ECLI:CZ:US:2021:3.US.1401.21.1
sp. zn. III. ÚS 1401/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Konvent minoritů v Krnově, se sídlem Štursova 85/2, Krnov, zastoupeného JUDr. Tomášem Markem, advokátem se sídlem Havlíčkova 1400/29, Jihlava, směřující proti výroku II. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2021, č. j. 28 Cdo 390/2021-519, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 8. 2020, č. j. 11 Co 342/2019-486, jakož i rozsudku Okresního soudu v Bruntále - pobočka v Krnově ze dne 14. 8. 2019, č. j. 7 C 48/2015-454, a to v částech, jež nebyly zrušeny citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále - pobočka v Krnově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozsudkům Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále - pobočka v Krnově, a to ve shora specifikovaném rozsahu, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud pro úplnost konstatuje, že stěžovatel k rozsudku Nejvyššího soudu sice výslovně uvedl, že napadá jeho část I., kterou nebyla zrušena předchozí rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, nicméně z obsahu napadeného rozsudku Nejvyššího soudu je patrno, že výrokovou částí I. bylo dovolání stěžovatele vyhověno, zatímco výrokem II. bylo dovolání ve zbytku odmítnuto. S ohledem na obsah ústavní stížnosti je tak zřejmé, že stěžovatel ve skutečnosti zamýšlel napadnout právě tuto výrokovou část II. a právě tímto směrem proto zaměřil svůj další přezkum.
3. Jak plyne z obsahu ústavní stížnosti a z přiložených listin, předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba stěžovatele na určení vlastnického práva státu k blíže specifikovaným nemovitostem, podaná proti žalovaným 1) městu Krnov a 2) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, k nimž stěžovatel eventuálně - podle výsledku řízení - chtěl uplatnit restituční nárok podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o církevních restitucích").
4. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, jelikož účastníkům řízení jsou všechny relevantní skutečnosti známy.
5. Postačí proto uvést, že Okresní soud v Bruntále - pobočka v Krnově (dále jen "okresní soud"), jenž shora rubrikovaným rozhodnutím stěžovatelovu žalobu v plném rozsahu zamítl, i Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozsudek okresního soudu ve výroku o věci samé potvrdil, dospěly ve vztahu ke sporným nemovitostem k následujícím závěrům.
6. Pozemek specifikovaný ve výroku I. pod bodem 1) rozsudku okresního soudu nabylo město Krnov (dále jen "první žalovaný") vydržením. Ohledně pozemků uvedených ve výroku I. rozsudku okresního soudu pod bodem 2) pak nalézací i odvolací soud dovodily, že přešly do obecního vlastnictví prvního žalovaného v souladu s ustanovením §2 odst. 1, resp. §2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."). Právo na určení vlastnického práva státu k pozemkům uvedeným ve výroku I. rozsudku okresního soudu pod bodem 3) shledaly obecné soudy k námitce České republiky, vystupující v řízení v pozici žalované, promlčeným. Stran pozemků označených ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 4) okresní i krajský soud uzavřely, že v řízení nebylo prokázáno, že je stěžovatel vlastnil v rozhodném období, a že jsou tak součástí jeho historického církevního majetku ve smyslu ustanovení §2 písm. a) zákona o církevních restitucích. Konečně pozemky uvedené ve výroku I. rozsudku okresního soudu pod bodem 5) dle názoru okresního a krajského soudu přešly do obecního majetku prvního žalovaného podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., jestliže šlo o majetek státu, ke kterému k 23. 11. 1990 náleželo právo hospodaření Městskému národnímu výboru v Krnově a jenž byl k 24. 5. 1991 ve faktickém užívání prvního žalovaného, coby veřejná zeleň a součást veřejných prostranství obhospodařovaných Technickými službami Krnov, zčásti též coby majetek přenechaný prvním žalovaným do dočasného užívání třetí osoby.
7. K dovolání stěžovatele ve věci rozhodoval ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší soud, a to tak, že zrušil rozsudek krajského soudu v části výroku I., kterým byl potvrzen výrok I. rozsudku okresního soudu pod bodem 3), a to včetně závislých nákladových výroků. Nejvyšší soud ve vztahu ke zde uvedeným pozemkům zrušil rovněž výrok I. rozsudku okresního soudu a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok I.). Dovolací soud svůj kasační zásah odůvodnil tím, že "závěr odvolacího soudu, že právo oprávněné osoby na určení vlastnického práva státu v režimu ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. podléhá promlčení, jako věcně správný neobstojí." Ve zbytku [tj. ve vztahu k pozemkům uvedeným pod body 1), 2), 4) a 5) výroku I. rozsudku okresního soudu] pak bylo dovolání stěžovatele odmítnuto jako nepřípustné (výrok II.).
8. Stěžovatel s těmito závěry nesouhlasí, přičemž však na podporu svých tvrzení předkládá obdobnou argumentaci, jakou použil již v předchozím řízení. Opětovně tudíž uvádí, stručně vyjádřeno, že obecné soudy vycházely z extrémně nedostatečných skutkových zjištění týkajících se obhospodařování pozemků ze strany prvního žalovaného. Napadená rozhodnutí označuje za nepřezkoumatelná, a to z toho důvodu, že se obecné soudy nevypořádaly s řadou námitek, které jsou dle názoru stěžovatele zcela podstatné pro posouzení sporu. Stěžovatel dále uvádí, že "veškerá tvrzení o hospodaření žalovaného 1 s předmětnými pozemky a návrhy důkazů [...] byly podány po koncentraci řízení provedené dokonce dvakrát, a to jak v předvolání, tak při jednání 12. 2. 2019".
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno ústavně konformně, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
10. Především je totiž nutno uvést, že v podstatné části své argumentace stěžovatel rozporuje výhradně závěr obecných soudů o hospodaření s pozemky ze strany prvního žalovaného. Stěžovatel ovšem přehlíží, že obecné soudy přistoupily k zamítnutí žaloby z více různých důvodů (srov. výše), přičemž okolnost hospodaření byla relevantní toliko u skupiny pozemků zařazených pod bodem 5) výroku I. rozsudku okresního soudu. Uvedené ovšem znamená, že stěžovatel nepředkládá jakoukoliv argumentaci, jíž by napadal závěry týkající se pozemků zmíněných pod body 1), 2) a 4) nalézacího rozsudku. Ústavní soud přitom podotýká, že není jeho úkolem domýšlet tuto argumentaci namísto samotného stěžovatele. V tomto ohledu je proto namístě učinit dílčí závěr, že stěžovatel vůbec nezpochybnil nosné důvody rozhodnutí okresního a krajského soudu, které se týkaly většiny předmětných pozemků, a fakticky se zaměřil pouze na ty z nich, o kterých rozhodoval okresní soud pod bodem 5) výroku I. Vůči ostatním pozemkům proto neunesl břemeno tvrzení protiústavnosti.
11. Co se týká stěžejní námitky nedostatečných skutkových zjištění o hospodaření s předmětnými pozemky ze strany prvního žalovaného, tedy námitky zpochybňující postup obecných soudů v rámci procesu dokazování, Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže však obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nález sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
12. Po pečlivém prostudování spisu však zdejší soud dospěl (na rozdíl od stěžovatele) k závěru, že tvrzený extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními v nyní posuzované věci nenastal. Skutkový závěr, že první žalovaný fakticky obhospodařoval pozemky uvedené pod bodem 5) výroku I. rozsudku okresního soudu, lze ve shodě s Nejvyšším soudem označit za přiměřený (srov. rozsudek Nejvyššího soudu, s. 4). Případná je rovněž úvaha krajského soudu, který uvedl (srov. rozsudek krajského soudu, bod 17), že "vezmeme-li v úvahu, že se jedná o pozemky veřejné zeleně a veřejného prostranství, ležící na území města Krnova, jeví se výpověď svědka pracujícího v Technických službách města Krnova jako zcela dostačující."
13. Lze tak konstatovat, že stěžovatel od Ústavního soudu ve skutečnosti očekává nikoliv ochranu svých ústavně zaručených základních práv, nýbrž přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy ohledně jeho žaloby na určení vlastnického práva k předmětným pozemkům. Tím však staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu ovšem - jak je stručně zmíněno shora - nepřísluší. Ústavní stížnost je tedy spíše pouhou polemikou se závěry obecných soudů.
14. Ústavní soud přitom konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny; proto Ústavní soud na tato rozhodnutí pro stručnost odkazuje. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny a jejich rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nijak nevybočilo z mezí ústavnosti.
15. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v jeho námitce týkající se koncentrace řízení, když mylně uvádí, že koncentrace byla v řízení před okresním soudem provedena dvakrát, a to jak v předvolání k jednání, tak v samotném průběhu jednání ze dne 12. 2. 2019. Z vyžádaného spisu (srov. č. l. 386) totiž vyplývá, že v průběhu tohoto jednání, v rámci kterého bylo provedeno dokazování k pozemkům následně uvedeným pod bodem 5) výroku I. rozsudku okresního soudu (tedy právě k pozemkům, jichž se týká okolnost jejich obhospodařování prvním žalovaným), byla účastníkům stanovena lhůta 20 dnů k doplnění dokazování. Jestliže proto posléze, tj. dne 4. 3. 2019, první žalovaný k prokázání uvedené okolnosti navrhl provedení důkazu výslechem svědka Ing. Ledvoně, byla tato soudem stanovená lhůta bez dalšího zachována.
16. Pro Ústavní soud je navíc v nyní posuzované věci podstatné, že uvedená lhůta k doplnění dokazování dopadala shodně na všechny účastníky řízení, tedy na prvního žalovaného i stěžovatele, čímž byl zajištěn ústavní požadavek rovnosti účastníků řízení (srov. přiměřeně usnesení sp. zn. IV. ÚS 13/07 ze dne 5. 11. 2007, na něž odkazuje rovněž stěžovatel). Stěžovateli tudíž nelze přisvědčit, pokud uvádí, že okresní soud uplatňoval koncentraci jen vůči němu, a nikoliv vůči prvnímu žalovanému.
17. Co se týká námitky nepřezkoumatelnosti, omezí se zdejší soud toliko na odkaz na ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. s. 5-6), neboť opakovat to, co již bylo správně řečeno tímto rozhodnutím, považuje Ústavní soud za neúčelné a nadbytečné. Nejvyšší soud dostatečně vyložil, proč odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nevykazuje takové deficity, aby bylo označeno za nepřezkoumatelné, neboť z jeho odůvodnění jsou seznatelné důvody, pro které rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku.
18. Ústavní soud konečně neshledal protiústavnost ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jimiž označil stěžovatelovo dovolání za nepřípustné v těch jeho částech, jež se netýkaly pozemků specifikovaných pod bodem 3) výroku I. rozsudku okresního soudu (srov. výše). Stěžovatel totiž navzdory svému odlišnému názoru v tomto ohledu řádně nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání části podaného dovolání a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny.
19. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti - i vymezení předpokladu jeho přípustnosti (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb., ST 45/87 SbNU 905), což nebylo v posuzované věci - v dané části dovolání - splněno. S tímto postupem a závěrem Nejvyššího soudu v nyní posuzované věci se Ústavní soud ztotožňuje.
20. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
21. Ústavní soud konečně dodává, že se nezabýval částí ústavní stížnosti týkající se pozemku zapsaného v knihovní vložce č. 133 pro katastrální území Krnov - Opavské předměstí, původního pozemkového katastru PK 306/3, a to z důvodu, že rozhodnutí okresního a krajského soudu byla ve vztahu k tomuto pozemku, zařazenému do skupiny pozemků pod bodem 3) výroku I. rozsudku okresního soudu, zrušena a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. Ústavní stížnost je tudíž v tomto ohledu podána předčasně a v této části je Ústavní soud nepříslušný k přezkumu zrušovací části napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu