ECLI:CZ:US:2021:3.US.1221.20.1
sp. zn. III. ÚS 1221/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky L. H., zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, sídlem Koliště 259/55, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2020 č. j. 30 Cdo 1331/2018-162, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2017 č. j. 17 Co 453/2016-117 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. září 2016 č. j. 15 C 65/2016-92, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 1/376, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 10, čl. 26, čl. 30 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka po vedlejší účastnici domáhala zaplacení částky ve výši 225 702,76 Kč (I. výrok), bylo konstatováno porušení práva stěžovatelky na soukromý život podle čl. 10 Listiny rozhodnutím vedlejší účastnice ze dne 18. 12. 2013 č. j. MPSV-ÚM/11130/13/9SJMK (II. výrok) a bylo rozhodnuto o povinnosti vedlejší účastnice k náhradě nákladů řízení stěžovatelky (III. výrok). Obvodní soud tak rozhodl o žalobě, kterou se stěžovatelka domáhala na státu zaplacení náhrady škody a peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Nemajetková újma měla stěžovatelce jako právní nástupkyni otce, B. S. (zemřelého dne 19. 6. 2013), vzniknout v souvislosti s výše označeným nezákonným rozhodnutím vedlejší účastnice, kterým bylo zamítnuto odvolání otce proti rozhodnutí Úřadu práce České republiky - krajské pobočky v Brně (dále jen "úřad práce") ze dne 14. 5. 2013 č. j. MPSV-ÚV/757378/13/AIS-SL o zamítnutí jeho návrhu na zvýšení příspěvku na péči o jeho osobu. Poté, co bylo uvedené rozhodnutí vedlejší účastnice v důsledku správní žaloby stěžovatelky zrušeno, vedlejší účastnice vydala nové rozhodnutí, kterým byl otci stěžovatelky zvýšený příspěvek na péči přiznán; stěžovatelce jako jeho právní nástupkyni tak byla vyplacena částka 108 000 Kč, odpovídající rozdílu mezi vyplaceným příspěvkem na péči a nově přiznaným příspěvkem. V nynějším řízení stěžovatelkou žalovaná částka se skládala z náhrady škody, odpovídající zákonným úrokům z prodlení z vyplacené částky ve výši 24 129,76 Kč, z nákladů na právní zastoupení ve výši 1 573 Kč a z částky 200 000 Kč, kterou stěžovatelka požadovala jako náhradu nemajetkové újmy, když musela v důsledku nepřiznání vyššího příspěvku na péči o svého otce pečovat sama bez pomoci jiné osoby, což se podepsalo na jejím zdravotním i psychickém stavu. Obvodní soud dospěl k tomu, že sice došlo k porušení práva na soukromý život stěžovatelky výše uvedeným rozhodnutím vedlejší účastnice ze dne 18. 12. 2013, byl však toho názoru, že v daném případě postačí spolu s již poskytnutou omluvou toliko konstatování porušení práva. Ve zbývající části shledal žalobou uplatněné nároky nedůvodnými.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu v I. výroku potvrdil, v II. výroku ho změnil tak, že se porušení stěžovatelčina práva na soukromý život rozhodnutím vedlejší účastnice nekonstatuje (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (II. výrok). Městský soud se neztotožnil se způsobem, jakým obvodní soud posoudil nárok na náhradu nemajetkové újmy stěžovatelky. Dle něj totiž v daném případě nebyl dán ani základ tohoto nároku, neboť nebyl splněn jeden ze základních předpokladů odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu, a to existence příčinné souvislosti mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem stěžovatelkou tvrzené újmy, spočívající ve zdravotních a psychických potížích způsobených nutností osobně zabezpečit péči o otce. Dle městského soudu totiž bylo třeba vzít v úvahu, že stěžovatelka o svého otce pečovala do okamžiku jeho smrti dne 19. 6. 2013, kdežto k vydání nezákonného rozhodnutí došlo až poté, a to dne 18. 12. 2013. Bylo tak zřejmé, že vydání nezákonného rozhodnutí a tvrzená nemajetková újma stěžovatelky nebyly zcela zjevně ve vzájemném vztahu příčiny a následku.
4. Dovolání stěžovatelky bylo rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. V části, v níž bylo městským soudem rozhodováno o žalobě na náhradu škody a nákladů právního zastoupení, shledal Nejvyšší soud dovolání nepřípustným podle §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, neboť ohledně těchto nároků bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50 000 Kč. Přípustnost dovolání nemohly založit ani námitky týkající se posouzení nároku na náhradu nemajetkové újmy, neboť šlo buď o skutkové otázky, případně se městský soud při jejich řešení neodchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, případně na jejich řešení nebylo rozhodnutí městského soudu založeno. V rozsahu, v němž bylo městským soudem rozhodnuto o nákladech řízení, pak bylo dovolání odmítnuto pro vady.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že - souhrnně řečeno - se soudy zaměřily výhradně na posouzení vzniku nemajetkové újmy nezákonným rozhodnutím, aniž by zkoumaly možnost jejího vzniku v důsledku nesprávného úředního postupu. Toto hodnocení považuje stěžovatelka za nesprávné a upozorňuje na to, že zcela jasně vylíčila skutkový stav věci i další rozhodné skutečnosti a bylo úkolem soudů, aby uplatněný nárok podřadily pod příslušné zákonné ustanovení. Stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2009 sp. zn. I. ÚS 343/09, v němž bylo shledáno, že právní kvalifikace nároku žalobcem není pro soud závazná, neboť právní posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží soudu. O návrhu stěžovatelčina otce bylo v prvním stupni rozhodnuto až více než rok po podání žádosti, přičemž celý proces rozhodování o výši příspěvku, který se významně podílel na vzniku nemajetkové újmy stěžovatelky, trval více než tři roky. Stěžovatelka dovozuje, že pokud by bylo návrhu jejího otce vyhověno včas, nemusel být odkázán pouze na její osobní péči, a k nemajetkové újmě na její straně, spočívající ve zdravotních a psychických potížích, tak nemuselo dojít.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Lze doplnit, že Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání částečně jako nepřípustné; v rozsahu směřujícím proti výroku, kterým městský soud rozhodl o nákladech řízení, pak dovolání odmítl jako vadné, neboť neobsahovalo zákonné náležitosti vyžadované §241a odst. 2 občanského soudního řádu. Dle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 platí, že "nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu". Ačkoliv stěžovatelka formálně napadla rozhodnutí soudů ve všech jejich výrocích, Ústavní soud přesto nepovažoval za nutné zabývat se podrobněji přípustností ústavní stížnosti v části směřující proti nákladovým výrokům (resp. nákladovému výroku městského soudu, proti němuž směřující dovolání bylo shledáno vadným), neboť stěžovatelka proti nim v ústavní stížnosti výslovně ničeho nenamítá; nadto jde o výroky akcesorické.
8. Ústavní soud zároveň nepřehlédl, že dovolání stěžovatelky bylo v rozsahu, v němž směřovalo proti posouzení uplatněného nároku na náhradu škody ve výši 24 129,76 Kč a náhradu nákladů právního zastoupení ve výši 1 573 Kč, Nejvyšším soudem odmítnuto jako ex lege nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť ohledně těchto nároků bylo městským soudem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřesahujícím 50 000 Kč. Nepřehlédl však ani to, že stěžovatelce se dostalo od městského soudu poučení o přípustnosti dovolání "jen za podmínek stanovených v §237 o. s. ř.". Ústavní soud nicméně opět s ohledem na obsah ústavní stížnosti, v níž obsažené námitky směřují fakticky výhradně proti posouzení stěžovatelkou uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy, nikoliv proti uvedeným nárokům na náhradu škody a nákladů právního zastoupení, proti nimž stěžovatelka naopak nebrojí, považoval za nadbytečné zabývat se posouzením, zda vůbec a případně nakolik mohlo být poučení o přípustnosti dovolání pro stěžovatelku zavádějícím. Ústavní stížnost nicméně v této části neodmítl pro její opožděnost (jak by musel učinit v případě, že by poučení městského soudu shledal bezvadným).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud předesílá, že v zásadě nezasahuje do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině podústavního práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. K takovému závěru však Ústavní soud v posuzované věci nedospěl.
11. Podstata stížnostní argumentace spočívá v přesvědčení stěžovatelky, že ačkoliv v řízení dostatečným způsobem vylíčila veškeré skutečnosti, jež prokazovaly odpovědnost státu za nemajetkovou újmu stěžovatelky, přičemž jí bylo dle jejích tvrzení lhostejno, zda tato újma bude posouzena jako újma vzniklá nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, soudy se nepřípustně omezily výhradně na zkoumání existence odpovědnosti vzniklé v souvislosti s výše označeným nezákonným rozhodnutím vedlejší účastnice ze dne 18. 12. 2013.
12. Se stěžovatelkou lze souhlasit potud, že umožňují-li skutková tvrzení posoudit žalobou uplatněný nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, je povinností soudu nárok takto posoudit, a to bez ohledu na to, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002 sp. zn. 25 Cdo 642/2000 či shodně též stěžovatelkou odkazovaný nález sp. zn. I. ÚS 343/09). S názorem stěžovatelky, že právě takováto situace měla nastat i v nyní posuzované věci, tedy že soudy měly povinnost s ohledem na obsah stěžovatelčiných žalobních tvrzení posoudit uplatněný nárok jako nárok na náhradu nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup, ačkoliv jej sama stěžovatelka takto nevymezila, se však již ztotožnit nelze.
13. Z obsahu stěžovatelčiných podání učiněných v řízení před obecnými soudy, tak jak jsou rekapitulována v napadených rozhodnutích (přičemž stěžovatelka netvrdí, že by se soudy s některými jejími námitkami nevypořádaly či je opominuly), je totiž zřejmé, že její argumentace byla namířena právě k prokazování odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí, když svůj nárok zakládala především na tvrzení, že v důsledku nezákonného rozhodnutí vedlejší účastnice byla nucena péči o svého otce zajišťovat osobně, což se nepříznivě projevilo na jejím zdravotním a psychickém stavu. Nepřiměřenou délkou řízení, popř. vznikem konkrétních průtahů v jeho průběhu či poukázáním na další skutečnosti svědčící o nesprávném úředním postupu naproti tomu stěžovatelka podrobněji neargumentovala; tak činí až nyní v ústavní stížnosti, kdy své námitky významně rozvádí právě tímto směrem. V řízení před obvodním soudem právní zástupkyně stěžovatelky k výzvě soudu doplnila svá tvrzení v tomto ohledu pouze tak, že specifikovala data jednotlivých úkonů úřadu práce (tj. uvedení data, kdy byl otec stěžovatelky vyzván, aby se podrobil lékařským vyšetřením, kdy byl vyrozumíván o možnosti seznámit se s poklady atd.; viz str. 2 odůvodnění rozsudku obvodního soudu). Skutečnost, že stěžovatelka mínila svá žalobní tvrzení soustředit výhradně na prokázání vzniku nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím, nikoliv nesprávným úředním postupem, byla nadto výslovně potvrzena též její právní zástupkyní v průběhu odvolacího řízení (viz str. 3 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu).
14. Ústavní soud tak uzavírá, že nemůže obstát tvrzení, že stěžovatelka v řízení před soudy jasně a úplně vylíčila skutkový stav věci, který soudům umožňoval žalobou uplatněný nárok kvalifikovat jako nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem, byť ho tak sama neoznačila, neboť pro takové posouzení soudům ve svých podáních neposkytla dostatečné podklady. Za popsaného stavu proto nelze soudům vytýkat, že stěžovatelkou uplatněný nárok neposoudily optikou případné odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup.
15. K samotnému závěru soudů o absenci příčinné souvislosti mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem tvrzené nemajetkové újmy Ústavní soud závěrem konstatuje, že úvahy obsažené v napadených rozhodnutích (zejména v rozhodnutí městského soudu), z nichž vyplynulo, že vydání předmětného rozhodnutí a stěžovatelkou namítaná nemajetková újma nejsou ve vzájemném vztahu příčiny a následku, považuje za logické a srozumitelně zdůvodněné. Ačkoliv Ústavní soud vnímá jistě nelehkou situaci, v níž se stěžovatelka nacházela, neshledal dostatečně závažné důvody pro přistoupení ke zrušení napadených rozhodnutí.
16. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2021
Radovan Suchánek, v.r.
předseda senátu