ECLI:CZ:US:2021:3.US.1311.21.1
sp. zn. III. ÚS 1311/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Ernesta, zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou, sídlem Pplk. Sochora 740/34, Praha 7, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. 11. 2020, č.j. 148 EXE 3886/2017-54, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2021, č.j. 21 Co 61/2021-73, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 30. 11. 2020, č.j. 148 EXE 3886/2017-54, zamítl návrh stěžovatele ze dne 8. 10. 2020 na zastavení exekuce.
2. Z rozhodnutí vyplývá, že soudní exekutor byl pověřen provedením exekuce
k vymožení pohledávky oprávněné (České kanceláře pojistitelů), a to na základě exekučního titulu, kterým je rozsudek obvodního soudu ze dne 12. 11. 2014, č.j. 5 C 183/2014-44 , ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2017, č.j. 28 Co 179/2015-103 (dále také "exekuční titul"). Obecné soudy stěžovateli uložily zaplatit České kanceláři pojistitelů částku 10 600 Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení z titulu nezaplacení povinného ručení za osobní automobil v období od 19. 12. 2010 do 16. 6. 2011.
3. V návrhu na zastavení exekuce stěžovatel namítal, že v rozhodné době majitelem předmětného automobilu nebyl, přičemž poukazoval na skutečnost, že ve skutkově překrývajícím se řízení, kde byl Správou služeb hl. m. Prahy žalován o parkovné po odtažení vozu, obvodní soud v rozsudku ze dne 30. 1. 2019, č.j. 14 C 77/2010-197, konstatoval, že v době odtahu vozidla (dne 23. 4. 2008) již stěžovatel nebyl skutečným vlastníkem a provozovatelem vozidla, když byl sice veden v registru silničních vozidel jakožto provozovatel, nicméně tento registr má pouze evidenční charakter.
4. Obvodní soud v reakci na návrh stěžovatele na zastavení exekuce upozornil, že v exekučním řízení není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu a je jím vázán, přičemž dodal, že není vázán ani odůvodněním cizího rozsudku. Upřesnil, že k přezkumu exekučního titulu může zcela výjimečně přistoupit, musí však jít o případ, kdy by exekuční titul byl vydán v tak přímém rozporu s dobrými mravy, že by tento rozpor dosahoval ústavněprávní roviny, a to s přihlédnutím ke všem souvislostem, tedy i k okolnostem vydání exekučního titulu. Obvodní soud neshledal, že by exekuční titul byl rozporný s dobrými mravy v ústavněprávní rovině, neboť stěžovatel sám zapříčinil, že byl považován za vlastníka předmětného vozidla tím, že nepožádal o provedení zápisu změn údajů zapisovaných v registru silničních vozidel a zapříčinil tím ve značné míře vydání exekučního titulu, který je podkladem exekuce. Uzavřel proto, že důvody pro zastavení exekuce dle §268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. pro nepřípustnost dány nebyly.
5. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 25. 2. 2021, č.j. 21 Co 61/2021-73, usnesení obvodního soudu potvrdil.
6. Ztotožnil se se závěry obvodního soudu a taktéž zdůraznil, že směrodatným pro vedení exekuce je exekuční titul (jeho výroková část), jehož obsahem je exekuční soud vázán. Poukázal i na to, že exekuce sama byla zahájena již v roce 2017 poté, co se pravomocným a vykonatelným stal exekuční titul, který jasně deklaroval, že nevlastnictví vozidla stěžovatel neprokázal. Na postupu oprávněného, který poté, co získal exekuční titul, podal návrh na nařízení exekuce, tedy dle městského soudu nelze shledat nic nemravného, na čemž nemůže nic změnit ani skutečnost, že v roce 2019 bylo obvodním soudem vydáno rozhodnutí, které se k otázce vlastnictví vozidla staví v odůvodnění svého rozhodnutí jinak. Usnesení obvodního soudu proto jako věcně správné potvrdil.
II.
7. Podle stěžovatele došlo k porušení jeho práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
8. Domnívá se, že věc má ústavněprávní rozměr, neboť obecné soudy neposuzovaly jeho situaci ve vzájemných souvislostech a s potřebným nadhledem, oproštěným od zjednodušujícího formalismu. Ten je dle stěžovatele zřejmý mj. z části napadeného rozhodnutí městského soudu, kde tento konstatuje, že "Každé z rozhodnutí (ať již se jedná o exekuční titul nebo rozsudek 14 C 77/2010) obsahuje co do vlastnictví či nevlastnictví povinného sice jiný závěr, ale jen v odůvodnění rozhodnutí a nikoli v části výrokové.". Stěžovatel má také za to, že jej nelze vinit z toho, že svým jednáním zapříčinil vydání exekučního titulu, když před podáním žaloby s Českou kanceláří pojistitelů komunikoval a dokládal nejen situaci s hrazením povinného ručení, ale také situaci s prodejem vozidla třetí osobě. Vydání exekučního titulu tudíž stěžovatel nevnímá výlučně jako svojí vinu, nýbrž zejména jako důsledek nezměrné povýšenosti České kanceláře pojistitelů.
III.
9. Ve své judikatuře Ústavní soud setrvale akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je přitom nutno vycházet z pravidla, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů na konkrétní případy, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
11. Jak ve svém rozhodnutí uvedl již obvodní soud, exekuční řízení má jiný účel než nahrazovat nalézací řízení, případně přezkoumávat vady nalézacího řízení a neslouží k případnému zhojení nečinnosti nebo nedostatečné obrany účastníků v nalézacím řízení, případně k tomu, aby měnil důsledky exekučních titulů, které byly vydány, jelikož opačný výklad by vedl k nežádoucímu stavu právní nejistoty týkající se účinků již vydaných pravomocných a vykonatelných exekučních titulů.
12. Přisvědčit lze stěžovateli nicméně v tom, že i ve vykonávacím řízení může být za určité situace zkoumána opodstatněnost hmotněprávního nároku, jehož vymožení (splnění) se vykonávacím řízením sleduje. Postup spjatý s využitím §268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. však může být využit toliko výjimečně k odstranění zjevné nespravedlnosti při zohlednění mimořádných a značně specifických okolností [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3194/18 ze dne 1. 4. 2019 či nález sp. zn. II. ÚS 2230/16 ze dne 1. 11. 2016 (N 206/83 SbNU 281); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz], což však nic nemění na skutečnosti, že v obecné rovině stále platí zásada, podle které obecné soudy v exekučním řízení nejsou oprávněny přezkoumávat správnost exekučního titulu, resp. řízení, které jeho vydání předcházelo (obdobně viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2634/19 ze dne 27. 7. 2020, usnesení sp. zn. I. ÚS 2217/18 ze dne 28. 1. 2020 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 2027/18 ze dne 11. 9. 2018).
13. Spatřuje-li stěžovatel mimořádné okolnosti pro zastavení exekučního řízení v tom, že v nalézacím řízení podle něj byla (vzhledem k části odůvodnění rozhodnutí vydaného později v jiném řízení) nesprávně posouzena otázka vlastnictví předmětného automobilu, nelze s tímto jeho názorem souhlasit.
14. Jak vyplývá z rozhodnutí městského soudu ze dne 1. 2. 2017, č.j. 28 Co 179/2015-103, stěžovatel se totiž prostřednictvím tvrzení, že v rozhodné době nebyl vlastníkem předmětného vozidla, bránil již v nalézacím řízení, ve kterém obecné soudy, kromě skutečnosti, že stěžovatel byl v rozhodné době veden v registru silničních vozidel jako provozovatel vozidla a jako vlastník, provozovatel a pojistník sjednal k vozidlu pojistnou smlouvu, která zanikla pro nezaplacení pojistného těsně před nárokovým obdobím, konstatovaly taktéž to, že stěžovatel neunesl své důkazní břemeno a navzdory provedenému dokazování neprokázal, že v relevantní době vlastníkem vozidla nebyl. Obecné soudy v této souvislosti upozornily zejména na rozpory ve výpovědi svědka týkající se formy kupní smlouvy a výše kupní ceny, jehož výpověď, kromě přátelského vztahu se stěžovatelem, dle obecných soudů nemohla být považována za přesvědčivou i se zřetelem k opuštění nepojízdného vozidla na ulici, nezaplacení kupní ceny a nepřevedení registrace vozidla, jakož i s přihlédnutím k tomu, že stěžovatel poté i nadále platil pojistné ze smlouvy o pojištění odpovědnosti z provozu tohoto vozidla a nepřevedl vlastnictví k němu v registru vozidel na jinou osobu, a to po dobu dalších tří let. Relevantní argumentaci způsobilou zpochybnit tyto závěry, které byly podkladem pro vydání exekučního titulu, stěžovatel přitom v ústavní stížnosti neuvádí.
15. Pokud obecné soudy v nyní posuzovaném řízení za dané situace nepovažovaly výtky stěžovatele směřující vůči výsledku nalézacího řízení spolu s odkazem na část odůvodnění pozdějšího rozhodnutí za způsobilý důvod pro zastavení exekuce a návrh stěžovatele na zastavení exekuce zamítly, což taktéž srozumitelným způsobem zdůvodnily, nemá Ústavní soud takovému postupu z ústavněprávního hlediska co vytknout.
16. Jelikož Ústavní soud neshledal, že by došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení práv, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2021
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu