ECLI:CZ:US:2021:3.US.1290.21.1
sp. zn. III. ÚS 1290/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti KOMETA PS a. s., sídlem Sportovní 486/4, Brno, zastoupené JUDr. Mgr. Olgou Karfíkovou, LL.M., advokátkou, sídlem nám. Svobody 702/9, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2021 č. 27 Cdo 3721/2020-529, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. března 2020 č. j. 37 Co 228/2018-482 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. února 2018 č. j. 42 C 55/2002-449, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1. spolku HC KOMETA Brno, sídlem Sportovní 347/2, Brno, 2. Ing. Lubomíra Grmely, CSc., 3. Mgr. Josefa Černého a 4. Mgr. Jana Baráka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 90 Ústavy, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a také čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka podala proti vedlejším účastníkům 2. - 4. k Městskému soudu v Brně (dále jen "městský soud") žalobu na zaplacení 1 081 000 Kč s příslušenstvím, kterou městský soud zamítl. V předchozích řízeních bylo 1. vedlejšímu účastníkovi pravomocně uloženo zaplatit stěžovatelce žalovanou částku. Vedlejší účastníci 2. - 4. působili jako členové statutárního orgánu 1. vedlejší účastnice, která měla v rozhodné době právní formu občanského sdružení. Vůči vedlejším účastníkům 2. - 4. se stěžovatelka domáhala zaplacení dlužné částky z titulu ručení, a to analogicky podle §194 odst. 5 a 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v rozhodném znění (dále jen "obchodní zákoník"). Městský soud konstatoval, že podle judikatury Nejvyššího soudu je vyloučeno použití výše uvedených zákonných ustanovení na členy představenstva družstva, a tím spíše je vyloučeno jejich použití na členy kolektivního statutárního orgánu občanského sdružení. Použít je lze pouze ve vztahu k subjektům, jichž se podle zákona výslovně týká (tj. zejména k akciovým společnostem a dalším).
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") potvrdil v návětí uvedeným rozsudkem rozsudek městského soudu, neboť se zcela ztotožnil s jeho zjištěními i právními závěry. U občanského sdružení, jehož cílem není dosahování zisku, je podle krajského soudu zcela namístě úvaha, že členové kolektivního vedení nejsou osobami, které by měly mít obdobný rozsah odpovědnosti, jako statutární zástupci obchodních společností
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl pro nepřípustnost, neboť rozhodnutí krajského soudu mělo být v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv zejména v tom, že Nejvyšší soud své rozhodnutí primárně založil na nepřiléhavém rozsudku. Od něj se odvíjející právní závěry tak mají být logicky nesprávné. Městskému soudu a krajskému soudu pak stěžovatelka především vytýká, že nezohlednily mezeru v právu, kterou měly překlenout analogickým použitím obchodního zákoníku. Jelikož příslušná právní úprava dopadající na občanská sdružení chyběla, bylo podle stěžovatelky "v případě řešení otázky ručení jednatelů občanského sdružení za jeho závazky nutné analogicky (subsidiárně) aplikovat ustanovení jiné vhodné právní normy, která problematiku odpovědnosti a ručení statutárních orgánů regulovala". Tomuto názoru má svědčit i systematický výklad, neboť normu nelze vykládat izolovaně, ale v souvislostech celého právního řádu. Odůvodnění napadených rozhodnutí proto stěžovatelka neshledává dostatečnými a smysluplnými; výklad práva obecnými soudy považuje za svévolný a rozporný s obsahem obvyklých výkladových metod.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Nepředstavuje další instanci v systému obecného soudnictví, proto je oprávněn do rozhodovací činnosti soudů v řízení o ústavní stížnosti dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasáhnout pouze, byla-li jejich pravomocnými rozhodnutími porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Úkolem Ústavního soudu je proto přezkoumat ústavnost napadených rozhodnutí, jakož i řízení, která jejich vydání předcházela. Nutno tudíž vycházet z pravidla, že (mimo jiné) výklad zákona a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat tehdy, je-li napadené rozhodování stiženo vadami majícími za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Proces výkladu a použití podústavního práva je stižen takovou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nálezy ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471) nebo ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. III. ÚS 3397/17].
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že rozhodne věcně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá kontradiktorní povahu; Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti. Ústavní soud považuje ústavní stížnost zpravidla za zjevně neopodstatněnou, nejsou-li napadená rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým nebo vadám řízení, která jejich vydání předcházela, způsobilá porušit základní práva nebo svobody stěžovatelky. Zákon tak umožňuje Ústavnímu soudu postihnout situace, v nichž ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní význam, může též vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou nebo obdobnou problematiku.
9. Obsah ústavní stížnosti se nijak nevymyká právě uvedeným postulátům, pročež ústavní stížnost nemá ústavněprávní rozměr. Pro napadená rozhodnutí byla zásadní argumentace judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž nelze postupovat analogicky podle obchodního zákoníku; již bylo v minulosti odůvodněno, že takto postupovat nelze ani v případě družstev, a nejde tak o pravou mezeru v zákoně. Obecné soudy postupovaly logicky, dospěly-li k závěru, že tuto analogii nelze tím spíše uplatnit na ručení členů řídících orgánů občanských sdružení. Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou srozumitelná, přesvědčivá a v souladu s výkladovými standardy a metodami. Ústavní soud dospěl k závěru, že neobsahují tzv. kvalifikovanou vadu, způsobující porušení ústavnosti, nýbrž jsou založena na výkladu zákona, který Ústavnímu soudu obecně nepřísluší (viz výše bod 7). Naopak stěžovatelka ani neodůvodnila, v čem se měly soudy od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu odchýlit a proč by Nejvyšším soudem poukazovaný rozsudek nebyl k věci přiléhavý. Ústavní soud proto ve zbytku pro stručnost odkazuje na ústavně souladná odůvodnění napadených rozhodnutí.
10. Závěrem Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení nebo se zaručovalo právo na rozhodnutí podle jejích představ. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění řádného soudního řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry nebo právními názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18).
11. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky, proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu