ECLI:CZ:US:2021:3.US.1444.21.1
sp. zn. III. ÚS 1444/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. L., zastoupeného JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem se sídlem Pražská 140, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 207/2021-527, ze dne 17. března 2021, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 206/2020-473, ze dne 24. září 2020, a rozsudku Okresního soudu Praha ? západ č. j. 1 T 28/2020-454, ze dne 11. června 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha ? západ, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha - západ, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu Praha ? západ (dále jen "okresní soud") uznán vinným zločinem pohlavního zneužití dle §187 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen tr. zákoník"). Uvedeného jednání se stěžovatel dopustil tím, že v prostorách šatny základní školy v rámci probíhajícího příměstského tábora při poskytování sportovních masáží osahával zcela nahé děti mladší patnácti let na intimních partiích. Stěžovatel byl odsouzen podle §187 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1,5 roku s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu dvou let s tím, že stěžovateli byl zároveň uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání, povolání nebo činnosti zahrnující práci s dětmi či mládeží mladší osmnácti let na dobu 4 let. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání.
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") stěžovatelovo odvolání dle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") zamítl. K rozsudku okresního soudu uvedl, že okresní soud provedené důkazy zhodnotil v souladu s §2 odst. 6 tr. řádu, a že svůj závěr o vině stěžovatele v odůvodnění přesvědčivě popsal a s obhajobou stěžovatele se dostatečně vypořádal (odst. 5-8 napadeného usnesení krajského soudu).
4. O dovolání stěžovatele rozhodl napadeným usnesením Nejvyšší soud tak, že je dle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
5. Stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů a trvá na tom, že je nevinný, a že se žalovaného skutku nedopustil. Stěžovatel odkazuje na znalecký posudek provedený dvěma znalci z odvětví psychiatrie, sexuologie a klinické psychologie, ze kterého vyplývá, že stěžovatel nejednal z patologických motivů, a že u něj nebyla zjištěna žádná psychická či sexuální patologie, naopak bylo zjištěno, že stěžovatele je bez výraznějších anomálií a bez zjevných známek sociální maladaptace. Stěžovatel namítá, že obecné soudy hodnotily výsledky dokazování v neprospěch odsouzeného na základě výpovědi nezletilých, aniž by přihlédly k dalším provedeným důkazům, jako byly výpovědi dalších svědků. Dle stěžovatelova názoru se krajský soud zcela nevypořádal s důkazy, které svědčily o jeho nevině. Stěžovatel dodává, že závěr o vině pro něj představuje závažný zásah do jeho osobnostních práv.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona).
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a vyvozením skutkových závěrů ze strany obecných soudů. Ačkoli stěžovatel odkazuje na své základní právo na soudní ochranu, nesouhlasí právě jen s tím, jak věc obecné soudy posoudily na úrovni podústavního práva. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy se námitkami stěžovatele náležitě zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi řádně vypořádaly. Jejich závěry lze označit na logické a plně vycházející z obsahu provedeného dokazování.
9. Okresní soud se ve stěžovatelově věci náležitě vypořádal s provedeným dokazováním, opřel své rozhodnutí o výpovědi poškozených a dalších svědků, přičemž poukázal na to, že pachatelem sexuálně motivovaného trestného činu může být kdokoliv, a že děti mohou být pro osobu s neuspokojivým sexuálním životem dosažitelnější cíl (odst. 49 napadeného rozsudku). Obecné soudy dále zdůrazňovaly zvláštnost vyžadování kompletního vysvlečení masírovaných dětí zejména s ohledem na skutečnost, že to stěžovatel vyžadoval i při pouhé masáži lýtek a chodidel (viz odst. 40 rozsudku okresního soudu; odst. 8 rozsudku krajského soudu). Ústavní soud nepřisvědčil ani stěžovatelově námitce, že se krajský soud nevypořádal s důkazy, které svědčily o jeho nevině. Naopak, Ústavní soud dospěl k závěru, že se krajský soud provedeným dokazováním podrobně zabýval, věnoval se i stěžovatelově námitce nevěrohodnosti usvědčujících důkazů (blíže str. 3, 4 a 5 napadeného usnesení krajského soudu). Krajský soud v napadeném usnesení uzavřel, že výpovědi poškozených spolu vzájemně korespondují, tvrzení nezletilých jsou podporována i výpověďmi rodičů nezletilých, přičemž děti se na příměstském táboře často ani vzájemně neznaly a stěžovatele viděly ten den poprvé. Ústavní soud neshledal žádné skutečnosti svědčící o tom, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti. Naopak, obecné soudy přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat. I napadené usnesení Nejvyššího soudu je dle Ústavního soudu velmi přesvědčivé a rozsáhle reaguje na stěžovatelovy argumenty. Porušení stěžovatelových práv Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu