ECLI:CZ:US:2021:3.US.1441.21.1
sp. zn. III. ÚS 1441/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Danuše Korczyńské, zastoupené Mgr. Bc. Martinem Kůsem, advokátem se sídlem Kaprova 42/14, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2021, č. j. 27 Cdo 1930/2019-679, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2018, č. j. 3 Cmo 19/2018-661, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 12. 10. 2017 nepřipustil přistoupení dalšího účastníka do řízení na stranu žalobkyně - stěžovatelky, a to společnosti XIO.CZ, a. s. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v záhlaví označeným usnesením změnil rozhodnutí městského soudu tak, že řízení o návrhu stěžovatelky na přistoupení společnosti XIO.CZ, a. s. jako dalšího účastníka na stranu žalující zastavil. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl. Učinil tak proto, že dovolání nesměřovalo proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř.") a nebylo přípustné ani podle §237 o. s. ř. Závěr vrchního soudu, podle něhož novému projednání návrhu stěžovatelky na přistoupení společnosti XIO.CZ, a. s. do řízení na stranu žalující brání překážka věci pravomocně rozhodnuté, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Vydání nového rozhodnutí řešícího otázku ve výroku pravomocného usnesení již dříve závazně vyřešenou, může být přípustné toliko tehdy, změnily-li se poměry (resp. skutkové okolnosti), z nichž soud při vydání původního rozhodnutí vycházel. Původní návrh stěžovatelky na přistoupení společnosti XIO.CZ, a. s. jako dalšího účastníka do řízení na stranu žalobkyně přitom projednal městský soud a již svým usnesením ze dne 15. 3. 2012, č. j. 78 Cm 152/2009-241, jej zamítl. Jestliže stěžovatelka podala nový návrh na přistoupení společnosti XIO.CZ, a. s. jako dalšího účastníka do řízení na stranu žalující, mohl by mu městský soud, resp. vrchní soud vyhovět pouze tehdy, změnily-li by se skutkové okolnosti, z nichž soudy při rozhodování o původním návrhu vycházely. Stěžovatelka však podle Nejvyššího soudu ve svém novém návrhu takovou změnu skutkových okolností netvrdila. Ani z obsahu dovolání pak není patrné, jaký význam z hlediska změny poměrů či skutkových okolností by mělo mít jiné rozhodnutí městského soudu, kterým bylo rozhodnuto o neplatnosti usnesení náhradní valné hromady společnosti XIO.CZ, a. s., konané dne 10. 10. 2003.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou a k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že představuje návrh zčásti zjevně neopodstatněný (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu) a zčásti nepřípustný (ve vztahu k rozhodnutí vrchního soudu).
5. Nepřípustnost je způsobena řádným nevyčerpáním dovolání. Podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz) totiž platí, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Plénum Ústavního soudu dále konstatovalo, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím nepřípustná podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
6. V nyní posuzované věci přitom Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání stěžovatelky nesměřovalo proti žádnému z usnesení vypočtených v 238a o. s. ř. a nebylo přípustné ani podle §237 o. s. ř., což stěžovatelka uplatněnou argumentací v podstatě nezpochybnila. Za této situace ovšem Ústavní soud nemohl shledat odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem v předmětné věci za protiústavní. V této části je proto ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
7. S přihlédnutím k závěrům výše citovaného stanoviska pléna pak Ústavní soud nemohl věcně přezkoumávat ani ústavnost napadeného rozhodnutí vrchního soudu, neboť stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti řádně nevyužila procesních prostředků, které zákon k ochraně jejích práv připouští. Stručně řečeno, nepodala věcně projednatelné dovolání. Část ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí vrchního soudu je tudíž nepřípustná.
8. Toliko pro úplnost pak Ústavní soud dodává, že obecné soudy ve věci stěžovatelky v jimi posuzované dílčí otázce vyšly z judikatorně ustáleného závěru, že opakovanému návrhu stěžovatelky na přistoupení téhož subjektu do řízení brání překážka věci pravomocně rozhodnuté, neboť se nezměnily žádné okolnosti, z nichž soudy při posuzování původního návrhu stěžovatelky vycházely. Proti tomuto klíčovému východisku však stěžovatelka v ústavní stížnosti ničeho podstatného nenamítá.
9. Ani ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu pak nevychází z posouzení otázky pasivní věcné legitimace žalovaného, kterou by nadto hodnotil městský soud a vrchní soud vzájemně rozdílně [srov. k tomu dílem odlišné skutkové okolnosti stěžovatelkou odkazovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 3330/13 ze dne 27. 1. 2015 (N 18/76 SbNU 283)]. Pro rozhodnutí Nejvyššího soudu rovněž nebyla podstatná eventuální nesprávnost označení stěžovatelky jako žalobkyně namísto jejího označení jako správkyně dědictví po jejím zesnulém synovi. Byť lze dát stěžovatelce za pravdu v tom, že právě naznačená záměna v postavení účastníka řízení může mít podle okolností případu vliv například na výkon soudního rozhodnutí v exekučním řízení, v nyní posuzovaném dílčím řízení byla hodnocena toliko otázka připuštění vstupu shora jmenované obchodní společnosti do řízení. Šlo tedy jen o procesní rozhodnutí v rámci řízení, jehož podstatou je spor jiný.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu