ECLI:CZ:US:2021:3.US.1388.21.1
sp. zn. III. ÚS 1388/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Hynka Licehamra, zastoupeného JUDr. Janem Nohejlem, advokátem, sídlem U Rajské zahrady 1912/3, Praha 3 - Žižkov, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2021 č. j. 23 Cdo 3487/2020-417, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. června 2020 č. j. 70 Co 149/2020-394 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. října 2019 č. j. 21 C 482/2013-344, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, stěžovatel se v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 10 domáhal po společnosti Czech international transport, s. r. o. (první žalovaná), a společnosti NEXUS Finance Systems Corporation, s. r. o. (druhá žalovaná), zaplacení částky 1 471 791,80 Kč. Spor měl svůj původ v zemině, jejíž odvoz první žalovaná vyúčtovala stěžovateli, ačkoli k odvozu údajně nedošlo. Stěžovatel odmítl zaplatit a první žalovaná převedla pohledávku s příslušenstvím na druhou žalovanou, která ji uplatnila v rozhodčím řízení, v němž bylo stěžovateli uloženo zaplatit druhé žalované pohledávku s příslušenstvím a smluvní pokutou ve výši 3 % denně. Stěžovatel z obavy z exekuce požadovanou částku (celkem 2 014 035 Kč) zaplatil, a to podle výslovného pokynu druhé žalované na účet první žalované. Rozhodčí nález byl posléze rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 zrušen, a stěžovatel se tak po žalovaných domáhal vydání bezdůvodného obohacení (část sumy ovšem stěžovatel uznal jako oprávněnou).
3. Obvodní soud pro Prahu 10 ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl, že druhá žalovaná je povinna stěžovateli zaplatit částku 1 470 755,42 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 1 036,38 Kč žalobu vůči druhé žalované zamítl (výrok II), žalobu vůči první žalované zamítl v celém rozsahu (výrok III), uložil druhé žalované zaplatit stěžovateli náhradu nákladů (výrok IV) a rozhodl, že první žalované se náhrada nákladů nepřiznává (výrok V).
4. Obvodní soud nejdříve posuzoval, zda stěžovatelem zaplacená částka navzdory zrušení rozhodčího nálezu odpovídala hmotněprávním poměrům, přičemž uzavřel, že stěžovatel uhradil o 1 470 755,42 Kč více, než měl. Následně se soud zabýval tím, kdo se na stěžovatelův úkor bezdůvodně obohatil. Vyšel z toho, že jde o bezdůvodné obohacení na základě plnění z právního důvodu, který odpadl, přičemž povinnost vydat plnění získané z bezdůvodného obohacení vzniká tomu, kdo je získal, tedy nikoli osobě, která má předmět plnění aktuálně ve svém držení, nebo osobě, která jej skutečně spotřebovala, nýbrž tomu, komu bylo bezdůvodně plněno. Povinnou vydat bezdůvodné obohacení je tak dle obvodního soudu druhá žalovaná.
5. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem odmítl odvolání stěžovatele proti výroku I (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výrocích II, III, IV a V prvostupňové rozhodnutí potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Městský soud se ztotožnil se závěry obvodního soudu, neboť plnění přijala druhá žalovaná bez ohledu na to, jaké určila místo plnění.
6. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem stěžovatelovo dovolání v rozsahu, v němž směřovalo proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, odmítl, neboť jde o rozhodnutí, proti kterému je přípustná žaloba pro zmatečnost. Dále dovolání odmítl i v rozsahu, v němž směřovalo proti výroku II rozsudku městského soudu v části, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku obvodního soudu, neboť stěžovatel v této části nevymezil, v čem spatřuje splnění podmínek přípustnosti dovolání. Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud dovolání zamítl s tím, že odvolací soud dosud neřešenou právní otázku osoby pasivně legitimované k vydání bezdůvodného obohacení v případě plnění na základě později zrušeného rozhodnutí, které bylo zaplaceno na základě pokynu oprávněného na účet třetí osoby, rozhodl správně.
7. Nejvyšší soud se ztotožnil se stěžovatelem, že plnění na základě později zrušeného rozhodnutí není plněním na základě právního důvodu, který odpadl. Soudy však přesto dle Nejvyššího soudu postupovaly správně, neboť zkoumaly, zda stěžovateli svědčil hmotněprávní nárok na plnění poskytnuté na základě zrušeného rozhodnutí. Dále Nejvyšší soud vyložil, že dle judikatury i odborné literatury při vzniku bezdůvodného obohacení plněním na základě později zrušeného rozhodnutí je ochuzeným ten, komu byla rozhodnutím uložena povinnost plnit, a obohaceným ten účastník, kterému bylo právo na plnění rozhodnutím přiznáno (za předpokladu, že rozhodnutí neodpovídalo hmotněprávním poměrům). Konečně pak Nejvyšší soud vyložil, že jak z jeho ustálené rozhodovací praxe plyne, plnění poskytnuté na základě určitého (byť třeba později odpadnuvšího) právního důvodu mezi dvěma subjekty na účet třetí osoby, vymezený coby platební místo, nelze bez dalšího pokládat za bezdůvodné obohacení majitele tohoto účtu na úkor osoby peníze zasílající - zaplacení určité částky na účet třetí osoby u peněžního ústavu představující sjednané platební místo s úmyslem dostát smluvenému závazku je totiž třeba pokládat za plnění druhé smluvní straně, a nikoliv majiteli účtu.
8. V poměrech posuzované věci tak dle Nejvyššího soudu, jestliže stěžovatel plnil na základě rozhodčího nálezu druhé žalované, zrušením rozhodčího nálezu došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně druhé žalované jako oprávněné z rozhodčího nálezu, přičemž je nerozhodné, že žalobce plnil na základě výslovného pokynu druhé žalované na účet třetí osoby, tj. že platebním místem byl určen účet první žalované.
9. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se soudy dopustily přehnaného formalismu, v důsledku čehož byla poskytnuta ochrana nepoctivému a nemravnému jednání. Stěžovatel poukazuje na to, že druhá žalovaná je skořápka nefunkční společnosti, která nevyvíjí žádné obchodní aktivity, přičemž jednatel první žalované hovořil o druhé žalované i během soudního řízení v první osobě. Rozhodování o pohledávce bylo dle stěžovatele svěřeno rozhodci, kterého si strany nezvolily, který neměl pravomoc spor rozhodnout a kterému byla zaplacena jen nepatrná část rozhodčího poplatku, přesto však druhé žalované vyhověl v plném rozsahu. Po zrušení rozhodčího nálezu neměla druhá žalovaná ani na zaplacení nákladů, po celou dobu však bylo po stěžovateli vyžadováno, aby hradil na účet první žalované. Po podání žaloby pak dle stěžovatele začala první žalovaná činit kroky vedoucí k tomu, aby v případě neúspěchu nemusela stěžovateli vracet dlužné prostředky, když nyní je i první žalovaná fakticky bez majetku a nekontaktní; její jediný společník a jednatel je z Ukrajiny a žije na Ukrajině.
10. Stěžovatel usuzuje, že první žalovaná postoupila pohledávku na druhou žalovanou proto, aby tuto částku nemusela vracet, když byla oproti druhé žalované ekonomicky aktivní. Výsledek řízení je pak takový, že první žalovaná získala více než milion korun na svůj účet, ale povinnost vrátit peníze byla uložena druhé žalované, která nemá žádné prostředky a žádné peníze jí ani nebyly zaslány. Ze strany žalovaných tak údajně šlo o sérii úkonů, které měly za cíl znemožnit vrácení nezákonně vymožené částky. Jednalo se dle stěžovatele o nemravné jednání, které nepožívá právní ochrany a které nelze aprobovat. Judikatura, z níž soudy vycházely, údajně řešila odlišné případy, v nichž nedošlo ke zneužití práva.
11. Závěrem stěžovatel poznamenává, že celá záležitost je pro něj velice osobní. Soudní spor zahájil v roce 2013 a za dobu 8 let i jednatel první žalované stačil do první žalované dosadit nekontaktní osoby. V právním státě je dle stěžovatele třeba hledat spravedlnost, bránit zásady poctivosti a morálnosti a naopak neposkytovat ochranu zjevné nepoctivosti. Na vše uvedené stěžovatel poukazoval od samého počátku soudního řízení a vysvětloval, že z opatrnosti podal žalobu na obě žalované, ale že pokud bude přiznána pohledávka vůči druhé žalované, nikoliv vůči první žalované, bude mít pro něj rozhodnutí stejný výsledek, jako by byla žaloba zamítnuta, když druhý žalovaný neměl nikdy žádné finanční prostředky a fingované postoupení mělo za cíl znemožnit vrácení nezákonně získaných peněz.
12. V části, kterou je napadán výrok I rozsudku obvodního soudu a výrok I rozsudku městského soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatel se mohl bránit žalobou pro zmatečnost, jak již vyložil Nejvyšší soud. Za této situace stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které měl k ochraně svého práva k dispozici ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Podobný závěr nutno vyslovit i vůči té části ústavní stížnosti, kterou je napadán výrok II rozsudku obvodního soudu a výrok II rozsudku městského soudu v rozsahu, jímž byl výrok II rozsudku obvodního soudu potvrzen. V této části totiž stěžovatel řádně nevyčerpal dovolání, které bylo odmítnuto pro vady, jelikož stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění podmínek přípustnosti dovolání.
13. Ve zbývajícím rozsahu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
14. Jde-li o rozsudek Nejvyššího soudu, stěžovatel vůči jeho výroku I (kterým došlo k procesnímu odmítnutí části dovolání) nepředložil žádnou argumentaci, z níž by bylo lze byť dovozovat porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Stěžovatel své námitky směřuje až vůči výroku II rozsudku Nejvyššího soudu a korespondujícím výrokům obvodního a městského soudu. Právě na ně se tedy zaměří i Ústavní soud.
15. Stěžovatel se do značné míry zaměřuje na okolnosti a důvody postoupení pohledávky z první žalované na druhou žalovanou. Ačkoli přitom právě tímto aktem měla druhá žalovaná do celého případu "vstoupit", napadenými rozhodnutími byla řešena jiná otázka. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal vydání bezdůvodného obohacení, k němuž mělo dojít v důsledku plnění na základě později zrušeného rozhodčího nálezu. Za této situace, jak soudy podrobně vysvětlily, vzniká bezdůvodné obohacení bez ohledu na platební místo na straně toho, komu bylo právo na plnění nálezem přiznáno (neodpovídá-li plnění hmotněprávním poměrům). Důvody, proč bylo zrušeným nálezem plnění přiznáno určitému subjektu, resp. proč právě tento subjekt vystupoval jako strana řízení - tedy faktické důvody, proč se právě tento subjekt obohatil - nejsou zásadně v tomto ohledu relevantní. Nelze tak souhlasit s tím, že by soudy poskytly ochranu zjevné nepoctivosti. Stejně tak se nelze ztotožnit se stěžovatelem v tom, že judikatura, z níž soudy vycházely, řešila odlišné případy, neboť v nich dle stěžovatele nešlo o zneužití práva - nejde totiž o okolnost, která by mohla mít na rozhodné právní závěry vliv.
16. Právě uvedené neznamená, že by se stěžovatel za určitých podmínek, jak už naznačil okresní soud, nemohl domáhat náhrady škody, která by mohla stěžovateli např. při případné nedobytnosti pohledávky vzniknout, nyní ale byla řešena existence bezdůvodného obohacení. Soudy přitom nemohly určovat, kdo se obohatil, na základě posouzení solventnosti jednotlivých subjektů.
17. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2021
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu