ECLI:CZ:US:2021:3.US.1252.21.1
sp. zn. III. ÚS 1252/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. L., t. č. Věznice Drahonice, zastoupené Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 6, Ostrava, směřující proti tvrzenému zásahu Okresního soudu v Litoměřicích spočívajícímu v nařízení nastoupení výkonu trestu odnětí svobody bez vykonatelného odsuzujícího rozsudku, za účasti Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] stěžovatelka brojí proti zásahu Okresního soudu v Litoměřicích, spočívajícímu v nařízení nastoupení výkonu trestu odnětí svobody údajně bez vykonatelného odsuzujícího rozsudku a tvrdí, že jím došlo k porušení jejích základních práv zaručených v čl. 8 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného soudního spisu zjistil Ústavní soud zejména následující skutečnosti.
3. Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") ze dne 29. 11. 2019, č. j. 3 T 120/2019-222, byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání přečinu porušování domovní svobody podle ustanovení §178 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") a přečinu krádeže podle ustanovení §205 odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2 trestního zákoníku, kterých se dopustila skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině právě citovaného rozsudku. Za tuto trestnou činnost jí byl uložen úhrnný trest odnětí svobody podle ustanovení §205 odst. 2 trestního zákoníku za použití ustanovení §43 odst. 1 trestního zákoníku v trvání dvou let. Pro výkon trestu byla stěžovatelka zařazena podle ustanovení §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku do věznice s ostrahou.
4. Vzhledem k tomu, že se tento rozsudek nepodařilo stěžovatelce doručit na adresu v České republice, jakož i vzhledem k tomu, že nebylo známo místo aktuálního stěžovatelčina pobytu, okresní soud požádal Policii České republiky (dále jen "PČR") o její vypátrání. Dne 4. 3. 2020 PČR sdělila, že se stěžovatelka zdržuje na adrese X, kam jí byl následně zaslán jak uvedený rozsudek, tak i výzva k nástupu výkonu trestu.
5. Ze spisu se dále podává, že stěžovatelka k výkonu trestu nastoupila až dne 13. 10. 2020, a to na základě příkazu k dodání do výkonu trestu ve smyslu ustanovení §321 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.
6. Dne 14. 3. 2021 byla okresnímu soudu doručena žádost o okamžité propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, kterou stěžovatelka odůvodnila tím, že jí shora citovaný rozsudek nebyl na zmíněnou adresu v zahraničí řádně doručen.
7. Dne 30. 3. 2021 proto okresní soud stěžovatelku předvolal k výslechu, jehož účelem bylo ověření okolností doručení citovaného rozsudku, přičemž dospěl v závěru, že zde není dán důvod k propuštění z výkonu trestu. Vzhledem ke zjištěným skutečnostem totiž okresní soud považoval doručení předmětného rozsudku za řádné.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tento závěr napadá, když nadále namítá, že jí rozsudek okresního soudu nebyl doručen. Uvádí, že se od roku 2019 zdržovala v Irsku (pozn. Ústavního soudu: správně Severním Irsku), z čehož dovozuje, že odsuzující rozsudek doposud nenabyl právní moci, a tedy není ani vykonatelný. Stěžovatelka má za to, že k omezení její osobní svobody došlo v rozporu s ústavními předpisy, a proto Ústavní soud žádá, aby Okresnímu soudu v Litoměřicích nařídil okamžité ukončení tohoto zásahu, tj. vydání příkazu k propuštění z výkonu trestu.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
10. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že jeho pravomoc je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V posuzovaném případě však takový zásah shledán nebyl. Po důkladném seznámení se s obsahem vyžádaného spisu Ústavní soud dospěl k závěru, že okresní soud základní práva stěžovatelky neporušil.
11. Jak vyplývá ze shora předestřené rekapitulace, jádrem stěžovatelčiny argumentace je tvrzení, že jí nebyl doručen odsuzující rozsudek, na jehož základě byl okresním soudem následně nařízen nástup k výkonu trestu. Ústavní soud však tomuto stěžovatelčinu tvrzení nepřisvědčil.
12. Jak se totiž podává ze spisu (poznámka: Ústavní soud si vyžádal i vyjádření Okresního soudu v Litoměřicích k ústavní stížnosti, nicméně jelikož z něho neplynula žádná okolnost či argument, které by nebyly přímo součástí vyžádaného soudního spisu, nijak z něho nevycházel), dodání poštovní zásilky, tj. předmětného odsuzujícího rozsudku, bylo okresním soudem reklamováno u provozovatele poštovních služeb (srov. spis, č. l. 232), který v oznámení o výsledku reklamace uvedl (srov. spis, č. l. 233), že "reklamace byla vyhodnocena jako nedůvodná, neboť zásilka byla dodána. Zásilku převzal dne 16. 3. 2020 oprávněný příjemce." Provozovatel poštovních služeb k uvedenému oznámení připojil rovněž doklad o doručení poštovní zásilky (srov. spis, č. l. 234). Sama stěžovatelka navíc v průběhu výslechu potvrdila, že se na zmíněné adrese v Severním Irsku v uvedené době zdržovala. Závěr okresního soudu, že v daném případě došlo k řádnému doručení odsuzujícího rozsudku, se proto s ohledem na uvedená skutková zjištění jeví jako zcela opodstatněný a zdejší soud jej nehodlá zpochybňovat. Ústavní soud totiž již mnohokrát zopakoval, že mu nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" důkazů prováděných před obecnými soudy, kteréžto obecné východisko lze přiměřeně použít i v nyní posuzovaném případě.
13. Namítá-li stěžovatelka, že podpis na uvedeném dokladu o doručení není její, resp. rozporuje-li doručovací adresu, a tedy pokud setrvale uvádí, že jí rozsudek nebyl v zahraničí řádně doručen, Ústavní soud považuje její argumentaci za ryze účelovou, předkládanou právě jen v souvislosti s řízením v jiné trestní věci, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 T 60/2018, v níž vystupuje jako obviněná. Lze si totiž jen stěží představit, že by stěžovatelka vznesla tuto námitku až po odpykání pěti měsíců trestu odnětí svobody. Stěžovatelce přitom nic nebránilo v tom, aby se na okresní soud v tomto ohledu obrátila již dříve, tj. bezprostředně po nástupu do výkonu trestu.
14. Ústavní soud proto postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu