ECLI:CZ:US:2021:3.US.1417.21.1
sp. zn. III. ÚS 1417/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele J. D., t. č. ve Věznici Horní Slavkov, proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 22. června 2020 č. j. 15 T 70/2020-123, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností ze dne 25. 5. 2021 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku s tvrzením, že trestnou činnost, za niž byl uvedeným rozhodnutím odsouzen, páchal za trvání nouzového stavu, takže měl být uznán vinným přečinem krádeže podle druhého odstavce a měl mu být uložen trest podle sazby v něm uvedené.
2. Ústavní soud ověřil u Okresního soudu v Lounech (dále jen "okresní soud"), že stěžovatel byl v záhlaví označeným rozsudkem uznán vinným ze spáchání zločinu krádeže podle §205 odst. 2, odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník a byl mu uložen trest odnětí svobody ve výměře dvou roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovatel se po vyhlášení rozsudku vzdal práva odvolání, a to i za osoby uvedené v §247 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád).
3. Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje formální náležitosti a další podmínky stanovené pro její projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Primárně se zabýval otázkou, zda je ústavní stížnost přípustná.
4. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Zmíněnými prostředky se ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádné opravné prostředky, dále - vyjma návrhu na obnovu řízení - mimořádné opravné prostředky (včetně takového, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení), a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
5. Ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřením zásady subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne rovněž princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, když náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná, tedy pokud byly vyčerpány všechny dostupné procesní prostředky obrany (mimo zákonem výslovně stanovené výjimky).
6. Pro posouzení (ne)přípustnosti předmětné ústavní stížnosti je proto rozhodující skutečnost, že stěžovatel brojí proti rozsudku okresního soudu, jímž bylo rozhodnuto o jeho vině a trestu, aniž by proti němu vyčerpal řádný opravný prostředek (odvolání) a mimořádný opravný prostředek (dovolání). Jak Ústavní soud ověřil u okresního soudu, stěžovatel se po vyhlášení rozsudku vzdal práva odvolání a rozsudek tak nabyl jeho vyhlášením právní moci. Z uvedeného je zřejmé, že za daného procesního stavu nebyl vyčerpán řádný ani mimořádný procesní prostředek k nápravě, a ústavní stížnost tak není z důvodu její nepřípustnosti věcně projednatelná.
7. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako nepřípustnou.
8. Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel není pro řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem. K odstranění této vady však stěžovatele nevyzýval, neboť ani její náprava by nic nemohla změnit na tom, že ústavní stížnost není přijatelná k meritornímu projednání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2021
Jiří Zemánek v. r.
soudce zpravodaj