ECLI:CZ:US:2021:3.US.1471.21.1
sp. zn. III. ÚS 1471/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Sociální služby Uherské Hradiště, příspěvková organizace, sídlem Štěpnická 1139, Uherské Hradiště, zastoupené JUDr. Petrem Haluzou, advokátem, sídlem Poříčská 2082, Praha 21 - Újezd nad Lesy, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2021 č. j. 32 Cdo 3546/2020-280, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2020 č. j. 58 Co 142/2020-241 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. prosince 2019 č. j. 11 C 50/2019-212, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, sídlem Orlická 2020/4, Praha 3 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 odst. 1, čl. 89 odst. 2 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Stěžovatelka (žalobkyně) se v řízení domáhala, aby vedlejší účastnici řízení (žalované) byla uložena povinnost zaplatit jí částku ve výši 1 467 195,14 Kč s příslušenstvím představující nárok na úhradu zdravotní péče, kterou poskytla pojištěncům vedlejší účastnice řízení za rok 2016 bez uplatnění smluvně sjednané regulace. Stěžovatelka je příspěvková organizace zřízená za účelem poskytování sociálních služeb (pobytové zařízení sociálních služeb) podle §34 odst. 1 písm. c), d), e) a f) zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů. Na základě smlouvy uzavřené s vedlejší účastnicí řízení podle §17a zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů, resp. úhradového dodatku, který je její součástí, stěžovatelka provedla a vykázala výkony indikované (ošetřovatelské) péče uznané vedlejší účastnicí řízení v rozsahu 15 414 281 bodů, za kterou jí žalovaná uhradila po uplatnění regulace částku 14 255 371,48 Kč. Stěžovatelka se s poukazem na nálezovou judikaturu Ústavního soudu [zejména nález ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2545/16 (N 127/86 SbNU 169; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)] domáhá (alespoň) rozdílu za provedené a vykázané výkony indikované péče bez uplatněné regulace, tj. rozdílu mezi částkou zaplacenou a částkou 15 722 566,62 Kč, která je součinem počtu bodů a hodnoty 1,02 Kč za bod (bez uplatněné regulace), protože úhradový dodatek obsahující ujednání o způsobu stanovení ceny zdravotních služeb považuje za neplatný.
3. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 3. 12. 2019 č. j. 11 C 50/2019-212 žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 28. 5. 2020 č. j. 58 Co 142/2020-241 rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Městský soud se ztotožnil jak se skutkovými zjištěními, tak s právním posouzením obvodního soudu, resp. se závěrem, že úhradový dodatek znaky uvedené v §1800 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák."), nenaplňuje a je platný. Ve shodě s obvodním soudem rovněž dovodil, že nálezová judikatura Ústavního soudu, na kterou poukazovala stěžovatelka, se v poměrech posuzované věci neuplatní. Dodal, že postupem vedlejší účastnice řízení nebylo zasaženo do jejího práva podnikat zakotveného v čl. 26 odst. 1 Listiny, protože stěžovatelka neskončila se ztrátou, ale se ziskem - byť minimálním, přičemž odkázal na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 5/15 (N 204/79 SbNU 313).
5. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 2. 2021 č. j. 32 Cdo 3546/2020-280 zamítl. Nejvyšší soud připustil dovolání k řešení otázky, zda v případě, kdy výše úhrad z veřejného zdravotního pojištění sjednaná ve zvláštní smlouvě znemožňuje pobytovému zařízení sociálních služeb pokrytí nezbytných nákladů na ošetřovatelskou péči, kterou toto zařízení poskytuje pojištěncům zdravotní pojišťovny, s níž uzavřelo zvláštní smlouvu, je takováto zvláštní smlouva pro porušení ústavně zakotveného práva podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny) neplatná, avšak dospěl k závěru, že není důvodné. Nejvyšší soud konstatoval, že uzavřela-li stěžovatelka úhradový dodatek k zvláštní smlouvě, v němž byl sjednán způsob stanovení ceny zdravotních služeb, je z povahy věci vyloučen protiústavní zásah do práva podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny), i kdyby sjednaný způsob stanovení ceny zdravotních služeb nepokrýval ani nezbytné náklady na jejich poskytnutí, neboť stěžovatelka tak učinila ze svobodné vůle poté, co při využití svých potřebných schopností (§5 odst. 1 obč. zák.), které lze u ní vzhledem k její profesionalitě důvodně předpokládat, odborně a kompetentně zhodnotila podmínky v návrhu obsažené.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala zejména na výše zmiňovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2545/16 (a rovněž na usnesení ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 3305/16) a zdůraznila, že v řízení před obecnými soudy musí být tvrzeno a prokázáno, že výše úhrad poskytnutých zdravotní pojišťovnou znemožňuje poskytovateli péče (při absenci jiných možných zdrojů financování) pokrytí nezbytných nákladů na tuto péči. Stěžovatelka takto postupovala a prokázala, že se uvedená situace vztahuje na posuzovanou věc, avšak obecné soudy a ani Nejvyšší soud jí nepřisvědčily, s čímž v ústavní stížnosti dále obsáhle polemizuje.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací
činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud předně připomíná, že obsahově téměř shodnou ústavní stížností, v níž se řeší totožný problém (úhrada stěžovatelkou provedených a vykázaných výkonů indikované péče vedlejší účastnicí řízení na základě smlouvy uzavřené podle §17a zákona o veřejném zdravotním pojištění, resp. na základě úhradového dodatku), se zabýval ve věci vedené po sp. zn. IV. ÚS 989/21, přičemž ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítl. Není důvod se od uvedeného rozhodnutí jakkoliv odchylovat i v této věci a proto postačí na ni odkázat, resp. pouze stručně zopakovat nosné důvody. V posuzované věci nebylo namístě aplikovat stěžovatelkou uvedené judikaturní závěry Ústavního soudu určené výhradně k vyřešení absence způsobu stanovení výše úhrady za zdravotní péči poskytovanou poskytovatelem péče. Uvedený závěr se podává zejména z nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2545/16, z něhož vyplývá, že soud je povolán ke stanovení ceny ošetřovatelské a rehabilitační péče poskytnuté pojištěncům umístěným v zařízeních sociálních služeb s pobytovými službami, nebyla-li tato cena mezi pobytovým zařízením sociálních služeb a zdravotní pojišťovnou pro konkrétní období platně sjednána. Ústavní soud dále konstatoval, že hledat spravedlivé řešení určení ceny poskytnuté zdravotní péče je věcí obecných soudů až v případě, kdy se pojišťovna (zde vedlejší účastnice řízení) a poskytovatel péče (zde stěžovatelka) na této ceně nedohodnou, což však není nyní posuzovaný případ, neboť oba subjekty příslušnou smlouvu, resp. úhradový dodatek, uzavřely a tento úhradový dodatek nebyl shledán neplatným. Ústavní soud tedy ani ve stávající věci neshledal, že by obecné soudy postupovaly v rozporu s jeho judikaturou, jak tvrdí stěžovatelka, a nezjistil ani žádné další kvalifikované pochybení obecných soudů, které by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu