ECLI:CZ:US:2021:3.US.13.21.1
sp. zn. III. ÚS 13/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, advokátem, sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2, proti opatření Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 24. srpna 2020, č. j. 55 To 476/2019-3091 a postupu Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, spočívajícím v oznámení o nevyhovění námitkám ze dne 4. listopadu 2020, sp. zn. 55 To 476/2019, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného opatření s tvrzením, že jím a napadeným oznámením o nevyhovění námitkám byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud") ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. 32 T 137/2018 shledán vinným z přečinu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle §299 odst. 2, odst. 3, písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se měl dopustit neoprávněným nakládáním s tygry, tedy jedinci druhu přímo ohroženého vyhubením nebo vyhynutím. Stěžovatel a další spoluobžalovaný podali proti tomuto odsuzujícímu rozsudku okresního soudu odvolání.
3. Odvolacím soudem je ve stěžovatelově trestní věci Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud"). V napadeném opatření se uvádí, že stěžovatel opakovaně požádal o odročení nařízeného veřejného zasedání krajského soudu k projednání odvolání proti rozsudku okresního soudu, ačkoliv trvá na osobní účasti u veřejného zasedání. Dle krajského soudu v řízení vyvstala otázka, zda je stěžovatel pro svůj zdravotní stav (stěžovatel utrpěl úraz a léčí se na oddělení neurochirurgie Nemocnice na Homolce) schopen osobní účasti na veřejném zasedání u krajského soudu, eventuálně za jakých podmínek a kdy lze očekávat konsolidaci jeho zdravotního stavu do té míry, že by mu osobní účast u soudu umožnil. Krajský soud proto podle §105 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") přibral soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví různá se specializací na neurologii, MUDr. PhDr. Lubomíra Háčika, CSc., přičemž v odůvodnění napadeného opatření uvedl, že k objasnění a objektivizaci výše uvedených skutečností (zdravotního stavu stěžovatele a jeho schopnosti účastnit se jednání před soudem) je zapotřebí odborných znalostí znalce z uvedeného oboru. Znalci pak stanovil čtyři otázky, na které má odpovědět:
1) Zda je obžalovaný schopen osobní účasti u veřejného zasedání k projednání ve věci podaných odvolání?
2) V případě, že mu jeho zdravotní stav účast u veřejného zasedání umožňuje, specifikovat, za jakých okolností, a doporučení délky projednávané věci při zohlednění možných přestávek v jeho projednávání?
3) V případě, že nikoliv, kdy lze očekávat zlepšení zdravotního stavu obžalovaného, který mu brání v účasti u veřejného zasedání k projednání věci u krajského soudu?
4) Další případná zjištění znalce?
4. Stěžovatel proti napadenému opatření krajského soudu podal námitky směřující vůči formulaci otázek položených znalci. Uvedl, že otázka č. 2 znalci přímo podsouvá žádoucí odpověď, a že podle této odpovědi může jednání před soudem probíhat "se zapnutými stopkami", bez ohledu na konkrétní potíže stěžovatele. Proti otázce č. 4 uvedl, že tato otázka je "zcela bezobsahová a nijak nekonkretizovaná, znalci tak neumožní žádnou odpověď".
5. Krajský soud v oznámení ze dne 4. 11. 2020 uvedl, že na pokyn předsedy senátu Mgr. Lukáše Korpase soud stěžovateli sděluje, že jeho námitky shledává zcela nedůvodnými a bezobsažnými, přičemž uvedl, že položené otázky (pro znalecké zkoumání) jsou formulovány způsobem zaměřeným výlučně k získání informace, zda a za jakých podmínek je obžalovaný schopen účasti na projednání podaných odvolání u krajského soudu. Formulace položených otázek nikterak nepředurčuje výsledek znaleckého zkoumání a nic nebrání obžalovanému, aby znalci poskytl odpovídající součinnost.
6. Stěžovatel dovozuje, že předmětným opatřením o přibrání znalce je dle stěžovatele dále rozvíjeno nepřípustné trestní stíhání jeho osoby. Stěžovatel je nucen podrobit se opatření, které dle jeho názoru nemá žádnou oporu v zákoně. Podle stěžovatele není provedení znaleckého posudku nezbytné k objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení. Opatření k přibrání znalce postrádá podle jeho názoru náležité odůvodnění. Stěžovatel namítá, že krajskému soudu řádně předkládá lékařské zprávy, z nichž závažnost poškození jeho zdravotního stavu v důsledku úrazu zcela jasně vyplývá. Podle stěžovatele si tak mohl krajský soud sám posoudit, že je nutné veřejné zasedání odročit do doby, kdy mu zdravotní stav umožní, aby se veřejného zasedání účastnil a využil tak svá zákonem zaručená procesní práva. Stěžovatel dále uvádí, že krajský "soud zřejmě očekává od znalce sdělení, že se stěžovatel veřejného zasedání účastnit může, aby tak nemusel dále akceptovat jeho řádně dokládané omluvy z konání potvrzené lékařem. V takovém případě by se však jednalo o porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, podle něhož má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům." Stěžovatel dále spatřuje porušení svých práv v tom, že o námitkách proti přibrání znalce rozhoduje stejný orgán, který o téže otázce už rozhodl. Ke své trestní věci stěžovatel uvádí, že jednání, které je mu kladeno za vinu, není dle jeho názoru trestným činem.
7. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda lze předmětnou ústavní stížnost vůbec meritorně projednat. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Již ve své předchozí judikatuře Ústavní soud uvedl (viz např. usnesení ze dne 4. 8. 2011, sp. zn. III. ÚS 2088/11; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), že opatření, jímž se přibírá do trestního řízení znalec či znalecký ústav, je neformálním úkonem, který se svým obsahem blíží rozhodnutí, a proti němuž není přípustný opravný prostředek. K vyšetřování duševního stavu obviněného dle ustanovení §116 odst. 1 trestního řádu, které je ve své podstatě blízké též vyšetření osoby znalcem přibraným dle ustanovení §105 odst. 1 tr. řádu (případ stěžovatele), pak dodal, že se ve své podstatě jedná o procesní úkon, který je způsobilý zasáhnout do základních práv obviněného, podobně jako řada jiných procesních úkonů a opatření v rámci dokazování či zajištění osob a věcí. Zároveň však zdůraznil, že určité omezení základních práv, zejména osobní svobody, soukromí a majetkových práv, je nezbytnou součástí trestního řízení, když však orgány činné v trestním řízení musejí vždy dbát na proporcionalitu mezi zájmem na efektivní ochraně společnosti před kriminalitou a mezi intenzitou zásahů do osobní a rodinné sféry obviněného (respektive obžalovaného). S ohledem na výše popsaný rozsah své pravomoci přitom může Ústavní soud zasáhnout do těchto postupů orgánů veřejné moci teprve v případě zřejmého nepoměru mezi zájmem na zajištění účelu trestního řízení a zásahem do práv obviněného [usnesení ze dne 5. 4. 2000 sp. zn. II. ÚS 145/2000 (U 12/18 SbNU 407)]. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s napadeným postupem krajského soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. V projednávané věci Ústavní soud považuje za podstatné, že krajský soud srozumitelně a racionálně zdůvodnil, proč je dle jeho názoru znalecké zkoumání nezbytné a proč je zkoumaná otázka významná pro vedení trestního řízení. Krajský soud svůj závěr o důvodnosti zvoleného opatření opřel i o čl. 38 odst. 2 Listiny, když v napadeném opatření uvedl, že zjištění a závěry znalce jsou pro krajský soud předpokladem k zajištění procesních podmínek pro veřejné projednání věci za respektování práv obžalovaného na obhajobu realizovanou prostřednictvím jeho osobní účasti při projednávání věci. V odůvodnění napadeného opatření pak krajský soud uvedl, že k nařízení opatření ho vedla otázka, zda je stěžovatel pro svůj zdravotní stav schopen účasti u veřejného zasedání, a že k objasnění a objektivizaci výše uvedených skutečností (zdravotního stavu stěžovatele a jeho schopnosti účastnit se jednání před soudem) znalci uložil vypracování znaleckého posudku. Krajský soud v napadeném opatření poučil stěžovatele, že podle §105 odst. 3 tr. řádu lze vznést námitky proti osobě znalce, proti odbornému zaměření znalce nebo proti formulaci otázek položených znalci. Ústavní soud nemohl přisvědčit stěžovatelovu tvrzení, že by krajský soud podsouval znalci odpověď na položenou otázku. Naopak, z otázky č. 2 a č. 3 zřetelně vyplývá, že znalec může na schopnost stěžovatele účastnit se jednání před soudem odpovědět kladně i záporně. Dále Ústavní soud uvádí, že krajský soud řádně vyrozuměl stěžovatele o tom, zda shledává jeho námitky proti formulovaným otázkám za relevantní, a že ani v tomto postupu krajského soudu nelze spatřovat porušení stěžovatelových základních práv. K stěžovatelovu tvrzení, že jeho jednání není trestným činem, Ústavní soud dodává, že prostor pro tuto námitku stěžovateli není uzavřen, poněvadž bude mít možnost svoji argumentaci uplatnit i v pokračujícím řízení před krajským soudem.
9. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného opatření a postupu orgánu veřejné moci tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, porušena nebyla. Postup krajského soudu totiž nijak nevybočuje z judikatury Ústavního soudu, napadené opatření je řádně odůvodněno. Porušení stěžovatelových práv ve vztahu k oznámení o nevyhovění námitkám stěžovatele Ústavní soud rovněž neshledal. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecnému soudu z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu nikterak zasahovat do jeho rozhodovací činnosti
10. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu