ECLI:CZ:US:2021:3.US.1306.21.1
sp. zn. III. ÚS 1306/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti V. V., zastoupeného JUDr. Alenou Prchalovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Husova 1288/25, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, č. j. 25 Cdo 1359/2019-354, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2018, č. j. 17 Co 33/2018-272, a rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 6. 12. 2017, č. j. 9 C 189/2016-195, za účasti Okresního soudu v Třebíči, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jeho práva na ochranu zdraví chráněného čl. 31 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), jakož i práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel se žalobou podanou k Okresnímu soudu v Třebíči (dále i jen "okresní soud") domáhal po žalované Nemocnici Třebíč, příspěvkové organizaci ("žalovaná") náhrady škody na zdraví v celkové částce 745.083 Kč, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného léčení v nemocnici Třebíč. Okresní soud napadeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli 39.000 Kč a zamítl žalobu co do zbývající částky. Okresní soud vyšel ze zjištění, že stěžovatel byl pro bolesti břicha hospitalizován dne 10. 12. 2013 s tím, že jednou z možných diagnóz byl zánět výchlipku tlustého střeva (divertikulitida). Zpočátku byl zvolen konzervativní způsob léčby, avšak dne 11. 12. 2013, po podání nálevu do konečníku, došlo u stěžovatele k prudkému rozvoji bolestí břicha a ještě téhož dne večer byl operován. Operační řez byl nejprve veden v pravém podbřišku s typickým přístupem na apendix. Tento řez však musel být protažen na příčný řez, neboť v průběhu operace byl zjištěn zánět pobřišnice z perforace divertiklu, a proto byla stěžovateli provedena tzv. Hartmannova operace, jež spočívá v odstranění postižené části tlustého střeva (slepé zakončení konečníku a vývod tlustého střeva nástěnnou stomií). Přestože byla v roce 2014 žalobci provedena rekonstrukce zažívacího traktu (obnovení kontinuity tlustého střeva), trpí občasnými křečemi v břiše, které mu komplikují pohyb při předklánění, případně zvedání břemen. Na základě znaleckých posudků okresní soud uzavřel, že postup žalované při léčbě žalobce byl lege artis s výjimkou dvou výkonů, a to podání nálevu do konečníku (jenž byl při konzervativní léčbě nevhodný) a prvotně zvoleného přístupu do dutiny břišní řezem v pravém podbřišku (vzhledem k podezření na kombinaci více diagnóz byl tento řez zbytečně zatěžující; řez měl být správně veden ve střední čáře od pupku dolů). Stěžovatel přitom udělil informovaný souhlas pouze k operaci apendixu. Okresní soud proto přiznal stěžovateli bolestné za nesprávně vedený operační řez ve výši dvojnásobku základního bodového ohodnocení (39.000 Kč). Nárok na bolestné spojené s nesprávně podaným nálevem byl dle okresního soudu promlčen. Ohledně neudělení informovaného souhlasu soud uzavřel, že nebylo prokázáno (ani tvrzeno), že by v případě, že by byl stěžovatel informován o rizicích a následcích tzv. Hartmannovy operace, nepodstoupil by ji. Nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění neshledal soud důvodným pro neexistenci příčinné souvislosti mezi vadnými výkony žalované a trvalými následky žalobce. Podání nálevu totiž podle soudu nemohlo způsobit komplikace, pro které byl stěžovatel operován; nutnost provedení operace byla vyvolána nemocí (divertikulózou), jíž stěžovatel trpěl. U zbytečně vedeného řezu pak nebylo prokázáno, že by byl příčinou přetrvávajících obtíží nebo delší či komplikovanější rekonvalescence, je pouze větší pravděpodobnost vzniku srůstů a kýly.
3. Krajský soud v Brně, rozhodující o odvoláních stěžovatele i žalované, se s rozsudkem soudu prvního stupně převážně ztotožnil. Neshledal však důvod k navýšení odškodnění bolesti na dvojnásobek, neboť z prokázaných skutečností nevyplývá, že by stěžovatel v důsledku zbytečně vedeného příčného řezu v pravém podbřišku trpěl extrémní bolestivostí, a že by bolest byla natolik intenzivní a extrémní, že by základní odškodnění tuto intenzitu bolesti nezahrnovalo; proto ohledně částky 19.500 Kč (tj. polovina bolestného přiznaného okresním soudem) rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu v tomto rozsahu zamítl.
4. Nejvyšší soud stěžovatelem podané dovolání napadeným usnesením odmítl.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že příčinná souvislost mezi chybným postupem nemocnice a jeho doživotními následky je nepochybně dána a že obecné soudy si při hodnocení této příčinné souvislosti počínaly protiústavně. Stěžovatel opakuje celou řadu skutkových námitek, které vznesl již v řízení před obecnými soudy (v žalobě i posléze v opravných prostředcích). Společným jmenovatelem těchto námitek je to, že stěžovatel považuje jednání nemocnice Třebíč (resp. jejích zaměstnanců) za zcela neprofesionální a tvrdí, že příčinná souvislost mezi jeho následky a tvrzenými pochybeními nemocnice je evidentní.
6. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
7. Procesně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný.
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Jak plyne již ze shora provedené rekapitulace, podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy zjistily skutkový stav a potažmo vyhodnotily příčinnou souvislost mezi (non lege artis) jednáním nemocnice a újmou, kterou stěžovatel utrpěl. V tomto kontextu považuje Ústavní soud za nutné zdůraznit dva faktory, jež jsou pro posouzení věci klíčové.
10. Na jedné straně Ústavní soud již opakovaně vyložil, jaká je jeho přezkumná pozice při posuzování průběhu důkazního řízení a hodnocení jeho výsledků. Může jen znovu konstatovat, že v zásadě ponechává obojí obecným soudům. Během dokazování však nelze vyloučit výskyt procesních vad, jež za předpokladu intenzity dosahující úrovně ústavněprávního přezkumu nemohou uniknout jeho pozornosti. Patří k nim i kolize obsahu důkazů, resp. důkazních zjištění a jejich formulace v odůvodnění rozhodnutí s právními závěry, které jsou na základě důkazní materie vyvozovány. Účastníci řízení mají základní právo na spravedlivý proces, což znamená mimo jiné též právo na transparentní, důkazně kompletní a přesvědčivý průběh řízení, a tedy i na to, že zazní-li při dokazování závažné skutečnosti, soud se s nimi musí náležitě vypořádat [nález ze dne 26. srpna 2015 sp. zn. I. ÚS 3253/13 (N 157/78 SbNU 359)].
11. Na straně druhé nelze přehlédnout, že újma, kterou stěžovatel utrpěl, má zcela zásadní dopad na kvalitu jeho života. Výsledek sporu měl tudíž pro stěžovatele mimořádný význam. Nelze přehlédnout ani skutečnost, že případy zásahů do fyzické integrity osoby a ohrožení jejího zdraví či dokonce života mají již s ohledem na svou materii určitý ústavní rozměr. Nemá-li být právní ochrana fyzické integrity a zdraví v horizontálních vztazích pouhou prázdnou proklamací, musí obecné soudy zohlednit specifika takových případů a přistupovat k nim obzvláště pečlivě. Za této situace Ústavní soud - byť je ve vztahu k přezkumu skutkových otázek zodpovězených obecnými soudy obecně zdrženlivý - věnoval přezkumu nastíněných otázek zvýšenou pozornost. Zkoumal přitom zejména to, zda obecné soudy přistupovaly k procesu zjišťování skutkového stavu a zkoumání příčinné souvislosti skutečně s takovou péčí, jakou jim povaha věci diktovala.
12. Ústavní soud však po přezkumu napadených rozhodnutí a pečlivém prostudování vyžádaného soudního spisu konstatuje, že obecné soudy klíčovým (skutkovým i posléze právním) otázkám řádnou pozornost věnovaly a že si při zjišťování skutkového stavu a vyhodnocování příčinné souvislosti počínaly svědomitě. Mezi tyto klíčové otázky patřilo to, jak zaměstnanci nemocnice postupovali při léčbě stěžovatele, zda byl jejich postup lege artis a zda mezi případnými pochybeními nemocnice (postupem non lege artis) a újmou stěžovatele existovala příčinná souvislost. Významnou roli při hodnocení těchto otázek hrály zejména znalecké posudky.
13. Nelze přitom přitakat stěžovatelovu tvrzení, že obecné soudy si při hodnocení znaleckých posudků počínaly formalisticky či vytrhávaly určité pasáže z kontextu. Znalecké posudky (a v návaznosti na to i obecné soudy) se shodly na tom, že se nemocnice Třebíč dopustila dvou pochybení, a to konkrétně podání nálevu a chybné "taktiky přístupu do dutiny břišní" (srov. zejména znalecký posudek MUDr. JUDr. Dušana Klose, Ph.D. na č. l. 131 či 133 spisu Okresního soudu v Třebíči, sp. zn. 9 C 189/2016). Pokud se však týče příčinného vztahu mezi těmito pochybeními a zdravotními následky stěžovatele, je třeba akceptovat jako ústavně konformní závěr obecných soudů, podle něhož na základě provedených důkazů příčinná souvislost nebyla prokázána. Např. podle citovaného znaleckého posudku MUDr. JUDr. Dušana Klose, Ph.D. chybí přijatelná úroveň důkazu dle Evidence Based Medicine, že by podání nálevu mělo za následek další zdravotní komplikace stěžovatele, pro které byl následně operován. Eventuality, jež by v případě nepodání nálevu mohly nastat, bylo možno předvídat pouze s určitou (nepříliš vysokou) mírou pravděpodobnosti. Obdobné závěry (tj. nemožnost rozumnou mírou pravděpodobnosti stanovit, zda jsou následky stěžovatele důsledkem chybného postupu nemocnice) učinil znalec i ve vztahu k chybně provedenému řezu (srov. výslech znalce na č. l. 176).
14. Obecné soudy, zejména Okresní soud v Třebíči, pak s provedenými důkazy korektně pracovaly a pečlivě odůvodnily, proč dospěly ke skutkovým (a posléze právním) závěrům, s nimiž stěžovatel nesouhlasí.
15. Za tohoto stavu Ústavní soud konstatuje, že skutková zjištění provedená obecnými soudy i jejich závěry stran příčinné souvislosti jsou souladné s nároky, které na rozhodování obecných soudů klade ústavní pořádek i judikatura Ústavního soudu. V takto skutkově komplikované věci ovšem nebylo možno očekávat, že obecné soudy odhalí jakousi "objektivní pravdu". S ohledem na provedené dokazování však nelze konstatovat, že by jejich závěry byly s provedenými důkazy v extrémním nesouladu či že by ke skutkově složité a věcně citlivé věci nepřistoupily s řádnou péčí.
16. Ústavní soud proto shrnuje, že řízení před obecnými soudy bylo spravedlivé a že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou opřena o řádně zjištěný skutkový stav, přesvědčivý a racionální právní názor a lze je proto považovat za ústavně konformní. Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu