ECLI:CZ:US:2021:3.US.1465.21.1
sp. zn. III. ÚS 1465/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Mgr. Jana Matějky, advokáta, sídlem Vánková 888/5, Praha 8, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2021 sp. zn. 9 To 18/2021 a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. května 2020 sp. zn. 67 T 20/2017, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a M. M., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 1 odst. 1, čl. 4 a čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a také čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě (dále jen "protokol").
2. Stěžovatel byl opatřením Obvodního soudu pro Prahu 10 ustanoven obhájcem M. M., obviněného z trestného činu úvěrového podvodu (dále jen "obviněný" nebo "klient"). Proti obviněnému bylo vedeno společné řízení podle §20 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a to spolu s dalšími 132 obviněnými pro celkem 90 skutků. Obviněný byl stíhán pro dva z těchto skutků.
3. Po pravomocném odsouzení svého klienta navrhl stěžovatel, aby mu byla za obhajobu přiznána odměna a náhrada hotových výdajů a náhrada za promeškaný čas (dále jen "odměna a náhrada") za 83 úkonů právní služby v celkové výši 200 870 Kč. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") přiznal stěžovateli v záhlaví označeným usnesením odměnu a náhradu za 27 úkonů, celkem ve výši 65 400 Kč. Podle obvodního soudu se stěžovatel v přípravném řízení účastnil řady úkonů, které s obviněním jeho klienta nesouvisely. Obvodní soud vycházel z dřívějšího právního názoru Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), podle kterého je "rozdíl mezi společným trestním stíháním osob obviněných pro společně páchanou trestnou činnost uvedenou v jednotlivých bodech sdělení obvinění a mezi společně vedeným vyšetřováním celé skupiny pachatelů, jejichž konkrétní útoky trestné činnosti spolu většinou nesouvisejí vůbec a jejichž trestná činnost je spojena jen s trestnou činností hlavního pachatele". Proto stěžovateli přiznal odměnu a náhradu pouze za ty úkony právních služeb, které měly souvislost se skutky, pro něž byl obviněný stíhán. Obvodní soud při posouzení účelnosti úkonů vycházel ze souvislosti spoluobviněných, potenciálních svědků a při trestné činnosti použitých vozidel s osobou obviněného a skutky, pro něž byl stíhán. A to nejen podle obžaloby, ale i usnesení o zahájení trestního stíhání a dalších materiálů, s nimiž se mohli obviněný a stěžovatel v přípravném řízení seznámit a dovodit z nich, při kterých úkonech bude přítomnost stěžovatele nezbytná a které úkony nemohou mít pro obhajobu význam. Obvodní soud dospěl k závěru, že absence obhájce na nesouvisejících úkonech nemohla porušit právo obviněného na obhajobu, pročež stěžovateli II. výrokem napadeného usnesení odměnu a náhradu ve výši 135 470 Kč nepřiznal.
4. Stěžovatelovu stížnost proti nevyhovujícímu výroku usnesení obvodního soudu městský soud v návětí uvedeným usnesením zamítl. Městský soud podrobně rekapituloval postup rozhodování obvodního soudu a shledal jej správným, úplným a souladným s rozhodovací praxí v působnosti městského soudu. V posledku doplnil, že jednání stěžovatele neshledal plně etickým, neboť údajně jen využil toho, že policejní orgán zasílal všem obhájcům obviněných shodná vyrozumění o konaných úkonech, a zcela pasivně sám nebo v substitučním zastoupení se účastnil mnoha výslechů, které neměly s obviněním jeho klienta nic společného.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že soudy plně nedocenily význam práva na obhajobu, jehož materiální podmínkou má být i právo obhájce na odměnu. Účasti obhájce proto musí být připisován zásadní význam. Nemá být na advokátovi, aby zvažoval, které úkony budou ve společně vedeném trestním řízení významné i ve vztahu k jeho klientovi, jestliže byl k úkonům zván. K tomu odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2010 sp. zn. I. ÚS 2025/10 (N 210/59 SbNU 69). Nebude-li obhájce schopen předem odhadnout výši své budoucí odměny, může tím být nepřípustně zasaženo do realizace materiálních podmínek na právní pomoc, neboť z této nejistoty může plynout tlak na co nejnižší rozsah úkonů obhájce. Stejně tak může být zasaženo do legitimního očekávání obhájce podle protokolu. Podle stěžovatele plyne souvislost trestných činů přímo ze zákona a obhájce je oprávněn zúčastnit se výslechů, jejichž výsledky mohou být použity jako důkaz v řízení před soudem. Dále poukazuje především na nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. I. ÚS 748/19, v souladu s jehož závěry měly podle stěžovatele soudy věc posoudit a který přehlédly, přestože na něj stěžovatel městský soud upozornil. Obecné soudy měly svá rozhodnutí důsledněji odůvodnit a tvrzenou nesouvislost části podniknutých úkonů obhájce nedovozovat pouze z šíře společného přípravného řízení. Městský soud se stížnostními námitkami údajně nezabýval a stěžovatele "odbyl poukazem na svou ‚jednotnou rozhodovací praxi'". V důsledku toho podle stěžovatele napadená rozhodnutí nerespektují princip proporcionality, neboť mu za vykonanou práci nebyla přiznána přiměřená odměna.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Proto se musí vystříhat svévole a pečlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat, je-li jejich rozhodování stiženo vadami majícími za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen takovou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska řádného procesu nepřijatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz nálezy ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471) nebo ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. III. ÚS 3397/17]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
8. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Prve je potřeba vyjasnit, že stěžovatel nebyl, jak tvrdí, ke všem úkonům policejními orgány zván, nýbrž o nich byl vyrozuměn, jak je ostatně v dané procesní fázi běžné, požádá-li o to. To samo o sobě nemusí znamenat, a obecné soudy to v obecnosti netvrdily, že by mu nemohla být přiznána odměna a náhrada za (všechny) poskytnuté úkony právní služby.
10. Stěžovatel především poukazuje na význam práva na obhajobu a na dva nálezy Ústavního soudu, které mají na věc dopadat. Je třeba mu přisvědčit, že při nepřiměřeném přiznávání odměn a náhrad by skutečně mohlo být právo na obhajobu oslabeno. Obecné soudy však neposoudily věc tak excesivním způsobem, jak stěžovatel tvrdí. Obvodní soud podrobně vyložil, jakými hledisky souvislosti úkonů obhajoby se stíháním obviněného se při posouzení přiznání odměny a náhrady řídil. Stejně tak se vyrovnal se závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2025/10, na který stěžovatel poukazuje. Obvodní soud v bodech 20 a 21 napadeného usnesení správně konstatoval, že nález se netýkal vlastního přezkumu nepřiznání odměny a náhrady; stěžovatelem citovanou pasáž uvedl toliko obecně a výslovně nad rámec věci jako obiter dictum. Obvodní soud posoudil stěžovatelův případ podle specifických okolností věci, nikoli šablonovitě podle této obecné úvahy. Hodno dodat, že v nálezu Ústavní soud posuzoval situaci, v níž obhájce ani nebyl vyrozuměn o stížnosti obviněného proti rozhodnutí soudu o odměně a náhradě. Přiléhavý je proto také poukaz obvodního soudu na odlišné stanovisko k nálezu, podle něhož se většina rozhodujícího senátu měla zdržet úvah předjímajících další průběh řízení. Je proto v souladu s ústavním pořádkem dílčí závěr obvodního soudu, že stěžovatelem citovaná pasáž nálezu vychází sama o sobě z odlišných okolností. Nadto ani v této předjímající úvaze Ústavní soud nekonstatoval, jak mají být odměna a náhrada posouzeny, nýbrž apeloval na soudy, aby vzhledem k předchozímu vyrozumění obhájce o vyšetřovacích úkonech důsledně posoudily případnou neúčelnost úkonů právní služby obhájce.
11. Stěžovateli nutno přisvědčit, že obecné soudy se v napadených rozhodnutích nevypořádaly se závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 748/19 vydaného v obdobné situaci. Rozdíl oproti nyní posuzované věci nicméně spočívá v tom, že obvodní soud své rozhodnutí podrobně a logicky odůvodnil, čímž kritériím obsaženým v poukazovaném nálezu fakticky vyhověl. Napadené usnesení obvodního soudu nelze shledat excesivním, jako tomu bylo v případě rozhodnutí zrušeného nálezem sp. zn. I. ÚS 748/19. V bodu 26 odůvodnění tohoto nálezu Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy musejí "dostatečně zdůvodnit, proč byl ten který úkon nadbytečný a proč to stěžovatel měl a mohl vědět". Také v tomto případě Ústavní soud obecným soudům vytkl, že se omezily toliko na obecné a paušální odůvodnění nesouvislosti některých skutků se skutky, pro něž bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání. Citovanou tezi však nelze vyložit tak, že účelný rozsah úkonů obhajoby je bezbřehý a že je obhájci nutno přiznat odměnu a náhradu vždy za každý úkon právní služby, který ve věci klienta učiní.
12. Obvodní soud v bodech 13 a 14 odůvodnění napadeného usnesení podrobně vyložil, podle jakých kritérií posoudil souvislost úkonů obhájce se skutky, pro které byl obviněný stíhán. Vzhledem k obsahu těchto úvah, na které tímto Ústavní soud odkazuje, lze přisvědčit obvodnímu soudu, že se nesnažil odměnu a náhradu stěžovatele nepřiměřeně zkrátit. Proto zkoumal propojenost skutků i přes jednotlivá vozidla při nich použitá, nejen podle usnesení o zahájení trestního stíhání. Stěžovateli bylo podle napadených rozhodnutí umožněno nahlédnout do spisu a obvodní soud věc posoudil podle souvislostí skutků a okruhu osob a vozidel, způsobilých vyvolat očekávání stěžovatele, že výslechy budou souviset se skutky, pro něž byl obviněný stíhán. Ve vyrozuměních o plánovaných výsleších bylo vždy uvedeno, ke kterému skutku, potažmo vozidlu, budou svědkové vypovídat. Přiznaná odměna a náhrada se týkaly 6 obviněných a 9 svědků. Obvodní soud tudíž dospěl k rozumnému kompromisu mezi oběma extrémními pozicemi, který při důsledném posouzení individuálních okolností neoslabuje právo na obhajobu ani povinnost obhájce vést řádně obhajobu svého klienta v souladu s dalšími právními předpisy. Naopak je z napadených rozhodnutí patrné, že při takto skutkově a personálně rozsáhlém trestním stíhání by bylo nepřiměřené přiznávat "automaticky" odměnu a náhradu za všechny úkony právní služby. A to tím spíše, byl-li obviněný stíhán pro dva z celkem 98 skutků.
13. Obvodní soud také přiléhavě zdůraznil, že "účast na vyšetřovacích úkonech osob, jež neměly se skutky obviněného žádnou souvislost, neměla pro obhajobu význam a účast na nich uměle navyšovala náklady obhajoby. Ohledně použitelnosti důkazů proti svému klientovi si obhájce musí být vědom, že pokud bude některá z vyslýchaných osob, ať již obviněný nebo svědek, vypovídat k trestné činnosti jeho klienta, pro kterou tomuto nebylo dosud sděleno obvinění, nebude možné takovýto důkaz v řízení před soudem proti němu použít a musel by být zopakován poté, co bude klientovi sděleno nové obvinění". Stěžovatel přitom ani nepoukazuje na konkrétní úkon právní služby, který by s trestním stíháním jeho klienta jednoznačně souvisel a za který by mu nebyly přiznány odměna a náhrada. Naopak paušálně namítá, že se obviněného mohly týkat všechny vyšetřovací úkony.
14. Městskému soudu stěžovatel vytýká, že jeho rozhodnutí je nedostatečně odůvodněno a převážně odkazuje na podle městského soudu precizní odůvodnění usnesení obvodního soudu. To, že městský soud v napadeném usnesení převážně podtrhl a zopakoval stěžejní teze obvodního soudu, samo o sobě neústavnost jeho postupu nezpůsobuje. Neměl-li městský soud obvodnímu soudu čeho vytknout a stručně se omezil pouze na hlavní důvody správnosti rozhodnutí obvodního soudu, bylo by nadbytečné další argumentaci rozvíjet. Nemá tak v úmyslu činit ani nyní Ústavní soud, pročež ve zbytku odkazuje na ústavně souladná odůvodnění napadených rozhodnutí, především na podrobné odůvodnění usnesení obvodního soudu.
15. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, proto je ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu