ECLI:CZ:US:2021:3.US.1280.21.1
sp. zn. III. ÚS 1280/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky, obchodní korporace, VOP 014, s. r. o., sídlem Předbranská 415, Uherský Brod, zastoupené Mgr. Michalem Sedlářem, advokátem, sídlem Údolní 222/5, Brno, proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 2. března 2021 č. j. 60 Co 340/2018-324, za účasti Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, jako účastníka řízení, a Mgr. Jana Krejsty, soudního exekutora, sídlem Horní 729/32, Brno a obchodní korporace WF Group SICAV a.s., sídlem Opletalova 958/27, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení výroku I v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud"). Stěžovatelka tvrdí, že napadeným výrokem byla porušena její základní práva a svobody zaručené ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně uvádí, že v jejím případě bylo porušeno základní právo na ochranu vlastnického práva garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále tvrdí, že bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelka také tvrdí, že napadeným výrokem bylo porušeno její základní právo na rovnost v řízení zaručené čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, ústavní stížností napadeného usnesení a dalších dokumentů připojených k ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k jejímu předmětu.
3. Usnesením Okresního soudu v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") ze dne 31. 1. 2014 č. j. 11 EXE 755/2013-14 byla nařízena exekuce prodejem zástavy. Usnesením okresního soudu ze dne 2. 8. 2018 č. j. 11 EXE 755/2013-212 byla výrokem I exekuce zastavena, výrokem II bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a výrokem III nebyla soudnímu exekutorovi přiznána náhrada nákladů exekuce. Usnesením krajského soudu ze dne 18. 12. 2018 č. j. 60 Co 340/2018-227 bylo rozhodnutí okresního soudu potvrzeno, přičemž došlo ke změně výroku o nákladech exekuce tak, že soudnímu exekutorovi (vedlejší účastník) byla přiznána náhrada nákladů exekuce ve výši 17 569 Kč.
4. Ústavní soud nálezem sp. zn. I. ÚS 905/19 ze dne 14. 1. 2020 (všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v internetové databázi - viz https://nalus.usoud.cz) zrušil výrok II shora citovaného usnesení krajského soudu. Následně krajský soud usnesením ze dne 1. 10. 2020 č. j. 60 Co 340/2018-278 rozhodl tak, že výrokem III změnil usnesení okresního soudu a uložil stěžovatelce zaplatit náklady exekuce ve výši 669 722,90 Kč.
5. Ústavní soud opět nálezem sp. zn. II. ÚS 3395/20 ze dne 25. 1. 2021 zrušil výrok I usnesení krajského soudu. Následně krajský soud vydal usnesení, které je napadáno nyní posuzovanou ústavní stížností. Výrokem I usnesení změnil výrok III usnesení okresního soudu a stanovil, že stěžovatelka je povinna zaplatit soudnímu exekutorovi (vedlejší účastník) náklady exekuce ve výši 669 722,90 Kč. Výrokem II stanovil, že nikdo z účastníků nemá právo na náhradu odvolacího řízení. V odůvodnění krajský soud uvedl, že zástavní právo zaniklo, proto byla exekuce zastavena. Dále uvedl, že zastavení exekuce zavinila stěžovatelka, která má z tohoto důvodu povinnost zaplatit náklady řízení a exekuce.
II. Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka uvádí, že krajský soud ji sice vyzval, aby se vyjádřila k věci, jak je uloženo shora citovaným nálezem sp. zn. II. ÚS 3395/20, ale je přesvědčena, že krajský soud tak učinil pouze formálně, aby nálezu vyhověl, protože v napadeném usnesení dostatečně nereflektoval její podrobné a rozsáhlé vyjádření. Stěžovatelka je přesvědčena, že napadené usnesení není náležitě odůvodněno a je založeno na svévoli.
7. Dále stěžovatelka uvádí, že napadené usnesení nemůže být v souladu s právem, neboť se jedná o titul, který umožňuje neomezený postih veškerého majetku povinného, což považuje za neudržitelný výklad. V tom se odvolává na závěry vyslovené v usnesení sp. zn. I. ÚS 292/12 ze dne 21. 2. 2013 a usnesení sp. zn. III. ÚS 2615/07 ze dne 10. 4. 2008 a uzavírá, že zástavní věřitel na sebe bere rizika spojená s neuspokojením jeho pohledávky. Proto je stěžovatelka přesvědčena, že tím, že jí krajský soud uložil povinnost nahradit náklady exekuce, zasáhl do jejího základního práva na ochranu majetku a soudní ochrany. S tím stěžovatelka spojuje argumentaci proti způsobu výpočtu odměny soudního exekutora (vedlejší účastník), který považuje za absurdní a za rozporný s právními předpisy.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení krajského soudu. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, jak jí ukládá §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [viz čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který je postaven mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto není další kontrolní nebo dozorovou instancí v systému obecných soudů. V případech, kdy podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí, nemá pravomoc svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho přezkum je limitován ústavností pravomocných rozhodnutí, jakož i řízení, která je předchází. Vázán touto svou pravomocí posoudil i předloženou ústavní stížnost.
10. Ústavní stížnost směřuje výlučně do výroku dotýkajícího se nákladů řízení (exekuce) a povinnosti je nahradit. V těchto případech Ústavní soud značně limitoval svou pravomoc a k otázce nákladů řízení přistupuje velmi zdrženlivě. Svou pravomoc zasáhnout uplatňuje pouze v případech, kdy jsou případné vady natolik výjimečné povahy, že zasahují do základních práv a svobod stěžovatelů. Ústavní soud není další opravnou nebo odvolací instancí, která přezkoumává správnost výpočtu nákladů řízení a kontroluje postup z pozice podústavního práva, navzdory tomu, že jej stěžovatelka do této role pasuje.
11. Zásah Ústavního soudu v otázkách nákladů řízení je přiměřený například v případech, ve kterých je rozhodnutí založeno na svévoli, neboť není řádně odůvodněno (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 3038/20 ze dne 23. 3. 2021). To však neznamená, že jsou obecné soudy povinny reagovat detailně na všechny argumenty a námitky účastníků řízení. Podstatné je, aby z rozhodnutí bylo patrné, jaké úvahy soud vedly k rozhodnutí a jaké skutečnosti právní i faktické povahy ovlivnily jeho rozhodnutí, přičemž je nezbytné, aby tyto skutečnosti a úvahy vyvracely či podporovaly argumenty účastníků řízení, byť není nutné, aby byly všechny výslovně zmíněny. To nic nemění na skutečnosti, že účastníkům řízení musí být poskytnuta možnost vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se řízení dotýkají a soudy jsou povinny se těmito námitkami zabývat. Z toho však neplyne bez dalšího povinnost soudů detailně reagovat na veškeré podněty účastníků řízení výslovně. Z napadeného usnesení není patrno, že by se některým argumentům předloženým stěžovatelkou vyhýbalo nebo je přímo pomíjelo.
12. Z obsahu napadeného usnesení krajského soudu je zjistitelné, jaké úvahy jej vedly, a přes stěžovatelkou vyslovený dojem není patrné, že by rozhodnutí bylo nedostatečně odůvodněno, či obsahovalo takové vady, které by vedly k závěru o jeho rozporu s ústavním pořádkem. Formální postup krajského soudu, vytýkaný stěžovatelkou a založený na tom, že nedostatečně reaguje na její podání, není z rozhodnutí patrný a logicky a věcně obsahuje důvody, které se tématy vznášenými stěžovatelkou zabývají. Při tom není rozhodující, že výslovně neodkazují na její podání.
13. Část argumentace stěžovatelky směřuje také ke zpochybnění exekučního titulu a tvrdí, že jde o titul, který umožňuje neomezený postih veškerého majetku povinného. V této části stížnost buď směřuje mimo podstatu napadeného usnesení k rozhodnutím, která řízení předcházela, nebo je obecným konstatováním o povaze rozhodnutí o nákladech řízení (podobně viz usnesení sp. zn. III. ÚS 555/21 ze dne 31. 5. 2021).
14. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2021
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu