ECLI:CZ:US:2021:3.US.145.21.1
sp. zn. III. ÚS 145/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Oxany Gerasimenko, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2021, č. j. 17 Co 376/2020-65, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka ústavní stížnost spojila s návrhem na přednostní projednání věci.
2. Z ústavní stížnosti a z přiložených příloh vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 21. 10. 2020, č. j. 33 Nc 2390/2020-27, nařídil předběžné opatření, jímž uložil odpůrci (Společenství vlastníků X) povinnost zdržet se jednání, kterým by bránil stěžovatelce jako navrhovatelce ve vstupu do společných částí v tomto usnesení specifikované budovy a uložil mu povinnost vydat stěžovatelce 5 kusů čipů umožňujících jí přístup do této budovy (výrok I). Dále stěžovatelce uložil, aby do 30 dnů ode dne vydání předběžného opatření podala žalobu na zaplacení částky 150 000 Kč odpovídající plnění z titulu náhrady škody, kterou jí měl odpůrce způsobit (výrok II). Obvodní soud vyšel z toho, že stěžovatelka je vlastníkem bytu ve výše zmíněné budově a odpůrce byl zřízen za účelem správy společných záležitostí všech vlastníků bytových jednotek. Odpůrce však stěžovatelce brání ve vstupu do budovy a tím jí zprostředkovaně brání i v užívání bytu, když stěžovatelka byt dává za úplatu k dispozici právnické osobě, jež byt poskytuje ke krátkodobému užívání (zejména cizinců) v rámci služby Airbnb. To si odpůrce nepřeje zejména s ohledem na epidemiologickou situaci spojenou s onemocněním COVID 19. Stěžovatelka tak nemůže z bytu brát užitky, přitom stále hradí odpůrci jako jeho členka dohodnuté platby. Za dané situace odpůrce brání stěžovatelce ve výkonu jejího vlastnického práva k bytu, proto soud shledal potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků a rozhodl tak, jak je shora uvedeno.
3. K odvolání odpůrce městský soud změnil usnesení obvodního soudu tak, že návrh stěžovatelky na nařízení předběžného opatření zamítl, neboť dospěl k závěru, že potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků řízení dána nebyla. Stěžovatelka ostatně sama uvádí, že k deaktivaci jejího zařízení umožňujícího vstup do budovy došlo v březnu roku 2020, přičemž však návrh na nařízení předběžného opatření podala až v říjnu stejného roku. Již to podle městského soudu nesvědčí o naléhavosti zatímní úpravy poměrů. Podstatné ovšem bylo, že předběžné opatření má být svou povahou opatřením dočasným, není jím prejudikován konečný výsledek sporu, avšak zajišťuje se jím, aby meritorní rozhodnutí mohlo mít vůbec reálný význam. V daném případě ovšem nemůže být reálný význam rozhodnutí ve věci samé (tzn. v řízení o náhradě škody) umenšen,
nebude-li navrhované předběžné opatření vydáno. Žalobou se totiž stěžovatelka může domáhat nejen náhrady škody, ale též ochrany svých vlastnických práv proti jejich rušiteli.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že odpůrci nenáleží žádná role regulátora opatření souvisejících s omezením rizika nákazy onemocněním COVID 19; jeho úkolem je jen údržba domu, a to v zájmu stěžovatelky jako vlastníka jedné z jednotek (naopak odpůrce nevlastní podle stěžovatelky žádnou část domu). Opatřením namířeným proti stěžovatelce jí byl ve svém důsledku zamezen přístup do poštovní schránky umístěné ve společných prostorách domu a proto se stěžovatelka ani nedozvěděla o konání shromáždění společenství vlastníků jednotek, kde otázka krátkodobého nájmu bytu stěžovatelky musela být řešena.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že ústavní soudnictví je založeno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, u nichž nelze zjištěnou protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy především využitím zákonných procesních prostředků daných právním řádem [§72 odst. 1 písm. a), §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud tak v civilním řízení (ale nejen v něm) zpravidla posuzuje jeho soulad se zásadami spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 Listiny v jeho celku, tj. v zásadě až po pravomocném skončení řízení ve věci samé. Jen výjimečně je proto předmětem přezkumné činnosti Ústavního soudu proces směřující k vydání dílčího rozhodnutí, jež pravomocnému skončení řízení předchází, to však samozřejmě jen za podmínky, že takové rozhodnutí je způsobilé bezprostředně zasáhnout do ústavně zaručených práv či svobod, přičemž námitka porušení základních práv a svobod by již nemohla být v rámci dalšího řízení efektivně uplatněna.
8. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření dočasné povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (byť s jistou rezervovaností) vyjadřuje setrvale tak, že tuto způsobilost vyloučit zcela nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření (a aspektů s ním souvisejících), neboť ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají. Rozhodnutí o předběžném opatření lze podrobit přezkumu jen v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti (neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na řízení ve svém celku), a to z pohledu toho, zda konkrétní rozhodnutí o (ne)vydání předběžného opatření má zákonný podklad (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny), zda je vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem svévole dle čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999, N 158/16 SbNU 171, z poslední doby nález sp. zn. III. ÚS 1121/20 ze dne 11. 8. 2020; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
9. Právě z hlediska výše uvedeného omezeného testu ústavnosti však podle přesvědčení zdejšího soudu nelze napadenému rozhodnutí nic podstatného vytknout.
10. Stěžovatelka totiž v ústavní stížnosti neuvádí žádnou hlubší argumentaci vztaženou k východisku, že by nyní napadené rozhodnutí uvedeným formálním hlediskům nevyhovělo (tzn., že by např. postrádalo odpovídající zákonný podklad, že by nebylo nařízeno k tomu příslušným orgánem anebo že by bylo projevem svévole) a nemá ambici ani polemizovat s podstatou úvahy, na jejímž základě městský soud předchozí rozhodnutí obvodního soudu změnil tak, že návrh stěžovatelky na nařízení předběžného opatření zamítl.
11. Stěžovatelka totiž v ústavní stížnosti nerozporuje východisko městského soudu, že ani eventuálním nenařízením předběžného opatření se nemůže její postavení v řízení o věci samé (tedy v řízení o náhradě škody nebo v řízení proti rušivým zásahům do vlastnictví stěžovatelky způsobeným odpůrcem) zhoršit a význam rozhodnutí pro stěžovatelku tak nebude oslaben. Jakkoliv je samozřejmě pravda, že každý další den omezení v užívání bytu může skutečně představovat určitou ekonomickou ztrátu, stěžovatelka neuvádí, že by se při splnění zákonných podmínek nemohla domoci úplné náhrady škody v navazujícím řízení. Stěžovatelka tak v ústavní stížnosti sice vysvětluje, proč je podle jejího názoru postup odpůrce proti její osobě nezákonný, na druhou stranu se však nevypořádává s otázkou nutnosti zatímní úpravy vztahu mezi účastníky řízení, jejíž existence je základní podmínkou pro nařízení předběžného opatření.
12. Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena tvrzená základní práva stěžovatelky a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. O žádosti stěžovatelky o přednostní projednání ústavní stížnosti Ústavní soud pak již samostatně nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu