ECLI:CZ:US:2021:3.US.132.21.1
sp. zn. III. ÚS 132/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Kongregace sester Těšitelek Božského Srdce Ježíšova, se sídlem Odbojářů 324, Rajhrad, zastoupené JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem Dominikánské nám. 656/2, Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2020, č. j. 28 Cdo 2941/2020-261, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 6. 2020, č. j. 1 Co 6/2020-205, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2019, č. j. 35 C 6/2017-172, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1, odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, citovaným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") bylo nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj, ze dne 16. 6. 2017, sp. zn. 16VD8194/2014-523102, č. j. SPU 287352/2017, a bylo rozhodnuto, že stěžovatelce se nevydávají pozemky parc. č. st. 329, parc. č. 1000/1, parc. č. 1000/2, parc. č. 1006/5, parc. č. 1006/6, parc. č. 1006/8, parc. č. 1006/9, parc. č. 1006/10 a parc. č. 1006/11, všechny v kat. území a obci Sebranice u Boskovic (dále jen "předmětné pozemky").
3. K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), který v záhlaví uvedeným rozhodnutím rozsudek krajského soudu potvrdil.
4. Dovolání stěžovatelky odmítl ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyšší soud jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017.
5. Stěžovatelka s těmito závěry nesouhlasí, přičemž na podporu svých tvrzení předkládá obdobnou argumentaci, jakou použila již v předchozím řízení. Opětovně tudíž vyjadřuje přesvědčení, že "funkční souvislost dotčených pozemků s vydanými pozemky tvořícími vesměs původní pozemek PK p. č. 1006 je pak dána právě společnou příslušností k této dřívější jediné individuálně určené věci, která byla oddělením dotčeného pozemku zásadním způsobem znehodnocena, resp. poškozena", přičemž je toho názoru, že ignorováním předestřené argumentace týkající se funkční souvislosti bylo ze strany obecných soudů zasaženo do jejích základních práv.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
8. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatelky, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Argumenty obsažené v ústavní stížnosti navíc fakticky kopírují argumenty předestřené již před soudem I. stupně a posléze v odvolání a dovolání, čímž však stěžovatelka staví Ústavní soud do pozice další soudní (odvolací) instance, která mu nenáleží. Sama skutečnost, že se stěžovatelka se závěry obecných soudů neztotožňuje, totiž nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu, který již v minulosti mnohokráte zdůraznil, že z práva na spravedlivý proces neplyne a logicky ani plynout nemůže právo na úspěch ve věci. Obecné soudy ovšem musí v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto zjištění učinily, což bylo v nyní posuzovaném případě bez dalšího naplněno.
10. Spornou se v nyní posuzované věci jevila interpretace ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 428/2012 Sb."), podle něhož povinná osoba vydá oprávněné osobě nemovitou věc ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období, pokud a) funkčně souvisela nebo souvisí s nemovitou věcí, kterou oprávněná osoba vlastní, nebo která se vydává podle tohoto zákona, nebo b) oprávněné osobě nebo jejímu právnímu předchůdci v rozhodném období sloužila k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům nebo jako obydlí duchovních.
11. Obecné soudy přitom vycházely z výkladu pojmu "funkční souvislost" podaného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017 (srov. rozsudek krajského soudu, bod 13; rozsudek vrchního soudu, bod 8; usnesení Nejvyššího soudu, s. 4), z nějž vyplývá, že funkční souvislost nemůže být odvozována z toho, že v rozhodném období existovala vlastnická jednota odňatých pozemků s jinými pozemky vydanými či vydávanými, neboť se nejednalo o souvislost funkční, nýbrž souvislost právní (vlastnickou). Je vhodné zmínit, že tento výklad, stěžovatelkou považovaný za absurdní a protiústavní, již dříve aproboval rovněž Ústavní soud (srov. např. usnesení ze dne 7. 2. 2019, sp. zn. II. ÚS 4297/18; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
12. Pro Ústavní soud je v nyní posuzované věci podstatné, že obecné soudy stěžovatelce náležitě objasnily, proč vydaly napadená rozhodnutí, neshledaly její právo na restituci předmětných pozemků, a tedy provedly výklad podústavního práva v neprospěch jejího nároku. Závěry obecných osudů, že stěžovatelkou uplatňované vztahy mezi jejím majetkem, případně majetkem jí již vydaným a předmětnými pozemky nelze posoudit jako vztah funkční souvislosti ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., neboť jde pouze o soubor nemovitých věcí, které měly historicky vlastnickou, knihovní, spotřební a prostorovou souvislost, resp. že za funkční souvislost nelze považovat ani vazbu předmětných pozemků na pozemky vlastněné stěžovatelkou, přes něž vedou vodní toky napájející vodní nádrž Skalice na předmětných pozemcích, či ekologickou a hydrologickou souvislost předmětných pozemků s pozemky stěžovatelce již vydanými (srov. usnesení Nejvyššího soudu, s. 5; rozsudek vrchního soudu, body 8-9; rozsudek krajského soudu, bod 14 a n.), považuje Ústavní soud za přesvědčivé, dostatečně odůvodněné, a tedy ústavně konformní.
13. Významná je totiž také okolnost, že právě nemožnost vydat majetek z důvodu chybějící funkční souvislosti kryje finanční náhrada podle ustanovení §15 zákona č. 428/2012 Sb. Jak se totiž podává z důvodové zprávy k tomuto zákonnému ustanovení, "suma finančních náhrad určených pro všechny tyto církve a náboženské společnosti představuje náhradu za jejich původní majetek, který se v rozhodném období stal předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v §5 a nemá být těmto církvím a náboženským společnostem podle tohoto zákona vydán."
14. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavněprávního pohledu akceptovatelná a stěžovatelce nelze přisvědčit v tom, že by v její věci bylo aplikováno podústavní právo ústavně nekonformním způsobem. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu