovídá průběhu trestního procesu vedeného proti stěžovateli v okamžiku, kdy městský soud vydal napadené usnesení. V té době ještě nebylo v souběžně vedené trestní věci rozhodnuto, a nebyly splněny podmínky §314a odst. 2 tr. řádu, v úvahu přicházelo (s ohledem na horní hranici trestu, kterou u projednávaného přečinu zákon stanoví) přikázání věci jinému samosoudci. Na druhou stranu, Ústavní soud neshledal, že by přikázání věci senátu (namísto samosoudci) vyústilo v porušení práva stěžovatele na zákonného soudce. Rozhoduje-li v trestním řízení místo samosoudce ve věci senát, nejde o rozhodování soudu v nesprávném obsazení (srov. §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu). Stěžovatel by měl v případě, že by o jeho věci rozhodoval senát namísto samosoudce, možnost uplatnit svou obhajobu v řízení před soudcem a přísedícími (dle §35 odst. 2 tr. řádu), což by jej nezbavilo jeho práva na zákonného soudce. Dle Ústavního soudu uvedeným postupem nebyla ani konstatována vina stěžovatele, nejde o vyjádření přesvědčení soudce, že se stěžovatel dopustil trestného činu (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2208/13 ze dne 11. 12. 2013 (N 215/71 SbNU 517). Ústavní soud má za to, že městský soud použil uvedený postup spíše z procesní opatrnosti, aby s ohledem na budoucí vývoj v jiné trestní věci nebylo případně nutné provádět v souladu s §314a tr. řádu opět hlavní líčení (blíže: ŠÁMAL, Pavel. §314a [Věcná příslušnost]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3543). V přikázání věci senátu (nikoli samosoudci) ve věci stěžovatele Ústavní soud porušení stěžovatelových práv neshledal. Ústavní soud uzavírá, že vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v mezidobí v jiné trestní věci, vedené u obvodního soudu pod sp. zn. 9 T 130/2019, uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku, přikázání věci senátu odpovídá (s ohledem na §314a odst. 2 tr. řádu a potenciální možnost uložení souhrnného trestu) procesní situaci.
20. Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl výrok II. usnesení městského soudu zpochybňovat. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu